Jen v pražském centru opravují nečitelná nebo špatná směrovací čísla asi tři desítky korektorů. Sedí tu ve dvou řadách zády k sobě, slyšet je jen ťukání klávesnic.
Znají zpaměti tisíce pětimístných kombinací směrovacích čísel a neomylně je vpisují do počítačů.
Opravují chyby těch, kterým při psaní adresy ujela ruka, a automat proto nedokázal rozeznat trojku od osmičky, i těch, kteří při psaní směrovacího čísla zrovna mysleli na účet za elektřinu.
Není jich zrovna málo. Ručně se tady třídí až čtyřicet procent zásilek. To je čtyři sta tisíc dopisů každý den. O Vánocích až 2,5 krát víc.
To je jen jedno z mnoha oddělení pražského třídícího centra.
Železnici nahrazují auta
Každý den kolem šesté hodiny večer do něj svážejí modrá auta se žlutou trubkou České pošty přes milion dopisů z celé republiky. Nejpozději do druhé hodiny ranní dopisy třídírnu znovu opouštějí, tentokrát už neomylně nasměrovány do toho správného města, ke svému adresátovi.
Na doručení zásilky z poslední zapadlé pohraniční vesničky na jakékoli jiné místo v zemi má pošta šibeniční termín. Pošťáci mu říkají "D plus jedna". Tedy den následující od předání poště musí být zásilka u adresáta. Jen tři procenta dopisů doručí pošta později.
"Takové limity si nestanovila ani švýcarská pošta," říká vedoucí třídícího centra Jaroslav Záhoř.
Úřední, obchodní dopisy, obsílky, upomínky i milostná psaní, všechny nakonec skončí v jednom pytli. Tam je uloží pošta v hlavním městě, stejně jako v Mostech u Jablunkova.
S dalšími tisíci pytlů se pak dostávají v poštovních vozech do jednoho ze tří velkých českých třídících center. Jedno v Praze, druhé v Olomouci, třetí v Plzni.
Jen na severní Moravu se ještě pošta vozí i po železnici, jak to bylo běžné za starých časů. Severní Morava má ještě jedno specifikum - leteckou poštu. Poštovní letadlo z Ostravy do Prahy a zpět létá každý den.
Ve schránkách končí menšina dopisů
Na rampě, u které parkují poštovní auta, je rušno. Pošťáci po sobě pokřikují a věší poštovní pytle na závěsné zařízení, které je jeden po druhém přepravuje ke kódování. Tak je to alespoň s absolutní většinou zásilek, které sem dorazí.
Jen s malým procentem z nich se zachází jinak. To malé procento, v pražském třídícím centru je to denně kolem padesáti tisíc, jsou dopisy, které jejich odesílatel nepředal poště přímo, ale vhodil je do poštovní schránky.
Dopisy ze schránek vsypou pracovníci do velké hliníkové bedny. V té pak putují ke čtecímu stroji.
V obrovské hale je slyšet jen pravidelné cvakání stroje a šustění papíru. Nekonečné pásy se klikatí doprava a doleva jako lesní pěšinky, lemovány stovkami stejných, a jak jinak než modrých, krabiček.
Jen jedním se modré kastlíky liší - popiskem. Na jedné je nálepka Brno, na druhé České Budějovice, na třetí Pardubice nebo třeba Olomouc.
Dvě ženy na začátku té klikaté cestičky berou další hliníkovou bednu a beze slov ji sypou na černý pás. Další hromada dopisů se dává do pohybu. Jedna blondýna a jedna brunetka z ní s neomylnou přesností vybírají všechny "nevhodné".
Ten je moc tenký, ten moc velký, ten zas silný. Všechny musí z kola ven. Do velkého bubnu, který se pomalu, ale neúnavně otáčí asi dva metry od nich, se dostanou jen ty "správné". A když se přece jen vloudí chybička, právě buben už nic neošálí.
Stroji napovídají poštovní známky
Poštovním kolotočem projdou jen ty správné, standardní dopisy. Stroj srovnává všechny dopisy do řady. Jeden vedle druhého. Známku v pravém horní rohu. Neplete se. Právě malý obrázek ze zoubkovaným okrajem mu napovídá, jak dopis postavit tak, aby ho správně orazítkoval. To už totiž dávno nedělají poštmistři kulatým razítkem.
"Každá známka má v sobě luminiscenční prvky, stejně jako je mají bankovky, a právě ty umožňují stroji poznat, jak dopis zorientovat," vysvětluje Jaroslav Záhoř.
Kromě razítka dostanou dopisy ještě jednu značku. Malý, světle oranžový, nenápadný, čárkový kód. V něm je zašifrován vzkaz pro druhého v pořadí, třídící stroj. Ten podle něj pozná, do jaké modré krabičky dopis vhodit. Tajná řeč strojů.
Ale to už dopisy sviští ze čtečky do třídičky. Třicet tisíc za hodinu, 500 za minutu, osm za vteřinu. Krabičky se plní. Ostrava je plná z půli, Český Brod ze třetiny. Obsah Brna zrovna bere do ruky třicátnice v modrém svetru. Štůsek sváže, jak jinak, také stroj. Netrvá mu to ani půl vteřiny.
A svázané a orazítkované dopisy opět končí v pytli. Do druhé ranní opustí malešickou třídírnu, aby ještě před úsvitem byly u svého adresáta.
 Pohled na budovu třídícího centra v pražských Malešicích. (22. dubna 2004) |
 Pytel s právě dopravenými dopisy putuje k dalšímu třídění. (22. dubna 2004) |
 Už okódované zásilky putují po pásu ke své krabici. Kód určuje, kam zásilka směřuje. (22. dubna 2004) |
 Pracovnice pošty vybírá dopisy nevhodných velikostí. Ostatní putují do třídícího stroje. (22. dubna 2004) |
 Dopisy vybrané ze schránek čekají v hliníkové bedně na první přetřídění před tím, než je stroj orazítkuje a přiřadí jim čárkový kód. (22. dubna 2004) |
