PET materiál se nejdříve uplatnil při výrobě oděvů. „V období kolem druhé světové války se výrazně hledaly syntetické náhrady přírodních vláken. Přírodní zdroje byly omezené, lidí přibývalo a bylo nutné je ošatit,“ říká Jan Merna, docent Ústavu polymerů Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT).
Jak dodává, vlákna se nepoužívala čistá, ale v kombinací s vlnou nebo bavlnou. „Polyesterové vlákno (kam patří i PET – pozn. red.) samo o sobě není úplně příjemné,“ míní Merna.
Samotná PET láhev byla patentována až v roce 1973. „Materiál PET využívaný pro láhve musí mít trošku jiné vlastnosti než pro výrobu vláken, zjednodušeně řečeno musí být kvalitnější,“ upřesňuje. Jedna věc je tedy samotný PET materiál, druhá věc je vývoj a „kouzlo“ výroby samotné láhve.
„V první části se technologií vstřikování taveniny PET do formy vyrobí ampulka se závitem, tzv. parizon. Ve druhé části se ampulka zahřeje, vloží do formy tvaru láhve a vzduchem se rozfoukne. A tato technologie se také musela vyvinout. Navíc bylo potřeba najít vhodnou kombinaci plastů, aby závit těsnil a udržel sycené nápoje. Víčko nemůže být z PET, ale třeba z polyetylenu nebo polypropylenu,“ upřesňuje Merna. „Takže šlo o kombinaci vývoje chemického procesu a zpracovatelských technik,“ doplňuje.
Výsledek prvního kroku. Procesem vstřikování vznikne plastová ampule
Plastové láhve již na trhu byly
Merna zároveň připomíná, že plastové láhve na trhu existovaly již dříve, nešlo však o „petky“. „Například polyethylenové láhve se začaly vyrábět už v padesátých letech. Tenkrát se používaly například na balení drogistického zboží nebo léků. Nebylo ale do nich možné balit sycené nápoje, jelikož tak dobře netěsnily a sycené nápoje by neudržely,“ míní.
Na trhu se PET láhve objevily v roce 1978. V láhvích se mezi prvními objevily nápoje Coca-Coly a Pepsi. Pro spotřebitele v té době představovala PET láhev značné výhody. Byla daleko lehčí než tehdy využívané skleněné láhve, nerozbíjela se a byla uzavíratelná. To znamená, že nebylo nutné vypít celý nápoj najednou. I na takové výhody PET láhví upozorňovaly v té době vysílané reklamy.
Láhve však byly tlustší, než jsou dnes. „V současné době bereme nápoj v PET láhvi jako normální věc. V začátcích ale firmy měly obavy o to, aby si lidé nemysleli, že jde o nějakou lacinou variantu skleněné láhve. Takže je dělali tlustší, než bylo nutné,“ říká Merna.
Výrobci navíc v té době ani podstatně tenčí láhev vyrobit neuměli. „Teprve až se technika výroby zdokonalila a také proto, že statistiky ukázaly, že láhve jsou i při tenčí stěně dostatečně pevné, aby udržely vnitřní tlak CO2 a snesly běžné zacházení bez úhony, tak pak mohla být tloušťka stěny snižována,“ zmiňuje docent Jiří Tocháček ze Středoevropského technologického institutu Vysokého učení technického v Brně.
Zákazníci byli nadšení. Ale pivo nenašli
Do tehdejšího Československa se PET láhve dostaly až po roce 1989. „V začátcích byli lidé z PET láhví nadšení. Lépe se s láhvemi manipulovalo, byly lehčí a také se lépe skladovaly,“ vzpomíná Zdeněk Juračka, bývalý prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR. Jak doplňuje, po roce 1989 v nich bylo možné v tehdejším Československu zakoupit především nealkoholické nápoje, například různé minerální vody.
„Všichni cítili, že tato novinka přišla ze Západu a byla jakýmsi poslem technického pokroku, kterého se z opačné světové strany nedostávalo,“ přidává svůj postřeh Tocháček. A rovněž zdůrazňuje, že PET láhve byly výrazně spolehlivější než ty polyethylenové, které již na trhu existovaly. „Polyethylenové láhve často praskaly, neměly možnost udržet v nápoji bublinky, a navíc nebyly (a nemohly být) průhledné,“ doplňuje vědec z VUT.
Pivo se však do „petek“ dostalo až o nějakou dobu později. Klasickou PET láhev bylo totiž potřeba ještě trochu vylepšit. „PET láhev sice udrží uvnitř tlak oxidu uhličitého, ale v malém množství se může dostávat z vnějšku do nápoje kyslík. Ten následně nápoje kazí, což zrovna u piva může být problém. Takže byla potřeba ještě udělat určité bariérové vrstvy. Taková láhev nemůže být pouze z PET, ale musí mít určitou mezivrstvu z jiného polymeru, který je pro kyslík nepropustný,“ vysvětluje Merna z VŠCHT.
Již v 90. letech se staly PET láhve terčem ideového boje zelených iniciativ, které podporovaly myšlenky ochrany přírody. „Mě osobně jednou v televizi zaujal rozhovor s jedním takovým člověkem, který zjevně o chemii nic nevěděl. Z původního plného chemického názvu polyethylenglykoltereftalát vybral slovo ethylenglykol, někde v tabulkách našel, že je jedovatý a nestydatě tvrdil, že jsou tyto láhve pro lidi nebezpečné,“ vzpomíná výzkumník Tocháček z VUT.
Život bez „petek“? Dnes prakticky nemožné
Život bez PET láhví si lze v dnešní době představit jen stěží. „Ta představa je děsivá, ale naštěstí není realizovatelná. PET láhve jsou souborem všech svých vlastností natolik dobré, že je zatím žádný jiný materiál nepředčí. Jednoduše nemá konkurenci,“ říká Tocháček.
Navíc připomíná, že láhev pro uchování stejného množství nápoje vyrobená ze skla je až dvacetkrát těžší než táž vyrobená z PET. „Skleněná láhev je navíc křehká, musí se vozit zpět a složitě vymývat. Její výroba tak zatěžuje klima planety výrazně více než výroba PET. Nehledě na to, že i běžnému spotřebiteli svou vahou způsobuje nemalé komplikace,“ doplňuje.
Původ problémů plastů v oceánech je podle odborníků třeba hledat v zemích, kde nefunguje ani samotný sběr odpadu. „Zhruba devadesát procent plastů se do oceánů dostává jenom z asi deseti řek převážně v jihovýchodní Asii, Jižní Americe a Africe. Pozornost a pomoc vyspělých zemí v hledání řešení by se měla soustředit především tam,“ myslí si Merna.
Navíc Češi jsou obecně považováni za dobré „třídiče odpadů“ a je pro ně normální plasty nevyhazovat do přírody.
Firmy se snaží chovat ekologicky
Na svůj udržitelný přístup se však snaží upozorňovat výrobci plastových láhví. „Konkrétním příkladem našeho inovativního přístupu k udržitelnosti je vytvoření nové PET láhve s maximálně možnou redukcí materiálu, ale přitom se zachováním funkčních parametrů pro uchování kvalitního obsahu,“ míní Jan Daňsa, ředitel české pobočky společnosti ALPLA se sídlem v Bystřici u Benešova. Díky inovaci láhve pro pramenitou vodu Bonny se v loňském roce stali vítězi soutěže Obal roku 2020 pro ČR a SR a následně získali celosvětové ocenění Obal roku – World Star 2021.
„Původní hmotnost láhve byla 28 gramů, nová je 23,5 gramů. Uzávěr vážil 2,08 gramů a nyní váží 1,66 gramů. Láhev obsahuje 25 procent rPET. (recyklátu - pozn. red.). Při výrobě celkového ročního objemu spotřeby těchto láhví naší firmou bylo použito 1233,75 tun virgin PET (granulát přímo z chemické výroby – pozn. red.) místo původních 1960 tun. Úspora zde činí 37 procent,“ vysvětluje Jan Daňsa.
Omezení ze strany EU
Právě o množství přidaného rPET hovoří i návrh zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí, který převádí do českého práva evropskou směrnici o jednorázových plastech. Ten mimo jiné stanovuje minimální podíl recyklovaného plastu pro PET láhve. Od roku 2025 musí podle směrnice všechny PET láhve obsahovat alespoň 25 procent recyklátu, od roku 2030 pak minimálně 30 procent.
Vědci upozorňují, že právě množství přidávaného rPET materiálu má své limity. „PET stejně jako všechny syntetické polymery podléhá degradačním změnám, které v něm vyvolává prostředí, v němž se vyskytuje. Na rozdíl od ostatních polymerů jsou tyto změny sice velmi malé, ale nejsou nulové,“ upozorňuje Tocháček. To podle něj znamená, že pokud je polymer opakovaně vystavován vyšším teplotám při zpracování nebo dlouhodobě slunečnímu záření, tak ztrácí své vlastnosti, například křehne nebo žloutne.
„Nelze proto tvrdit, že jeho opětovná zpracovatelnost je nekonečná. Z tohoto důvodu musí být vždy recyklát přidáván k materiálu novému, který vlastnosti zaručí a zároveň recyklovaný materiál spotřebuje. Nikdy tak nebude možné vyrábět láhve ze stále stejného materiálu. Nějaký čas by to samozřejmě šlo, po nějaké době bychom se ale mohli dočkat velmi nemilého překvapení,“ vysvětluje.
