Blíží se volby, veřejné finance stále trápí velké schodky, ale žádná ze stran neslibuje nepopulární kroky, jako jsou velké škrty či zvýšení daní. Co je podle vás hlavní ekonomická výzva pro příští vládu?
To, že před volbami strany nechtějí zvyšovat daně a slibují kdeco, je normální. Důležité ovšem je, aby vláda byla během svého mandátu konzistentní. To v posledních letech nefunguje. Hlavní výzvou pro vládu je tedy návrat ke konzistentní hospodářské politice. To znamená, že když vláda deklaruje určitý postup při svém nástupu, tak ho zkrátka dodrží. Pak jsou tu samozřejmě veřejné výdaje a deregulace ekonomiky.
Mentalita lidí se změnila, považují za normální, že jim stát vždycky pomůže. A stát je k tomu ještě pobízí.
Současná vláda například slíbila nezvyšovat daně, nakonec se stal opak. Členové vlády ale odchylky od volebního programu vysvětlují složitostí doby, v níž vládnou. Do Evropy přišla válka, Česko si prošlo energetickou krizí a přehnala se přes něj inflační vlna. Nepřijde vám, že tato vláda to měla obzvlášť těžké?
Svět se mění neustále. Politici nemohou přijít vládnout s vidinou, že poplují na klidné řece. Doba přináší neustále šoky, byl to covid, předtím finanční světová krize. Vláda na to samozřejmě má flexibilně reagovat, v základu má být ovšem vždy konzistentní. K tomu však potřebuje určitou strategii, vizi, nějaké elementární směřování toho, co v hospodářské politice chce dělat. To tu léta nemáme. Naše vlády jsou i vnitřně nekonzistentní. Vydají jedno opatření a pak ho dalším devalvují.
Schodek státního rozpočtu v dubnu činil 126 miliard. Dopadl lépe než loni |
Premiér Fiala už svou vizi představil na konferenci Česko na křižovatce. Není problém spíš v tom, že koalici tvoří tolik stran, že je extrémně těžké se na něčem dohodnout?
Je úlohou premiéra, aby ve vládě rozhodoval. Všichni v ní přece nemají stejnou váhu. Ekonomický program nemůže vznikat metodou pejsek s kočičkou vaří dort. To je tedy první bod, který by si nová vláda měla vzít na starost – být konzistentní a vědět, co chce.
Další bod?
Odblokování ekonomiky, která dlouhodobě neroste. Neroste ani teď. Jsme nejpomaleji se oživující ekonomika. K tomu máme nízkou nezaměstnanost. De facto dvanáct, třináct let trh práce nepocítil žádný šok, a že jich bylo. To ukazuje, že je v ekonomice systémově něco špatně a nelze to svádět jen na vnější faktory. Česká ekonomika je zablokovaná.
Co tou zablokovaností myslíte?
Ekonomika zkrátka nedýchá, dusí ji rostoucí role státu. Nejde jen o daně, dotace, přerozdělování. Stát zasahuje stále více do každodenních záležitostí. Všichni si zvykli ke státu natahovat ruku. Mentalita lidí se změnila, považují za normální, že jim stát vždycky pomůže. A stát je k tomu ještě pobízí. Veřejně lidi i firmy vybízí skrze marketingové kampaně, aby si žádali o dotace nebo dávky. Toto bylo dřív nemyslitelné. Z pohledu rozpočtu by si pak měl stát určit, co je jeho priorita. Když mluvím o odblokování ekonomiky, myslím tím razantní očistu. Nová vláda si musí definovat, jaký je rozsah služeb, který stát má poskytovat. Je to o totálním přenastavení.
Co podle vás má stát zajišťovat?
Ekonom by řekl, že všechno, co neumí poskytovat soukromý sektor. Takových služeb je ale extrémně málo. Drtivou většinu statků soukromý sektor poskytnout umí. To jenom my jsme si řekli, že chceme mít do určité míry veřejné zdravotnictví či školství a tak podobně. Nemůžeme ale mít všechno. Je nejvyšší čas si říct, kde je úloha státu a na to vybrat příjmy. Řeknu příklad v dopravě. Veřejný zájem je zajistit dopravní obslužnost. Ne říkat, natož provozovat či vlastnit konkrétní spoj z bodu A do bodu B. To nechejme na trhu, aby to zajistil. Umí to efektivněji než stát.
Vláda jen těžko může přijít a říct, že odteď už například důchody růst nebudou nebo že zruší veřejné školství. Není tedy spíš cesta si říct, jak celý systém lépe reformovat než plošně škrtat položky?
Tyto zákonné či nutné výdaje neboli výdaje mandatorní povahy jsou největší problém českého rozpočtu. Jsme v situaci, kdy 86 procent příjmů, které stát získá, vydává právě na tyto výdaje. Problém v posledních letech zesilujeme skrze extrémní růst všemožných valorizačních a indexačních schémat. Jen se podívejte, máme tak stanoveny platy ve školství, platby za státní pojištěnce, důchody, minimální mzdu, výsluhy, odměny zastupitelů a tak dále. To mi vadí i obecně, protože tím se vláda zbavuje politické odpovědnosti. Dochází k outsorcingu politiky na rádoby objektivní mechanismy. Každý rok má vláda zdůvodňovat občanům, proč zvyšuje to či ono, a ne se odvolávat na mechanismus, který to za ni navýší. Na konsolidaci rozpočtu velmi kritizuji, že vláda zcela upozadila výdajovou část. Přitom právě ta je největší problém. Budoucí vláda by se tedy měla podívat na výdaje, a to i z hlediska efektivity celého systému.
Co navrhujete škrtat?
Vybírání toho, co se má škrtnout, je přesně to, jak obecně nepostupovat. To může být doplněk, ne základ. Jak totiž stát začne vyzobávat jednotlivosti, tak se okamžitě najdou zájmové skupiny, které proti tomu budou vystupovat. Vláda tak zabředne do debaty, z níž se těžko uniká. Nutně se tím také do systému zavedou nespravedlnosti. Proč má 130 procent průměrné mzdy dostat učitel a hasič ne? Jsem tedy sympatizant plošných škrtů. Zavést plošné pravidlo na výdaje, které navíc přísnějším rozpočtovým omezením ve všech kapitolách vytvoří automaticky tlak na větší efektivitu. Za mě bychom neměli mít rozpočtová pravidla se zaměřením na deficit, ale na výdaje. Tam je vždy problém. Příjmy jsou tou reziduální složkou. Vše se odvíjí od výdajů.
Na výdajové straně to moc na šetření nevypadá. Česko se stejně jako celá Evropa chystá mimo jiné na navyšování výdajů na obranu s ohledem na geopolitickou situaci.
Vláda by se především neměla kvůli obraně zadlužovat. Výrazný růst dluhu není zadarmo, v inflační periodě jsme to nedávno viděli. Obrana nicméně je jedním z výdajů, které od státu očekáváme. Pokud tedy stát vezme výdaje na obranu jako svou prioritu, tak musí něco jiného upozadit. Rozhodně si ale nedělejme iluze, že výdaje na obranu nastartují růst. Multiplikační efekt je mnohem menší, než si politici myslí. Notabene v tak otevřené ekonomice, jako je naše, a v sektoru, kde značnou část koupíme z ciziny.
Česko podpoří pět procent HDP na obranu, když bude mezi spojenci shoda, řekl Pavel |
Jak byste z pohledu ekonoma oznámkoval současnou vládu?
Vlády není možné známkovat, každá z nich totiž nastoupí v jiné konstelaci. Není to jako ve škole, kdy víte, co má student za danou dobu zvládnout. Můžeme ale porovnat, s čím vláda do vládnutí šla, co deklarovala a co nakonec doručila. Tato vláda vzbudila očekávání, že konsolidaci financí provede razantnějším tempem, že dereguluje stát. To první se rozpadlo v první polovině, to druhé se nestalo, role státu dál salámovou metodou roste.
Vláda nicméně i tak předá rozpočet v lepší formě, než v jaké ho přebrala od svých předchůdců.
To je fakt, ale na druhou stranu současná vláda dělala různé rozpočtové kličky, díky nimž si výsledek naoko zlepšila. Některé výdaje vyvedla do mimorozpočtových fondů. Půjčila si na povodně 40 miliard a pak se ukázalo, že drtivá většina na ně ani nešla. To podkopává kredibilitu státu. Problematické bylo i to, že vláda do poslední chvíle rozpočet sestavovala tajně. Přitom rozpočet je zákon, který má být neustále pod palbou všech, koaličních partnerů, opozice i odborné veřejnosti. Každou minutu má vláda přemýšlet, zda ten či onen výdaj je nutný a efektivní.
Martin Slaný, hlavní ekonom investiční skupiny DRFG
V jakém stavu si nová vláda převezme českou ekonomiku jako celek?
Růst o jedno procento je chabý. To ukazuje, že ekonomika je zablokovaná. Děsí mě, že si politici myslí, že růst umí obnovit tím, že vědí, jaké sektory ekonomiky mají budoucnost a je třeba je podpořit. Před dvaceti lety to byl automobilový průmysl. Tak jsme mu dali všemožné pobídky a stimuly. Tím jsme ale strukturu ekonomiky pokřivili. Uběhlo dvacet let a najednou všichni tvrdí, že automobilky ekonomiku stahují. A teď si myslí, že zas vědí, jak to řešit. Loni to byla výroba čipů, dnes obranný průmysl. Co vybere vláda zítra? Státu nepřísluší, aby vybíral, které segmenty mají budoucnost. To dopadne vždy špatně.
Co tedy státu v podnikatelském prostředí přísluší?
Má vytvořit institucionální prostředí, vymáhat práva, chránit soukromé vlastnictví, zajistit, aby správně fungovaly trhy. To je jeho úloha. Pak už to má nechat na podnikatelích a spotřebitelích, tedy na nás. Další vládní iluze je, že můžeme mít celý dodavatelský řetězec doma. To je extrémně neefektivní, nákladné. A je to popření všech elementárních ekonomických mechanismů směny, komparativních výhod, cen v ekonomice. V něčem zkrátka budeme výrobce finálního produktu, v něčem ne.
Měl by stát nechat průmysly, které se potýkají s problémy třeba kvůli vysokým cenám energií, padnout, a čekat, zda je přirozeně nahradí jiné?
V ekonomice pořád probíhají změny, je dynamická. To, že se mění její struktura a že některá odvětví už je neefektivní provozovat v Česku a je potřeba vyrábět jinde, to je ekonomická zákonitost. Otázkou je, zda je ta změna přirozená, tržní, nebo určena státem. Třeba oceláři, které trápí Green Deal, ceny energií, cla, regulace – to je vše, co činí, ovlivňuje stát, není to výsledek spontánního vývoje, a tak logicky od státu chtějí kompenzaci.
Eurozóna selhala. Česko se má ptát, zda se mu vstup vyplatí, říká ekonom Slaný |
Zmiňujete Green Deal. Kritici často namítají, že je pro firmy neúnosný, nutně povede ke zdražování a podobně. Evropa jej nyní začala změkčovat. Je to podle vás dost?
Tohle je hezká ukázka toho, že bez nákladů je každý hrdina. Na papíře cíl Green Dealu vypadá skvěle. Pak je ale potřeba se ptát, jestli jsou lidé a firmy ochotní to zaplatit. Green Deal je jeden z nejnákladnějších projektů v historii. Odhady jsou až na bilion eur ročně. Někdo to bude muset zaplatit a nikomu se do toho nechce. Evropská unie na to nemá prostředky, státy jsou předlužené. Takže se opět zadlužíme. Tím odebíráme zdroje budoucím generacím, které jim budou chybět, možná na podstatnější krize než tato rádoby klimatická. Proto Evropská unie z opatření začíná couvat. Očekávám tedy, že Green Deal dozná razantních změn. Obsahuje navíc snad všechno, co učíme studenty, že deformuje efektivnost – od daní, dotací, subvencí, přímých zásahů do výroby, spotřeby, technologií. Nebude trvat dlouho a budeme si ťukat na čelo, že vůbec něco takového bylo míněno vážně.
Zmínil jste, že stát do trhu nemá zasahovat, pouze nastavovat fér hru. Dá se to ale vztáhnout na oblasti, které jsou naprosto zásadní pro prosperitu státu? Mám teď na mysli hlavně bydlení, jehož cena v Česku extrémně nekoresponduje s příjmy, a to ať už se bavíme o vlastním bydlení nebo nájmech. Nepřijde vám, že tady trh drhne?
Argument, že trh nefunguje, je v případě nemovitostí mimo. On funguje, jen nepřináší efektivní výsledky. Proč? Protože stát! Škrtí ho dlouhé stavební řízení i různé požadavky, jak mají dnešní byty vypadat z technického nebo ekologického pohledu. To je ukázka toho, že problém není jen v jedné sféře. Pokud se například pouze zdigitalizuje stavební řízení, tak se nic nestane. Těch věcí, které je potřeba změnit, tam je tisíc. Je to o regulaci celé agendy, o infrastruktuře, o změně daní, o osekání politického vlivu nevolených zájmových skupin, o ústupu státu ze soukromých vztahů jako nájemce a pronajímatel, je to o tlaku na stát, aby plnil svou roli včas, podobně jako on tlačí na občany a firmy. Řešením určitě není, že stát začne suplovat developery, banky, pojišťovny. Tím to ještě zhoršíme.
Děsivý je třeba aktuálně zákon o podpoře bydlení. To je prostě nový Okresní podnik bytového hospodářství. Opět úředník, a dokonce vybrané neziskovky budou určovat, jaké byty a jací lidé budou v tomto dotačním sytému. Zákon žádnou krizi bydlení nevyřeší. Jen přidá více byrokracie, vyhodí vzácné zdroje, pokřiví trh. A je to ukázka toho, o čem jsem mluvil na začátku: stát se tím zbavuje výkonu části své sociální politiky, byť je podle mě špatná. Je to jeden z nejhorších zákonů roku.
