Využívat zbytkové teplo z výroby elektřiny napadlo Lukáše Rázla již před několika lety. „Před deseti lety jsem dělal na jiném projektu - to se spouštěla jiná elektrárna - a už tehdy mi bylo líto, že když se vyrobí elektrická energie, tak teplo, kterého se vyrobí vždy o trochu více, se prostě nezužitkuje a vypouští se pánu Bohu do oken. A skleník potřebuje přece teplo celý rok,“ vysvětluje svůj nápad Rázl. Svoji myšlenku zhmotnil nedaleko tušimické elektrárny, kde působí firma Naše Rajče. Ta produkuje celoročně rajčata a okurky díky supermoderní technologii. „Na náš projekt jsem opravdu hrdý, protože objektivně jsme v technologii pěstování světová špička,“ dodává.
„Představte si to takto: k nám do skleníků vedou z elektrárny dvě trubky s odpadním teplem. V jedné je pára, ve druhé teplá voda. To je pro nás základní zdroj energie. Pak potřebujeme elektřinu a hned dalším nezbytným zdrojem, který zásadně potřebujeme je CO2,“ popisuje, jak fungují skleníky Rázl a tak trochu vyvrací zažitou představu o „zlém skleníkovém plynu“.
„Všude se o něm mluví negativně, ale já bych byl opatrnější, protože bez CO2 by na Zemi nebyl život. Je to životadárný plyn, který rostliny potřebují k fotosyntéze, při které jej rozkládají na uhlík a kyslík. Bez něj bychom na Zemi ani my, ani rostliny nemohli žít. Co vnímám jako paradox je, že ačkoliv všichni s CO2 „bojují“, pokud jej potřebujete, je nesmírně drahé jej sehnat. Platíme za něj neuvěřitelné peníze a ještě je ho nedostatek. Dlouhou dobu se hovoří o tom, jak se ho zbavit. Že ho budeme brát z atmosféry, skladovat v jeskyních, pumpovat do podzemí. A naše firma ho musela několik let dovážet z Maďarska, protože u nás k sehnání nebyl,“ osvětluje problematiku Rázl a dodává: „Naše skleníky tak v podstatě bojují proti globálnímu oteplování. Protože CO2, který rostlinám naservírujeme, naše rostliny prostě „snědí“.“
Rozhodně si ale nepředstavujte stejné záhonky jako na zahrádkách našich babiček. Společnost Naše Rajče se inspirovala v Holandsku a zeleninu pěstuje hydroponicky. „Rostliny koření v kokosových rohožích. Je to vlastně substrát z rozdrcené kokosové vlákniny a v nich mají rozložené svoje kořenové systémy. Musíme totiž neustále vidět, jak jsou zásobené vodou a živinami. Ten proces řídíme. Dlouho jsme se jezdili učit do Holandska, dneska jezdí Holanďané učit k nám,“ usmívá se Rázl.
Jak se pozná šťastná rostlina?
„Snažíme se, aby byly rostliny šťastné. A pozor, ono je to na nich opravdu vidět, prostě to poznáte. A když jsou šťastné, plodí mnohem více,“ vysvětluje Rázl, který posunul technologii pěstování ještě o kousek dál, protože na kořenových systémech rostlin pěstuje houby. „Je to takové houbové společenství a je naprosto zásadní pro kvalitu našich výnosů. Rostlina sama o sobě si samozřejmě umí vzít živiny z vody a hospodařit s nimi, ale díky houbám hospodaří o poznání lépe. Když mají rostliny na kořenech houby, tak prostě „uvažují mnohem líp a sofistikovaněji“,“ popisuje Rázl, jak symbióza funguje a dodává, že může znít jako šaman, ale je tvrdým byznysmenem, i když tvrdí, že potřebuje nejenom šťastné rostliny, ale také šťastné čmeláky.
„Nikdo nevymyslel lepší způsob opylení květů než příroda, kde se o to starají především včely a čmeláci. Žádný robot nebo dron nepřiletí. Musíte tam mít ty malé tvorečky, na kterých zase závisí výživa celého lidstva. Bez nich to nejde. A i ti musí být spokojení, protože když nejsou, celý den z úlu nevyletí - třeba jen proto, že se jim nelíbí světelné spektrum, které ve skleníku máte,“ vypočítá Rázl.
„Nejezte blbě“
Rajčata a okurky z jeho skleníků dozrávají celý rok, i když jsou dražší, na chuti je to znát. „Když sklízíte rajčata, která sem putují například ze severní Afriky, nikdy je nemůžete utrhnout zralá, vždycky musíte sklidit zelené plody. Barva takzvaně dojde, ale chuť už nikdy. Utrhnete plod, kterému prostě 20 % zralosti chybí. To je, jako kdybych prostě zastavil růst dítěte v 10 letech a pak se divil, že není dospělé, že zůstalo nevyvinuté. Když sem z Maroka rajčata dovezete, vždycky budou levnější, ale nikdy nebudou tak dobrá. Chci, aby lidé věděli, že neplatí víc za nic, a co jíme, je důležité,“ uzavírá Rázl.
