Řada z nich byla z nového nařízení nervózní. Platy a odměny na špičce jdou do milionů korun měsíčně, proto se šéfové bojí o soukromí a o bezpečí svých blízkých.
Platový striptýz se týká firem, které mají své akcie či dluhopisy volně v prodeji na burze, a tudíž se na ně všude ve vyspělém světě vztahuje přísnější metr.
Dnes, v pondělí, vyprší lhůta, kdy se musí informace o platech zveřejnit. Většina firem tak již učinila, některé čekají až na dnešní poslední den. Na poslední chvíli se měnila pravidla, jak o platech informovat.
Poslanec ODS Pavel Suchánek na jaře prohlásil, že vyhoví žádostem velkých českých firem a zkusí prosadit změnu zákona, aby se platy zveřejňovaly jen v součtu za celé představenstvo, a nikoli jednotlivě – za každého manažera zvlášť.
Novelu zákona ve čtvrtek dopoledne schválil Senát. Odpoledne téhož dne ji parlamentní úředník odvezl prezidentovi, který ji podepsal během pracovní cesty po jižní Moravě. Nový zákon v pátek narychlo vytiskla tiskárna, a tak nyní platí pro zveřejňování platů volnější režim.
"Opravdu čekáme do poslední chvíle, zprávu dáme až v pondělí," prohlásil v pátek mluvčí České pojišťovny Václav Bálek. Na nová pravidla si počkal také ČEZ a Český Telecom, dvě státní firmy, kde se příjmy nejvyššího vedení pohybují podle dosavadních odhadů v desítkách milionů korun a kde se podle všeho dají v Česku vydělat úplně nejlepší peníze.
Česká spořitelna, ČSOB, Zentiva a Philip Morris už o platech šéfů informovaly v souhrnné podobě, neboť šéfové burzy i Komise pro cenné papíry dali najevo, že jim ne zcela detailní informace postačí.
Potvrzuje se, že chuť mluvit o platu klesá s jeho výší. Opatrní manažeři vesměs argumentují tím, že detailní informace o jednotlivých lidech jsou pouhou senzací a že akcionáře nemusí zajímat. "Obchodníci s cennými papíry, kteří jsou zvyklí pracovat s informacemi tohoto druhu, potřebují znát pouze souhrnný údaj za odměňování společnosti a jeho vývoj v čase," říká Petr Šulc, viceprezident pro finance v Zentivě.
Ve světě se však prosazuje opačný trend, jehož význam vynikne například ve chvíli, kdy se firma dostane do potíží a jednotliví manažeři jsou hnáni k odpovědnosti. Většina šéfů tento trend respektuje. Třeba u manažerů České zbrojovky si lze najít i detaily, že šéfovi Radku Žďáreckému firma platí 10 636 korun ročně na životní pojištění.
Otevřenost hájí i některé velké firmy. "Jestliže banka požaduje od klientů maximální transparentnost, nemohu být překvapen, že ji ode mě požadují akcionáři společnosti," říká šéf Komerční banky Alexis Juan. "Ti do akcií banky investují své peníze, a mají tedy plné právo mít veškeré potřebné informace, aby se mohli zodpovědně rozhodnout," říká Juan.
| ZVEŘEJŇOVAT PLATY? SAMOZŘEJMĚ - NÁZOR PRO |
|
V Česku právě zuří zákopová válka.
Bojová linie vede mezi vedením části velkých českých společností a některými jejich spojenci. Mezi poslanci a senátory na jedné straně a zástupci investorů a částečně i dozorových orgánů nad českým kapitálovým trhem na straně druhé.
Předmětem války je ustanovovaná a pak zase rušená povinnost zveřejňovat příjmy členů představenstev a dozorčích rad veřejně obchodovaných firem.
Původní požadavek směrnice Evropské unie a také české Komise pro cenné papíry byl jednoznačný: od letošního roku měly výroční zprávy společnostní obsahovat i výši odměn jednotlivých členů správních rad. Proti tomu se však vzedmula vlna protestů ze strany potenciálně ohrožených členů rad. Obávali se ztráty soukromí a obyčejné lidské závisti.
To jsou jistě lidsky pochopitelné obavy, ale je třeba je odmítnout jako nepatřičné.
Členové správních rad nejsou anonymními zaměstnanci firem, oni jsou najati akcionáři firem k tomu, aby zhodnocovali jejich majetek. Z toho důvodu musí být vztah mezi akcionáři firem a členy správních rad založen na absolutní transparentnosti a důvěře.
Pokud akcionáři chtějí vědět, kolik bere ředitel a kolik předseda dozorčí rady, je to jejich nezpochybnitelné právo a neexistuje argument, proč by taková informace neměla být běžně přístupná.
Vždyť jak se mají akcionáři firem rozhodovat o tom, kdo bude nejlépe zhodnocovat jejich majetek, když ani nesmějí vědět, kolik za tu práci ten který člen představenstva bere.
A co obavy ze ztráty soukromí? Myslím, že jsou přehnané.
Copak si dnes někdo myslí, že šéf velké firmy či banky má plat dvacet tisíc? Když bylo zveřejněno, že bývalý ředitel mladoboleslavské Škody Auto si loni vydělal šest milionů, nic se nedělo a nikdo neprotestoval. Takže zveřejnění platů a ostatních odměn jen pročistí vzduch.
Obávat se ho samozřejmě mohou ti, kteří dnes pobírají odměny mnohonásobně převyšující hodnotu jejich služby akcionářům.
Potřebovali skutečně akcionáři ČEZ zaplatit bývalým ministerským náměstkům Srbovi a Šafaříkovi desítky milionů za jejich členství v dozorčí radě? Jak tito páni zvyšovali hodnotu společnosti? A skutečně je jejich tržní cena 20 či 30 milionů korun?
Samozřejmě, že ne, a je jasné, že žádný akcionář veřejně obchodované společnosti při plném vědomí by nikdy s takto vysokými odměnami pro nedůležité členy dozorčí rady nesouhlasil.
Právě proto je třeba údaje o platech a také odměnách členů správních rad zveřejňovat.
ONDŘEJ SCHNEIDER, Autor přednáší corporate governance na IES FSV |
|
| NECHME ROZHODNUTÍ NA TRHU - NÁZOR PROTI |
|
V posledních týdnech jsme byli svědky dosud nevídané snahy zákonodárců napravit unáhlené rozhodnutí z minulosti.
Zatímco zástupci drtivé většiny firem působících na kapitálovém trhu přejdou tuto událost bez větší pozornosti nebo dokonce s úlevou, najde se zcela jistě mnoho kritiků. Ti v lepším případě přicházejí s argumentem, že v některých zemích je to standard a zlepší to corporate governance prostředí na našem trhu. V horším případě argumentují nutností znalosti těchto informací pro svoje investiční rozhodování.
Měl jsem příležitost hovořit s těmi druhými, kteří však již nejsou s to odpovědět na otázku, jaké důsledky pro své investiční chování vyvodí, budou-li detailně vědět, kolik který manažer bere, když je dávno známo, že souhrnný plat celého managementu nepřesahuje standardní úroveň v daném oboru. Jediná skupina, která však bude opravdu smutná, bude ta, jež píše různá srovnávání platů tramvajáků, zubařů a ředitelů.
Argumentem pro zveřejnění, o kterém je možno diskutovat, je tedy pouze odkaz na hypotetické zlepšení corporate governance. Pak by se ovšem návrh zákona napříště musel lépe připravit.
Nedávno jsem byl v nějaké anketě dotázán na plusy a minusy našeho vstupu do EU. K všeobecnému překvapení jsem kromě plusů uvedl jedno dost podstatné minus, které se ovšem táhne již od příprav našeho vstupu. Je jím zmatečná implementace různých směrnic z oblasti kapitálového trhu do našich zákonů.
Jedním z příkladů bylo právě zakotvení povinnosti zveřejňování manažerských platů v detailu. Technická úroveň dnes již neplatných paragrafů byla jako obvykle nízká. Vezměme si například logiku vymezení okruhu osob, které ve firmě musí platy zveřejnit. V tolik citovaném anglosaském příkladu jsou to „ředitelé společnosti“, což je u mnoha českých společností na hony vzdálené souhrnu členů představenstva a členů dozorčí rady.
Zákon navíc rozšiřoval povinnost i na orgány dceřiných firem, v důsledku čehož by část výroční zprávy holdingů připomínala telefonní seznam, ale také to, že bychom se dozvěděli „investorsky cenný“ údaj o platu účetní zvolené za zaměstnance do dozorčí rady okrajové dceřiné firmy. Naopak klíčový ředitel prodeje, pokud by třeba nebyl v představenstvu, by svůj plat nezveřejnil.
Pokud si jsou zastánci zveřejnění tak jisti, že tuto míru transparence trh ocení, proč nenechat znění zákona na úrovni doporučení (jako je to ve směrnici). Podle jejich teorie bude zveřejnění platů znamenat vyšší cenu akcií firmy. Když se tato teze prokáže, akciové společnosti se rády postarají o zveřejnění správné a logické struktury údajů tak, aby byly v čase porovnatelné a všem srozumitelné.
PETR KOBLIC, Autor je generální ředitel Burzy cenných papírů Praha |
