Jak pečovat o své blízké a nezbláznit se z toho? S čím vším mohou pomoct stát a neziskové organizace? A jak se role pečujících promění v kontextu stárnoucí populace?
Podle posledního průzkumu ministerstva práce a sociálních věcí má za posledních pět let zkušenost s péčí o své blízké až 2,5 milionu lidí. Příspěvek na péči přitom pobírá zhruba jen milion z nich. Čím to je?
Někteří lidé se bojí stigmatizace spojené s žádostí o dávku, ale velkou roli hraje i pověst celého procesu žádosti. Pečující jsou už tak pod obrovským časovým i psychickým tlakem, a tak na sebe nechtějí brát další stresy spojené s administrativou. Pokud je k tomu netlačí existenční důvody, žádost o příspěvek raději vůbec nepodají. Může se stát, že o nároku na příspěvek vůbec nevědí, ale myslím, že jde o menší část lidí.
Lidé, kteří se na to s odpuštěním vyprdnou, čerpají od státu mnohem víc než ti pečující. Kde je pak ta spravedlnost?
