Dotace. Daňová zvýhodnění. Marketing u veřejnosti. Plán investičních pobídek. A možná i nová, státem podporovaná organizace. To všechno a ještě mnohem více navrhuje Iniciativa Průmysl 4.0 ministerstva průmyslu a obchodu. Hned v prvním řádku své preambule odkazuje na nástup 4. průmyslové revoluce.
Háček je v tom, že k žádné takové revoluci nedochází. Celý hospodářsky vyspělý svět naopak čelí tíživé situaci, jakou nepamatuje hodně přes sto let: růst produktivity povážlivě zpomaluje, a to tak, že v letech 2005 až 2015 byl pomalejší než v letech 1890 až 1913 a je dramaticky pomalejší než v celém dalším průběhu 20. století.
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Cyrrus
Tak třeba v eurozóně, jejíž největší ekonomika, Německo, je se svou Industrie 4.0 českému ministerstvu průmyslu inspirací, roste produktivita od roku 2005 přibližně 18krát pomaleji než v letech 1950 až 1975.
Produktivita je svým způsobem nejdůležitější ekonomický ukazatel. Celková životní úroveň lidí totiž není v dlouhodobém pohledu dána ničím jiným než právě produktivitou. Čím větší hodnotu člověk či stroj za určitý čas vyprodukuje, tím bohatší daná ekonomika je a tím vyšší životní úroveň její lidé mají. Americký ekonom Robert Gordon chmurně prognózuje, že zatímco v polovině dvacátého století stačilo na zdvojnásobení životní úrovně necelých třicet let, po roce 2007 si na takové zdvojnásobení počkáme zhruba sto let. Jestliže generace 20. století pozorovaly, jak jim – světovým válkám navzdory – roste životní úroveň před očima, generace 21. století budou rády, když se budou mít alespoň tak dobře jako rodiče.
Kdyby na Západě rostla ve 20. století produktivita tak pomalu, jak to Gordon předpovídá pro 21. století, zřejmě bychom žili v Česku stále v socialistickém státě a byli jedním ze satelitů Sovětského svazu. Proč?
Prostě proto, že dramaticky se rozevírající propast ekonomické výkonnosti mezi Západem a sovětským blokem byla hlavním důvodem pádu železné opony. Bez rychlého růstu produktivity Západu bychom nejen tolik nelačnili po západním oblečení, autech či elektronice, ale zejména by Reagan jen těžko „uzbrojil“ Moskvu.
Míra růstu produktivity má zkrátka i geopolitické důsledky, byť se nutně neprojevují bezprostředně. Současný pomalý růst produktivity Západu je fundamentálním důvodem toho, že se už netěší takovému respektu jako ještě v 90. letech či snad až do příchodu finanční krize v roce 2008.
Země jako Čína, Rusko nebo Turecko jsou stále sebevědomějšími hráči na geopolitické šachovnici, protože dobře vidí důsledky eroze západní produktivity. Západ však propadá také u svých občanů. Mladí lidé, jak bylo nedávno patrné v Hamburku, volají po socialismu 2.0 částečně i z toho důvodu, že jejich vlastní vyhlídky na naplňující práci a zajištěný život z důvodu chabnoucí produktivity sotva předčí vyhlídky jejich rodičů. A v zemích, jako je Řecko nebo Španělsko, ani to ne.
Nenechme se ošálit. Neutěšené vyhlídky mladých nejsou způsobeny tím, že by jim snad práci vzal robot. Nejvíce robotizované ekonomiky světa – Japonsko, Jižní Korea, Singapur či Německo – jsou zároveň těmi, které ve vyspělém světě vykazují jednu z vůbec nejnižších měr nezaměstnanosti. Konkrétně ve Španělsku či Řecku k výraznému zpomalení růstu produktivity zásadně přispěl mohutný příliv nezaslouženě levných peněz, jenž nastal v souvislosti se vstupem do eurozóny.
Kdo dostává peníze „levně“, bez odpovídajícího úsilí, ten na sobě nepracuje – nezvyšuje svoji produktivitu. Platí to pro lidi i celé země. A mladí Řekové či Španělé právě nyní volají po socialismu 2.0 i proto, že jejich rodiče vlivem levných peněz, třeba i ve formě dotací, nezapracovali na produktivitě. Je proto dvojnásob zarážející, že Iniciativa Průmysl 4.0 spatřuje jedno z řešení, jak čelit neexistující 4. průmyslové revoluci, právě v dalších dotacích.
Pokud by 4. průmyslová revoluce probíhala, a na ni odkazující Iniciativa Průmysl 4.0 měla mít opodstatnění, museli bychom především pozorovat alespoň určité zrychlení růstu produktivity. Alespoň takové, jaké nastalo na přelomu tisíciletí v souvislosti s 3. průmyslovou revolucí („e-mail místo koresponďáku“).
Jenže nic takového čísla neukazují. Probíhá přinejlepším „jen“ evoluční rozvoj. Na ten není třeba reagovat mimořádnými iniciativami, novými dotačními programy, či dokonce zřizováním nových úřadů.
Iniciativu reagující na 4. průmyslovou revoluci nyní nepotřebujeme. Potřebujeme zato politiky, kteří budou mít větší pochopení pro skutečné inovace, které vykazují reálný potenciál zvýšit produktivitu, jako je Uber, AirBnb či bitcoin. Potřebujeme také politiky, kteří nebudou prosazovat skokové navyšování minimální mzdy, jímž sociální dopad evolučně probíhající automatizace a robotizace zbytečně zhoršují. Navrhují dotace, jež mají chránit před dopadem neexistující revoluce, přičemž zvyšováním minimální mzdy činí z evolučního procesu „malou revoluci“, která přitíží zvláště nízkopříjmovým pracovníkům, vykonávajícím poměrně snadno automatizovatelnou činnost.
Je zjevné, že Průmysl 4.0 politici propagují, aby mohli přerozdělovat nové miliardy a obsazovat nové úřednické posty. Úplně by však zatím stačilo, kdyby neházeli inovacím klacky pod nohy a zapomněli na laciný a krátkozraký populismus.
