V plzeňském bufetu to voní čerstvým gulášem a neobvykle kvalitně tu čepují i plzeňské pivo. V Praze se předhánějí v barvitosti plněných baget a lahodnou novinkou je teplý zelňák s klobáskou za pětadvacet korun. I v Olomouci má bufet vynikající úroveň a cestující se na Hané stále cítí Evropanem.
Posléze někde u Svinova přepadnou vlak bezdomovci z asijského Vladivostoku a vlak neslyšně přepřáhne podvozek na širokorozchodné kolejnice. Když vzápětí lokomotiva dosupí do Ostravy na hlavní nádraží, už vůbec není jisté, zda Ostrava geograficky nenáleží za Ural. Soudě podle nabídky místních nádražních bufetů, v Evropě zcela jistě nejsme.
Velký bufet v prvním poschodí haly nabízí chloraminový zápach v takové intenzitě, že na jídlo už nelze ani pomyslet. Menší bufet naproti se tváří vstřícněji. Jídla za sklem sice působí okorale, ale necháváme se nepříliš kontaktní obsluhou ukonejšit, že vše je dnešní. Je pondělí 29. prosince krátce před šestnáctou hodinou. Za tři kousíčky smaženého květáku platíme 32 korun. Když rozřízneme první z nich, vyteče z květáku jakási páchnoucí hnědá kaše.
Vysvětlení jsou dvě. Buď tady smaží i shnilý květák, nebo jim shnil už usmažený květák. Paní za pultem neuzná ani jednu z možností, a až po slovním sporu se uráčí vrátit pouhou desetikorunu. „Chtěl jsi vidět Ostravu? Tak potom musíš sežrat i ten shnilý květák!“ myslí si asi ta dobrá žena z nádraží.