„My jako Česká republika děláme všechno proto, abychom nebyli konkurenceschopní vůči USA i Asii,“ posteskl si šéf Brano Group Pavel Juříček. „Čína postupně ovládá celou surovinovou základnu, všechny kovy a suroviny. USA na to jdou přes IT, software a nejmodernější výrobní platformy. A my jsme v dvojitém nelsonu mezi Čínou a Amerikou,“ dodal.
Podle ministra průmyslu Karla Havlíčka stát nevyřeší nedostatek čipů, ani neovlivní cenu logistiky mezi Evropou a USA nebo Asií. „Stát umí částečně ovlivnit energetickou politiku a pak je to otázka pracovníků, tady stát může sehrát svoji roli. Musíme pokračovat v lákání zaměstnanců z okolních nebo blízkých zemí,“ uvedl ministr.
Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý připomněl, že zvlášť v oblasti automatizace a digitalizace chtějí firmy po státu především, aby neškodil a nepřekážel. „Stát by měl řešit dlouhodobé věci, třeba vzdělávání, jinak hlavně neškodit. Jinak se obávám, že současný celoevropský přístup, celoevropská politika nás skutečně všechny svazuje z hlediska konkurenceschopnosti,“ konstatoval.
Není z čeho vyrábět, zoufají si firmy
Národní centrum průmyslu 4.0, které konferenci pořádá, se dotazovalo 263 zástupců průmyslových firem na to, co je v současné době nejvíc trápí. Nejvíce si ředitelé firem stěžovali na špatnou dostupnost skoro všech materiálů a komodit a jejich ceny a zároveň tvrdé podmínky u odběratelů
Za nejméně důležité pro chod své firmy naopak ředitelé pokládají vládní podpory a dotační programy, jak evropské, tak národní a krajské.
„Výsledky jen potvrzují, že jedinou pojistkou a zárukou prosperity podniků v malé otevřené ekonomice je produkce, která je svým charakterem co nejméně nezávislá na vnějších vlivech, tedy s co nejvyšší přidanou hodnotou, stupněm finality, vysokou prodejností a mírou flexibility. Ani sebelepší státní podpora nemůže v globální tržní ekonomice nahradit kvalitu produktu, a navíc je vždy zatížena rizikem, že se kvůli pokřivení trhu situace ještě zhorší,“ shrnuje výsledky průzkumu Alena Burešová ze sdružení Národní centrum Průmyslu 4.0.
„Zásadní vlivy, se kterými se v současné době musí český průmysl poprat, jsou především zvyšující se ceny vstupů. Ty se dnes mění velmi dynamicky. Rostoucí ceny materiálů a komponentů jsou jeden problém. Neméně závažný je však jejich nedostatek na trhu či prodlužující se doba dodávek, která ohrožuje realizaci nasmlouvaných projektů. Bohužel nadále trvá nedostatek kvalifikované pracovní síly. To se proti období „před covidem“ vůbec nezměnilo,“ dodává Jiří Kabelka , majitel žďárské společnosti DEL zaměřené na průmyslovou automatizaci.
Závislost na Asii
Zástupci tuzemského průmysl, který je na subdodávkách ze zahraničí dosti závislý, začali hledat způsoby, jak výrobní kapacity některých dílů přesunout z Asie do Evropy. „Pandemie ukázala, že Evropa ztratila soběstačnost v mnoha strategicky důležitých oblastech. Dobrým příkladem je výroba ochranných prostředků nebo čipů. Určitě by proto stálo za to přemýšlet, jak alespoň v některých oblastech tuto suverenitu získat zpět a nebýt závislý na dodávkách z druhého konce světa,“ míní viceprezident Svazu průmyslu Radek Špicar.
Narušené dodavatelsko-odběratelské řetězce s sebou přinášejí i problém s logistikou. Nedostatek žene ceny nahoru, firmy nakupují do zásoby, což cenovou spirálu ještě více šroubuje. V současné době tyto obtíže potvrzuje 57 procent ředitelů výrobních průmyslových firem, přičemž zhruba třetina považuje tyto problémy za zásadní.
„V současné situaci je velmi těžké plánovat dodávky a výrobu. Je náročné se jakkoli připravit na další vývoj. Ten, kdo investoval do předzásobení, má momentálně velkou konkurenční výhodu. Krátkodobě je nemožné být v Česku méně závislý na okolních trzích. Ať už se to týká dovozu surovin a materiálů, tak i odbytu,“ říká jednatel firmy Lenze Rostislav Svoboda.
„Od loňského roku jsme navyšovali zásoby materiálu na maximální možnou úroveň, zaplnili jsme sklady, ale kvůli poptávce na světových trzích to nestačilo. Není co kupovat,“ stěžuje si například ředitelka společnosti ifm electronic Kamila Mašková.
Navyšovat mzdy bude i v této situaci většina firem (87 %), a to v průměru o 4,1 procenta. Přidávat svým pracovníkům budou spíše velké firmy (91 %) než firmy malé a střední. Stejnou mzdu jako loni svým zaměstnancům vyplatí třináct procent firem.
