Josef Lippert byl schopný německý obchodník, který se chtěl usadit v Praze. Narodil se 10. února 1861 v Žatci, a když mu bylo třicet, koupil zavedený obchod s lahůdkami od Ferdinanda Wandse v ulici Na Příkopě.
Cestu k němu našla brzy i společenská smetánka. K dostání tu totiž byly delikatesy, jaké se nikde jinde v Praze neprodávaly – například paštika s pravými lanýži, humrové chlebíčky s humrovým masem, tatarák ze svíčkové, nářez z koroptví nebo perličky s jehněčí nádivkou. A šampaňské a kaviár.
Není divu, že se Lippert už na přelomu století stal dodavatelem císařského dvora. A přestože Příkopy byly za Rakouska-Uherska německé korzo (na rozdíl od české Národní třídy, kde sídlil Jan Paukert), nacházeli si do lahůdkářství v pasáži Černá růže cestu i Češi. Tedy alespoň ti zámožní, protože u Lipperta vždy odpovídala nejvyšší kvalitě i cena.
Lippertovo lahůdkářství bývalo vyhlášeným podnikem v Praze
Lippertovo lahůdkářství v pasáži Černá růže v ulici Na Příkopě v Praze
Za první republiky se podnik stal filiálkou rakouské společnosti Julius Meinl, v jejíž správní radě Josef Lippert na oplátku zasedl. Lahůdkářsví se přestěhovalo od Černé růže do pasáže Broadway, zvané za okupace Na Příkopech, po válce Sevastopol.
V Lippertově vile bydlel chvíli Václav Klaus
Na začátku 30. let koupil bohatý Lippert krásnou vilu ve Slunné ulici na Ořechovce, v jedné z nejlepších pražských čtvrtí. Spolu s ním tam bydlela dcera Marie s manželem, majitelem velkostatku v Českých Budějovicích Rudolfem Knappem, zatímco syn Viktor s manželkou si najímali vilu asi o kilometr dál.
Po válce byla Lippertova vila vyvlastněna a patří ministerstvu obrany. Sloužila k ubytovávání zahraničních návštěv, ale od roku 2001 byla prázdná. V roce 2005 se sem krátce po svém zvolení prezidentem přestěhoval Václav Klaus s manželkou. Ale záhy se ozvali sudetští Němci, kteří upozorňovali na poválečné odsuny lidí a znárodňování. Klaus se proto raději přemístil do empírové vily v Lumbeho zahradě v areálu Pražského hradu.
Chlebíčková aféra začala zřejmě u Lipperta
Když Josef Lippert v roce 1937 zemřel, psal o něm Večerník Národních listů jako o členovi správních rad továrny na čokoládu v Rohatci, továrny na likéry ve Vídni a margarínových závodů ve Vídni. Vedení pražského lahůdkářství převzal syn Viktor. Stejně jako sestra se švagrem, i on si podal přihlášku do nacistické strany NSDAP a požádal o říšské občanství.
Je paradoxní, že právě u Lipperta byly v září 1941 zřejmě nakoupeny chlebíčky, na které pozval protektorátní premiér Alois Eliáš sedm kolaborantských novinářů, aby je otrávil. Zemřel jediný, největší pronacistický aktivista Karel Lažnovský. Podle jiné verze chlebíčky připravila sama paní Eliášová.
Nenápadný vzestup kreatury. Chlebíčkový atentát rozjel kariéru kolaboranta Moravce |
Zlatá éra firmy, jejíž zakladatel zemřel v roce 1937, skončila v roce 1945. Po válce museli Lippertovi potomci jako Němci opustit zemi a jejich majetek popadl státu.
Špatný odhad Viktora Lipperta
Viktor Lippert ještě před koncem války koupil honosný hotel Saský dvůr v německém Meiningenu. Možná tušil, že Němci budou z poválečné Prahy vystěhováni. Co však tušit nemohl, že vznikne Německá demokratická republika pod sovětským dohledem a Meiningen bude ležet v ní. Hotel se tak změnil na lazaret.
Po válce skončil Viktor Lippert v lágru v Terezíně, jeho švagr Rudolf Knapp zemřel v létě 1945 a sestra Marie čelila obvinění, že spolupracovala s členy Hitlerovy nacistické strany. Na lístku uloženém v její složce v Archivu hlavního města Prahy je uvedeno, že se nacisté scházeli u ní doma. O tom, zda se Knappová za války provinila, či neprovinila proti české národní cti, rozhodovala takzvaná trestní komise. Její řízení bylo však zastaveno bez výsledku, protože Knappová byla Němka a čekal ji stejně odsun.
Viktor Lippert s manželkou a sestrou Marií byli deportováni v květnu 1946. Transport měl dojet do Mnichova, ale Lippertovi zamířili do Meiningenu a začali se starat o hotel.
„Po válce čekaly na doktora Lipperta a jeho sotva dvacet spolupracovníků těžké časy,“ píše se v kronice hotelu. V něm se nejdříve usadilo velitelství sovětské okupační moci. Později zase pohraniční policie, takže byl pro veřejnost uzavřen. Civilisté tam směli jen výjimečně, například když se slavil „Den Lidové policie“. Ale i tehdy se to týkalo jen pozvaných.
Po policistech se do něj nastěhovala okresní stranická škola východoněmeckých komunistů. Podnikání pod rudou hvězdou se evidentně nedařilo. Nakonec hoteliér Lippert svůj hotel odprodal městu a s penězi v roce 1961 emigroval do západní části své vlasti.
