Ministr financí Vlastimil Tlustý ve čtvrtek uzavřel s Nomurou dohodu o narovnání a začal tak psát tlustou čáru za celým případem.
Všechny soudy, arbitráže a zkoumání, zda se děly zločiny, ať už na straně Nomury nebo státu, mají být zastaveny.
Jisté je jedno – Nomuru v Česku vždy zajímalo pivo. Už na začátku 90. let, ještě než vstoupila do IPB, dělala ministerstvu zemědělství, kde byl náměstkem shodou okolností také Vlastimil Tlustý, poradce pro privatizaci plzeňských pivovarů.
Japonští bankéři se pak spojili s šéfy IPB, banky, která financovala v polovině 90. let snad všechny velké podniky v zemi, a postupně se stávali jejími majiteli.
V roce 1998 už Nomura vystupovala ve shodě s dalšími podílníky IPB. Dohromady ovládali polovinu akcií. Tošovského vláda se rozhodla prodat japonské bance 36procentní podíl v IPB za tři miliardy korun.
O dalších šest miliard korun pak měla Nomura navýšit kapitál banky. Už tehdy měl prodej státního podílu řadu odpůrců, kterým se cena zdála směšně nízká. Třeba šéf lidovců Josef Lux řekl, že ovládnout banku za tři miliardy by byl dobrý obchod i pro jeho babičku.
Odpověď Tošovského a jeho ministra financí Ivana Pilipa byla, že Nomura získává banku i se špatnými úvěry, a proto nemůžeme chtít moc. A že do banky vstupuje silná mezinárodní společnost se zkušenostmi po celém světě.
Později se však ukázalo, že Nomura kromě toho, že měla příznivou kupní cenu, měla navíc i pojistku v podobě opce právě na akcie českých pivovarů sdružených do firmy České pivo. Tyto opční smlouvy byly tehdy tajné.
Pozoruhodné kroky
Nikdy už nebude jasné, zda další kroky Nomury byly protiprávní, či ne, ale pozoruhodné rozhodně byly. Nomura si na koupi banky od samotné IPB půjčila, pak si stáhla akcie Českého piva, které prodala jihoafrickým pivovarům za 24 miliard korun.
Banka nedostala zaplaceno nic: plán byl takový, že Nomura vrátí IPB její vlastní akcie, což by pomohlo tehdejším manažerům IPB v čele s Liborem Procházkou k ovládnutí banky.
V IPB se pak začal majetek vyvádět do neuvěřitelných struktur v daňových rájích a žádný dozor nebyl schopen zjistit, kolik je v bance vlastně peněz.
Každopádně peníze docházely: v roce 2000 Nomura požádala Českou národní banku o finanční pomoc. Místo toho Miloš Zeman poslal do IPB ozbrojence a pak ji předal za symbolickou korunu do rukou ČSOB: se stoprocentní garancí úhrady ztrát.
Nešlo prý riskovat, že tolik klientů přijde o vklady, což by rozviklalo celou ekonomiku.
Levná koupě
Historie se však začala tak trochu opakovat – opět hlodají pochybnosti, že ČSOB přišla k IPB příliš levně. Stát jí totiž dal široké garance a ČSOB tak pohodlně přesunula veškeré jen trochu nejisté úvěry na státní konsolidační agenturu.
Ta teď sečetla ztráty po IPB na sto dvacet miliard korun, které zaplatíme z daní, zatímco ČSOB hlásí miliardové zisky.
Nekonečný spor, kdo má pravdu, zda Nomura nebo ČSOB, řešily už tři vlády, několik soudů a dvě arbitráže. Stát a ČSOB utrpěly dílčí prohry, ale žádná nebyla definitivní.
Spravedlnost vzal nyní do rukou Tlustý. Rozhodl, že proti Nomuře, která paradoxně žalovala stát za to, že jí nepomohl IPB očistit, nemáme šanci a stát by ji měl za své chování odškodnit.
Nomura po nás chtěla desítky miliard korun a my jí teď dáme jen zlomek. Otázkou je, za co přesně a zda je naopak nemohl získat stát, kdyby pokračoval v arbitrážích. To už však díky smlouvě o smíru zůstane navždy bez odpovědi.
