„Musíme přestat hovořit jen o zdokonalování systému řízení a jasně říci, že nám jde o hlubokou hospodářskou reformu, jejímž cílem je vytvořit nový systém fungování ekonomiky.“ Tato slova pronesl první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček 5. dubna 1968 při projednávání Akčního plánu KSČ. Šikova reforma se konečně otevřeně stala oficiálním programem.
Druhá ekonomická reforma (tzv. Šikova, dále bude užíváno toto označení) nebyla jednorázovým a jasným rozhodnutím. Naopak, připravovala a realizovala se celé roky, byla mnohokráte měněna. Její opravy byly jak rázu faktického (metoda pokusu a omylu), tak i ideologického (bylo nutné zvažovat, co vše může v komunistickém režimu „projít“).
Na počátku úvah o reformě byl tým Ekonomického ústavu Československé akademie věd, jehož ředitelem byl Ota Šik. Členové tohoto na svou dobu velmi progresivního týmu se teoreticky zabývali možnostmi zefektivnění hospodářství prostřednictvím „zbožně-peněžních vztahů“ – tedy zapojením jistých tržních prvků do centrálně plánované ekonomiky (CPE).
K prosazení reformy přispěl na počátku paradoxně člověk, který sehrál v pražském jaru roli „staré struktury“ – prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný. Ten se totiž se Šikem znal z války, kdy spolu byli v koncentračním táboře. Protlačil tedy jeho agendu do ÚV KSČ a zasadil se o vytvoření expertní skupiny, která měla vypracovat koncept reformy.
Postoj komunistické strany vůči reformě byl ambivalentní. Opatření, která by znamenala ústup od rigidního systému CPE, byla a priori podezřelá. Na druhé straně režim realisticky vnímal potřebu změn vyplývající z nevalných výsledků československého hospodářství. To se v první polovině 60. let ocitlo ve stagnaci, či dokonce krizi (pokles národního důchodu o 2% v roce 1963). Určité hranice však zůstávaly nepřekročitelné, což se odrazilo i v terminologii. Koncept reformy byl tedy nazván „Návrh tezí o zdokonalení soustavy řízení národního hospodářství“ (typický byrokraticky obludný dobový termín), místo slova „trh“ se používalo spojení „zbožně-peněžní vztahy“ atd.
První koncept reformy byl po řadě úprav schválen v září 1964. Mělo jít o vylepšení socialistické ekonomiky zavedením limitovaných tržních mechanismů. Skončit mělo dosud tak typické rigidní plánování (úplně všeho – od výdajů, přes tržby až po zisky a zásoby). Stát měl určit pouze „obecné ekonomické podmínky“.
Ceny měly být trojího typu: pevné (centrálně stanovené), limitované (s regulovanou maximální i minimální výší) a volné. Počítalo se s tím, že objem limitovaných a volných bude narůstat. Podnikům měl také nově zůstávat zisk, který vytvořily. Dosud jej odevzdávaly a byl centrálně přerozdělován – ziskové firmy tedy dotovaly ty ztrátové. Úspěšným podnikům se tak otevírala cesta k dlouhodobější investiční strategii. Především však byla připuštěna možnost, aby úspěšné firmy svým zaměstnancům významně zvyšovaly mzdy.
Odpor proti reformě
Šikova reforma se od počátku setkávala s odporem části konzervativních představitelů KSČ a státního aparátu. Ti se obávali, že ve skutečnosti půjde o skrytý návrat kapitalismu. Kromě toho poukazovali na krach tzv. Rozsypalovy reformy, k němuž ovšem sami nemalou měrou přispěli. Největší obava však byla jiná: Co když změníme systém řízení hospodářství – a reformu budou požadovat i jiné oblasti? Co se stane, pokud změna zasáhne i širší sféru společnosti, nebo snad dokonce i politický systém?
Dopadl by Akční program KSČ jako perestrojka? Šlo o zoufalý pokus |
Jak se později ukázalo, měli tito konzervativci ze svého pohledu vlastně pravdu – reforma nakonec režimu skutečně přerostla přes hlavu a ztratil nad vývojem kontrolu, což ve finále vyvolalo sovětskou intervenci. Šikovi odpůrci se zpočátku vyslovovali velmi opatrně a spíše upozorňovali na dílčí nezdary jednotlivých fází reformy – např. reorganizace velkoobchodních cen přinesla již v roce 1967 zcela odlišné výsledky, než se očekávalo (některé podniky „bohatly“ neúměrným tempem a příliš vysoké zisky jim musely být opětovně odebírány) a fakticky skončila neúspěchem.
Teprve politické a společenské změny od počátku roku 1968 přinesly horečný vývoj událostí. Ota Šik se stal místopředsedou vlády pro ekonomiku. Byly vytvořeny „rady pracujících“, které měly podniky vlastně podnikatelsky (spolu)řídit – třetinu jejich členů volili zaměstnanci, třetinu jmenovaly státní orgány a třetinu tvořili odborníci. Velmi rychle rostly mzdy i samotná ekonomika. Ale také se blížila invaze vojsk Varšavské smlouvy, která byla pro reformu nakonec osudová.
Odsud potud
Šikova reforma nepochybně mohla vést ke značnému zlepšení výkonnosti socialistické ekonomiky. A v rámci omezeného času a uplatnění, které dostala, je skutečně přinesla. První polovina 70. let byla totiž posledním obdobím rychlého růstu československého hospodářství za trvání komunistického režimu. Tento růst se do značné míry opíral právě o řadu prvků reformy, které zůstaly alespoň částečně v platnosti a přinesly rychlý rozvoj již ve 2. polovině 60. let.
Na druhé straně je však nutno podotknout, že reforma měla své jasné limity. Především v podstatě vůbec nepočítala s obnovou kapitálového trhu, tedy soukromého vlastnictví. Výjimkou bylo pouze obnovování drobného živnostenského podnikání, a to ještě až v létě 1968, tedy do značné míry pod tlakem společenského vývoje – a navíc jen ve velmi omezených počtech. Velké investice (tedy ty, na které si podniky nemohly „našetřit“ ze zisku) měly být nadále plánovány státem.
Ota ŠIK*11. září 1919 - +22. srpna 2004  - nejznámější osobnost druhé ekonomické reformy - jeden ze zakladatelů čs. marxistické politické ekonomie, snažil se ji otevřít trendům a poznatkům moderní ekonomické vědy - během války v odboji, člen ilegální KSČ - v roce 1941 uvězněn, zbytek války strávil v koncentračním táboře Mauthausen - po válce vystudoval VŠ politickou a sociální a Ústřední politickou školu KSČ, stoupal ve stranické i státní hierarchii (člen ÚV KSČ, ředitel Ekonomického ústavu ČSAV) - během okupace v roce 1968 pobýval v Jugoslávii a do vlasti se již nevrátil; žil ve Švýcarsku - v letech 1990-1992 byl členem rady konzultantů prezidenta ČSFR, na přípravě transformace se však nepodílel |
Pracovní trh měl zůstat velmi regulovaný (alespoň v původních představách Šikova týmu). Značná část těchto omezení byla jistě dána strategií „maxima průchodného“ – úvahou, co vše je možné do reformy zařadit a co by již pro režim bylo zcela neakceptovatelné. Současně je ovšem faktem, že Šik a jeho lidé byli ekonomové z prostředí socialistického Československa, kteří si prostě změnu dokázali reálně představit pouze a právě v limitech socialismu a komunistického režimu. Jejich prostředí jim obrazně řečeno „dávalo klapky na oči“. Návrat ke kapitalismu byl pro ně nepředstavitelný.
Pro jimi plánovanou a prosazovanou reformu to samozřejmě znamenalo obrovské omezení – bez soukromého vlastnictví a s ním spojené iniciativy a motivace je totiž komunistická ekonomika dlouhodobě nereformovatelná.
Jinak řečeno: Jedinou historicky ověřenou možností, jak reformovat centrálně plánovanou ekonomiku se státním a veřejným vlastnictvím, je připustit soukromé vlastnictví a roli trhu při plánování – tedy tuto ekonomiku demontovat a nahradit (alespoň částečně) ekonomikou tržní. Autoři Šikovy reformy tuto hranici překonat nedokázali – a zjevně ani nechtěli. Jejich plán samozřejmě mohl fungovat a československé hospodářství dočasně zlepšit. Dlouhodobě by se však fatální limity centrálně plánované ekonomiky komunistického typu stejně musely projevit.
