Zakladatel online prodejny Rohlík Tomáš Čupr začínal právě tak. Na střední škole prodával svačiny. A měl i vlastní vynález, ohřátý rohlík plněný čokoládou. Tvrdí, že už tehdy viděl v prodeji potravin velký potenciál.
A postupně také pochopil, že se dostane ještě dál, když vsadí na správné technologie. Čupr v minulosti zakládal Slevomat, Dáme jídlo a teď vede mohutnou expanzi svého Rohlíku do zahraničí.
Už loni se přitom Rohlík přehoupl do kategorie jednorožce, tedy startupu s hodnotou přes miliardu dolarů. To však není dostatečná meta. Čupr postupně přidává další města a mluví o tom, že chce vyzvat na souboj Amazon.
Ambice, know-how i peníze od investorů na to zatím má. Navíc to vypadá, že tenhle byznys nezůstane spojený jen s dobou pandemie, lidé – zejména v městech a jejich okolí – si na doručování potravin až domů rychle zvykají.
V českém online světě potravin Rohlík zaujímá osmdesátiprocentní podíl na trhu. Konsolidovaný obrat činil za minulý finanční rok 335 milionů eur (tedy 8,4 miliardy korun).
O Čuprovi se v podnikatelském prostředí vypráví, že si příliš nebere servítky. Horká hlava. Co na srdci, to na jazyku. A ani jemu se nevyhnuly byznysové problémy. Začátkem roku například sklidil kritiku kvůli změně odměn pro kurýry. Řidiči, kteří pracují na živnostenský list, si stěžovali, že si při stejném nasazení vydělají méně peněz.
Před pěti lety musel zase po razii cizinecké policie vysvětlovat, proč ve skladu pracují cizinci bez řádného povolení. Dodala mu je tehdy polská firma bez statusu agentury práce.
Rohlík nezůstal stranou v pomoci pro Ukrajinu. Věnoval jedno procento obratu za poslední čtyři únorové dny, nabídl možnost zakoupit charitativní voucher. Organizaci Člověk v tísni Rohlík daroval okamžitou materiální pomoc ve formě potravin a hygienických potřeb. Firma otevřela další dvě stovky pracovních míst na úřadu práce v Praze a stovku v Brně či spustila krizovou linku psychologické pomoci vukrajinštině.
Následující rozhovor proběhl kvůli Čuprovu pracovnímu vytížení po e-mailu. Čupr neodpověděl na všechny otázky, které MF DNES do Rohlíku zaslala.
Rohlík jste zakládal před osmi lety. Loni se z něj stal jednorožec, tedy firma s hodnotou přes miliardu dolarů. Čekal jste, že to půjde tak rychle? Nebo jste si naopak plánoval, že na tuto metu dosáhnete ještě rychleji?
Jednorožec je fajn a já jsem samozřejmě rád, že do „klubu“ jednorožců patříme, ale na světě jich už jsou stovky. Pokud jde o hodnotu firmy, tak my s kolegy tuto metriku zase tolik nevnímáme. Víme, že jsme teprve na začátku. Velikost evropského trhu potravin je přes dva biliony eur, tudíž naše valuace zatím není v tomto kontextu až tak vysoká. A především, nejdeme ráno do práce s myšlenkami na hodnotu firmy, ale myslíme na to, jak dál vylepšit služby pro naše zákazníky a jak dál kultivovat potravinový trh všude po Evropě. To je to, co mě a mé kolegy žene vpřed.
Rohlík nebyl první firma, kterou jste založil. Už jste měl za sebou zkušenost s Dáme jídlo a Slevomatem. V čem to bylo jiné?
V kontextu Rohlíku bych řekl, že mám za sebou rozjezd dvou menších a jedné fakt velké firmy. Je skvělé, když doručujete pizzu nebo prodáváte vouchery, ale nutně to nezlepšuje svět kolem vás. Po exitu z Dáme jídlo jsem chtěl mít nějaký vliv na to, co se kolem mě děje. To mě hnalo vpřed. Navíc, s ohledem na načasování a tehdejší konkurenci, čí spíše chybějící konkurenci u nás i v Evropě, bylo jasné, že bude i případně příležitost škálovat. Rohlík koncentruje veškerou energii, ambice a drive, které mám.
Tomáš Čupr
|
Kdy jste začal tušit, že z Rohlíku nebude jen lokální, ale regionální hráč? Zakládal jste firmu už s tím, že jednou půjdete za hranice?
Můj přístup k životu a k byznysu je rychlá iterace (tedy opakování určitého procesu v měnícím se kontextu). Fail fast, fail cheap (rychlý neúspěch je levný neúspěch) se tomu říká v hantýrce Silicon Valley. Od roku 2014 jsme se pořád snažili zlepšit v tom samém – doručit skvěle nákup tak, aby to bylo ziskové. V jistý moment může ale podnikatel dostat možnost posunout se dál. Pro někoho to může znamenat, že má jednu pobočku a teď má šanci jich mít deset. Nebo se mu docela dobře daří v Česku, tak zkusí další zemi.
Na vyhlášení pražského kola soutěže EY Podnikatel roku jste řekl, že se chcete stát vyzývatelem Amazonu, přinejmenším v Evropě. Co vám k tomu chybí, co je pro to ještě třeba udělat?
V oblasti potravin jsme vyzývatelem Amazonu už dnes. Budeme se potkávat ve velkých evropských městech a dál se zatím fakt nedíváme. Krok za krokem. Čeká nás ještě hodně práce.
Pokud dobře počítám, budete na konci tohoto roku působit vedle Česka celkem v šesti zemích. Bude pak expanze pokračovat? Jakým tempem? Kde se otevírají další možnosti a podle čeho si země na expanzi vybíráte?
Těch zemí bude spíš sedm. Ke stávajícím čtyřem zemím na jaře přidáme Rumunsko a Itálii a po prázdninách Španělsko. Chceme více na západ než na východ. Plánujeme rozšiřování do nových zemí, ale i do nových měst. Podstatou naší služby je, že obsluhujeme určitou lokalitu, větší města a jejich okolí. Německo pro nás znamená Mnichov, od 15. února i Frankfurt a pak další města a aglomerace. Díváme se už i na Francii, chceme opravdu být v celé Evropě. S každou další zemí a městem jsme vždy o něco rychlejší.
Má smysl vstupovat na nový trh, i když vidíte, že už je tam velká konkurence, že nemáte šanci stát se tam jedničkou?
Mým cílem především není někoho porazit. To, co mě pohání, je udělat co nejlepší službu. Náš koncept je zatím atraktivní všude, kam jsme přišli. Umíme to, co skoro nikdo jiný neumí. Máme širší nabídku potravin než supermarkety, nejen běžné značky, ale i pečlivě vybraný sortiment složený z lokálních značek a toho nejlepšího, co můžou místní farmáři a výrobci nabídnout. Skvělým sortimentem vždy začínáme, takže jsme lepší než místní supermarkety nebo jiné dovážkové služby. No a navíc celý takhle velký nákup umíme doručit do dvou hodin, což je pořád velmi neobvyklé.
Na každý trh obvykle vstupujete pod jinou značkou, pod lokálním názvem. Třeba v Německu jste Knuspr, v Rakousku Gurkerl. V čem se ještě přístup na různých trzích liší?
A nezapomeňte ještě na Kifli v Maďarsku. Z jednoho trhu na druhý přenášíme naše technologie a procesy a koncept naší nabídky pro zákazníky. Pokaždé se ale musíme naučit lokální trh, musíme si nově vybudovat místní síť dodavatelů, protože na tom odlišnost našeho konceptu stojí. Vždy musíme najít nejlepší místní farmáře, ale i pekárny, řeznictví a podobně.
Co vás odlišuje na zahraničních trzích od místních hráčů? Můžete je porazit v technologii, lidech, know-how?
Zaprvé se odlišujeme naším konceptem. Jenom my umíme pod jednou střechou nabídnout všechny masově oblíbené značky, produkty známé z farmářských trhů, místní specializované obchody a ještě lékárnu a zároveň celý takhle velký a rozmanitý nákup dovézt do dvou hodin. U zákazníka začínáme a naše nabídka se opravdu velmi liší od ostatních hráčů. Kvalitou svých technologií a procesů vybočujeme z řady také. Máme postup na to, jak dostat potraviny z pole na stůl zákazníka třeba už za šest hodin. To je neuvěřitelná rychlost, které by bez velmi sofistikovaných technologií nikdy nešlo dosáhnout. Náš model je univerzální a funguje stejně i ve velmi odlišných zemích.
Byznys rozvážkových služeb hodně nakopla pandemie. Zůstanou už lidé u tohoto způsobu nakupování?
Online nákup potravin zažíval jasný rostoucí trend již před pandemií. Ale samozřejmě, že online prodej obecně zažil v době pandemie velký boom. Jde bezpochyby o trvalou změnu, protože řada zákazníků, kteří naše služby vyzkoušeli poprvé během první vlny, už s námi zůstala. Reálné chování zákazníků totiž vidíte teprve tehdy, když ta vlna opadne. A stejně tak tomu bylo i v případě druhé vlny. Takže ano, je velké procento lidí, kteří se už do kamenné prodejny nevrátí nebo se do ní nevrátí zcela, a to je trend, který můžeme pozorovat po celé Evropě, Asii i Americe.
Je vůbec v Česku prostředí, které přeje startupům? A vzniknou v Česku další jednorožci? Na čem to závisí?
V žebříčcích, které popisují úspěšnost evropských zemí v tom, jak generují úspěšné startupy, Česko není na předních příčkách, takže bezpochyby máme v čem se zlepšovat. Na druhou stranu, když si člověk přečte například knížku Michaela Mareše o velkých českých startupových úspěších, zjistí, že když někdo něco opravdu chce, tak to dokáže – bez ohledu na prostředí. Nikdy to není snadná cesta, ale jednou na ten Mount Everest prostě vylezete. Vaše nitro vám nedovolí to vzdát. A jestli budou v Česku další jednorožci? Určitě ano. Příklady a vzory táhnou. Už i v Česku se ví, že to jde.
