Nezávislý orgán s rozpočtem 20 milionů korun ročně, dohlíží, jestli se vláda nechystá peníze utratit za věci, které nenesou české ekonomice či společnosti užitek. Zároveň doporučuje, co dělat, aby se země nepředlužila a nebyl překročen zákonem nastavený dluhový limit (55 % dluhu k HDP).
Nebojíte se, že rada bude fungovat jen formálně a vláda nebo ministerstvo financí bude vaše doporučení ignorovat?
To nemůžu vyloučit. Teď je ekonomika v komfortní situaci a máme prostor dívat se dál než jen na příští rok. Pokud nejde o investice, které přinášejí dlouhodobý užitek, především do infrastruktury, tak zejména zvyšování mandatorních výdajů může přinést víc škody než užitku.
Máte asi na mysli zvýšení výdajů na důchody a zvýšení platů státních zaměstnanců včetně učitelů. Vláda argumentuje, že důchodci i učitelé si zaslouží zvýšit životní úroveň, a odbory dokonce tvrdí, že to přispěje k růstu ekonomiky, protože ty peníze půjdou do spotřeby. Jak to vidíte vy?
S plošným zvyšováním těchto výdajů zásadně nesouhlasím. Kvůli přidání u penzí v příštím roce budeme hledat 14 miliard korun navíc, a to nejen v roce 2019, ale každý další rok. U důchodců bych byla pro jednorázový příspěvek v dobrých dobách. Teď jsme na vrcholu hospodářského cyklu, ale v horších časech, kdy se zadlužení může rychle zvyšovat, bude těžké pro mandatorní výdaje najít zdroje.
FaktaVládní sliby za 80 miliard
|
Nejnižší zadlužení v Evropské unii má Estonsko, pouhých 9 procent. Jak se to pozitivně na zemi projevuje?
V okamžiku, kdy by bylo třeba přistoupit k projektu typu vysokorychlostní železnice, nebyl by problém se na to zadlužit. Navíc určitě platí méně na úrocích z dluhu než my – u nás je to každoročně 40 miliard. Za deset let je to 400 miliard korun a to už je téměř deset procent ročního HDP. Kdybychom platili jen čtvrtinu, máme 300 miliard navíc a za to už by se dala pořídit pěkně velká investice, aniž bychom si na ni museli půjčovat. Navíc úrokové sazby začínají růst a obsluha dluhu bude dražší.
Na druhou stranu bychom těžko hledali zemi, která by měla zadlužení nulové. To české je čtvrté nejnižší v EU. Nemohli bychom si přece jen dovolit dluh ještě zvyšovat?
To je bohužel názor, který od některých politiků zaznívá. Na dlouhodobé investice, které pozvednou ekonomiku, by zdroje být měly. Ale neměly by se vynakládat plošně na spotřebu bez širšího konsenzu. Dluh je zdravý jen v těchto výjimečných případech. Evropská historie dluhu se ale takto nevyvíjela.
Porovnejte si, jak spořit na stáří, a vyberte tu nejvýhodnější nabídku. |
A jak byste popsala přístup Evropy k dluhu?
Vyrostly zde přebujelé sociální systémy, na které si země nejsou schopné vydělat. Evropa bude valit dluh před sebou a bude to na úkor hospodářského růstu a nezvyšování produktivity. Proto také Evropa zaostává za produktivnějšími zeměmi jako USA, Kanada nebo Německo.
Co přesně bude Národní rozpočtová rada proti nadměrnému zadlužování dělat?
Náš klíčový úkol bude jednou ročně vytvořit zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. To je důvod vzniku rozpočtových rad – aby existovala oponentura politické scéně, která myslí jen v krátkém horizontu volebního cyklu. Kromě toho hodnotíme dodržování fiskálních pravidel a vydáváme stanoviska k výdajovým rámcům státního rozpočtu či k vlivu jednorázových operací na příjmy a výdaje sektoru veřejných institucí. Cílem je v tomto případě zejména to, aby pod dočasnými opatřeními nebylo skryto něco, co má dlouhodobé výdajové dopady.
Minulý týden jste byli pracovně navštívit slovenskou Radu pro rozpočtovou odpovědnost. Co jste si odtamtud odvezli?
Slovenská rada dělá výbornou zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, má dobré jméno a skvělou mediální komunikaci. My teprve začínáme a máme se od slovenských kolegů v čem inspirovat. Na setkání jsme mluvili mimo jiné o struktuře zprávy, kterou my teď budeme připravovat.
Eva ZamrazilováČeská ekonomka, v letech 2008–2014 byla členkou Bankovní rady ČNB. Předtím hlavní analytička v KB, poté v České bankovní asociaci. Vyučuje na VŠE v Praze. Národní rozpočtová rada má celkem tři členy: předsedkyni Evu Zamrazilovou a ekonomy Richarda Hindlse a Jana Pavla. Začali úřadovat 25. ledna 2018. |
Máte dojem, že na jejich doporučení vláda dbá?
V poslední době není jejich situace úplně jednoduchá, ale respekt rozhodně mají. Slovensko má zadlužení 51 % a dluhovou brzdu mají na 50 %.
Proč to na Slovensku došlo tak daleko?
Rada tam vznikla před více než pěti lety a slovenský dluh shodou okolností překračuje hranici 50 % právě od roku 2012. Zadlužení Slovenska se mezi lety 2008 a 2012 zvýšilo z 28,5 % HDP na 52,2 %. To je příklad, jak se malá otevřená ekonomika může během čtyř let z relativně komfortní situace dostat do situace, kterou je třeba řešit.
Nám dluh v té době také stoupl z 28,3 % na 44,5 %, ale podařilo se nám situaci zvrátit, jim pouze stabilizovat. Slováci byli úspěšní v tom, že neměli táhlou pokrizovou recesi jako my. Cenou za to je ale současné vyšší zadlužení Slovenska, a pro mě je to cena příliš vysoká. My jsme byli rozpočtově mnohem střízlivější, i když jsme za to byli kritizováni, ale výhodou byl nižší dluh.
V dubnu jste doporučili vládě, aby nevyčerpala úplně celý balík plánovaných výdajů na příští rok, které mají být 1,5 bilionu korun. Kolik by tedy podle vás mělo na konci roku 2019 v rozpočtu zbýt?
Vycházeli jsme z rozdílu mezi rozpočtovým rámcem spočteným loni a letos. Nové číslo je kvůli rychlejšímu růstu vyšší, než se původně čekalo. Zbýt by tedy podle nás měla částka, o kterou je nový rámec vyšší než schválené výdaje. Jde o 51 miliard pro rok 2019 a 39 miliard v roce 2020.
Proč by se vláda měla omezovat v utrácení?
Máme přehřátý trh práce, trh nemovitostí, a když do ekonomiky bude vláda posílat dodatečné peníze, tak se nerovnováhy v ní budou ještě zvyšovat. Neříkám, že krize přijde teď, ale jednoho dne přijde. Doporučujeme nechat si něco v záloze, aby bylo možné hospodářský cyklus vyrovnat. Jsme malá otevřená ekonomika a jsme závislí na tom, jak se bude hospodářská situace vyvíjet u našich obchodních partnerů.
Vládní finance jsou obrazně takovou krabičkou poslední záchrany v případě nečekaných hospodářských problémů. Vzpomeňme si na roky 2009 a 2010, kdy se ukázalo, že evropské krabičky poslední záchrany jsou víceméně prázdné. V EU došlo ke zvýšení dluhu z 61 % (2008) na 84 % (2017) HDP. Pominu-li malou ekonomiku Malty, tak se jediné Německo vrátilo zpět na předkrizovou úroveň zadlužení – těsně nad 60 % a ještě je mu spíláno do šetřílků.
Za Nečasovy vlády v době recese se v rámci úsporného balíčku snižovaly výdaje na platy státních zaměstnanců, důchody se valorizovaly minimálně, zvyšovaly se některé daně včetně DPH. Následně se vládě vyčítalo, že tím zbrzdila také růst ekonomiky. Vy si to nemyslíte?
Tehdy jsme byli v proceduře o nadměrném schodku (podle pravidel Bruselu jsme museli deficit rozpočtu snížit pod tři procenta HDP, pozn. red.). Ta vláda zdědila špatné hospodaření předchozích vlád, které říkaly, že zdroje jsou. V letech 2006, 2007 na to nikdo nemyslel, počítalo se s tím, že hospodářský růst bude pokračovat, nezaměstnanost i inflace budou nízké a nerovnováhy budou přijatelné. Nebýt té procedury, tak mohla fiskální politika pomoci ekonomice více.
Díky konjunktuře aktuálně nikdo o úsporách neuvažuje. Na druhou stranu ještě vyšší růst v současnosti brzdí zejména nedostatek pracovních sil, nepomáhá ani zvyšování mezd. Vláda na to reaguje přednostním dovážením zahraničních pracovníků, byť spíše v symbolickém množství z pohledu potřeb ekonomiky. Co byste doporučila?
Mzdy začínají růst tak rychle, že se přestávají zaměstnanci vyplácet a stroj bude výhodnější než člověk. Nemyslím si, že technologie začnou masově vytěsňovat pracovníky, ale nemůžu to vyloučit. Najednou kvůli tomu budou příjmy do rozpočtu nižší a výdaje na nezaměstnanost vyšší. Jako správce kasy bych na to myslela a připravila plán. Ekonomika má ale kapacitních omezení víc – i dopravní a skladovací kapacity už naráží na limity, podívejte se na neustále ucpané silnice. Podnikatelé budou potřebovat postavit nové továrny, brzdí to stavební povolení. Ekonomika je na limitu, pomohl by nám přesun na trajektorii s vyšším stupněm zpracování a tomu brání vlastnictví podniků zahraničními investory v Česku.
Co máte na mysli?
Exportní firmy jsou prakticky plně pod zahraniční kontrolou. Tam není velký zájem přesouvat sem nebo tu nechat rozvíjet nejprogresivnější obory – výzkum a vývoj nových technologií.
Vláda dva roky připravuje novelu zákona o investičních pobídkách, kde by měla takovým investicím dát přednost před montovnami. To je pozitivní, ne?
Situaci, kdy na trhu práce je víc volných míst než volných uchazečů o práci a ještě pořád existují pobídky na pracovní místo, považuji za zaspání exekutivy i zákonodárců. Navíc země by měla mít napřed koncepci, do jakých oborů investory lákat. Jenže struktura české ekonomiky se vytvářela bez ladu a skladu. Výsledkem je příliš vysoký podíl procyklických oborů a oborů koncentrovaných zejména do automobilového průmyslu. Procyklická odvětví v dobrých časech našich obchodních partnerů rostou rychleji než celá ekonomika, a o to více propadají v časech špatných.
Před dvěma lety vznikla na úřadu vlády analýza odlivu zisků, kde se spočítalo, kolik si zahraniční investoři posílají na dividendách. Mění se politický pohled na přímé zahraniční investice?
Zahraniční firmy k nám neinvestují kapitál proto, že by nám chtěli pomoci, ale aby vytvořily zisk. Je pak plně v jejich kompetenci, co s ním udělají, a počínaje rokem 2008 se čím dál větší procento zisku vyvádí ze země formou dividend. Na to se široce poukazuje ve světové literatuře, že méně rozvinuté země nemyslí dostatečně perspektivně, pustí do země každého a ještě mu zaplatí. A po 20 letech se všichni diví, jakou mají strukturu ekonomiky a kolik jim odchází dividend.
