Stanislava Lachmana doslova objevila zakladatelka sbírky průmyslového designu Národního technického muzea (NTM) Jana Pauly v polovině devadesátých let. Do té doby neměla veřejnost tušení, že za designem ikonických vysavačů, nadčasových žehliček, populárních vysoušečů vlasů a stovek dalších modelů spotřebičů z dlouhého období od konce 50. do počátku 80. let stojí prakticky jeden muž.
Do širšího povědomí Lachmana dostala v roce 2001 jeho výstava v Národním technickém muzeu. „Lachman tehdy slavil osmdesáté narozeniny, a nutno říct, že v té době byl ještě ve výborné formě. Výstava byla úspěšná, následoval ohromný zájem médií a pan Lachman poskytl řadu rozhovorů,“ vzpomíná nynější vedoucí oddělení průmyslového designu NTM Jiří Hulák, který se o Lachmanovi dozvěděl společně s Janou Pauly v 90. letech.
Výstava v Muzeu BlanenskaPro ty, kteří chtějí nasát ducha československých domácností z dob socialismu, je nyní otevřena výstava o Stanislavu Lachmanovi v Muzeu Blanenska kousek od Brna. Muzeum ukazuje nejen Lachmanovy průmyslové výrobky, ale představuje též jeho koníčky, například malování a fotografování. „Stanislav Lachman byl totiž renesanční člověk se spoustou zájmů,“ říká ředitelka muzea Pavlína Komínková. Podle ní jsou návštěvníci překvapení, když na výstavu zavítají a zjistí, že starý vysavač či mixér, který doma ještě nedávno používali, je dílem jednoho člověka. „Nedávno jsem se dívala do knihy hostů a je tam hodně překvapených reakcí typu, že lidé nevěděli a vůbec by si jméno Stanislava Lachmana nespojili s takovým množstvím návrhů domácích spotřebičů,“ doplňuje Komínková. |
Nebylo nic a pak přišel pan Lachman
Stanislav Lachman se narodil 16. října 1921 v Kladně, vystudoval stavební průmyslovku v Hradci Králové a poté zamířil na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu (UMPRUM). Jenže než mohl zahájit studium, přišla válka a protektorát, a mladý Lachman musel nastoupit na nucené práce. Nejdříve stavěl železniční trať, poté ho přeřadili do muniční továrny. I tady se nicméně projevil jeho kreativní duch – jako konstruktér vymýšlel výrobní pomůcky pro nevidomé dělníky.
Jeho kariéra se naplno rozjela hned po pádu nacistického Německa. Československo se muselo rychle otřepat z války a místo zbraní začít vymýšlet a vyrábět věci pro aktuální potřeby zdejšího obyvatelstva. „Po válce nebylo nic, a tak přišli a řekli: Nejsou pračky, rychle je udělejte,” vzpomínal v roce 2010 Lachman pro časopis Sedmička.cz.
Ještě při studiu na UMPRUM přišel zřejmě s jednou z prvních pákových baterií na světě. Lachman navíc baterii navrhl tak, aby se dala ovládat pohybem nohy, čímž měla sloužit hlavně v nemocničním prostředí doktorům, kteří při výkonu práce nechtěli sahat na kohoutek rukama.
Hned po studiích nastoupil do vývojového podniku Kovotechna, který měl na starosti (v duchu socialistického režimu) veškerý vývoj spotřebičů všech výrobců v zemi. Už v roce 1952 se Lachman ujal vedení oddělení pro řešení tvarů, tedy oddělení designu (nicméně v Československu se tehdy slovo „design“ ještě nepoužívalo).
„V roce 1958 vznikly tzv. výrobní hospodářské jednotky, které sdružovaly pod sebou víc podniků. Kovotechna zanikla a Lachman pokračoval jako hlavní a zároveň jediný výtvarník ve výzkumném středisku podniku Elektro Praga Hlinsko,“ popisuje Hulák.
Ikonické výrobky
„Po dvacet let byl Lachman de facto jediným designérem československých spotřebičů. To, co lidé měli běžně doma, bylo výsledkem jeho spolupráce s konstruktéry,“ uvádí Hulák.
Šíři Lachmanova portfolia nejlépe ilustruje jedno číslo: navrhl 1200 průmyslových výrobků. Uvádí se navíc, že až 900 z nich se dočkalo realizace. Mezi jeho ikonické výrobky patří vysavač typu 402 Jupiter, jehož povrchové díly byly výhradně z plastů. Inovacemi Lachman se svými kolegy z Kovotechny nešetřil. Předností Jupitera bylo i to, že přední část s prachovým sáčkem bylo možno odepnout a odnést ji až k popelnici a teprve tam sáček vysypat.
Spojení Stanislava Lachmana a značky ETAPodnik Elektro-Praga Hlinsko se po sametové revoluci přetransformoval na společnost ETA, která dodnes vyrábí a prodává domácí spotřebiče. Nicméně samotnou značku ETA nesly některé Lachmanovy výrobky už před rokem 1989. |
Dalším legendárním výrobkem je kosodélníková žehlička ze 70. let, která měla v té době největší žehlící plochu na světě. Byla navíc tvarovaná tak, aby do ruky seděla i levákům. Lachman v rámci své práce kladl důraz právě na ergonomicky dokonalé provedení, tedy takové, které je přirozené pro motoriku lidského těla.
„Od svých výrobků nechceme jen to, aby dobře pracovaly a plnily svůj úkol. Chceme současně, aby byly fyziologicky správné – aby odpovídaly lidské ruce a aby se s nimi snadno pracovalo,“ píše se v jednom z propagačních materiálů Elektro Pragy Hlinsko z 60. let.
Mezi další ikonické produkty patří mixér ETA 011 Mira, vysoušeč vlasů ETA Diola nebo kávomlýnek ETA Moka.
Kružítko a vagon pro Stalina
Lachmanovy výrobky si své zákazníky našly i za hranicemi Československa. „Podnik Elektro-Praga Hlinsko vyvážel přes centrální podnik zahraničního obchodu do západního Německa, ale i do Rakouska či Francie. Kvůli tomu musel Lachman držet krok se západem a dařilo se mu to,“ uvádí odborník Hulák s tím, že nové modely žehliček se v jednu chvíli objevovaly každé dva roky, aby uspokojily po inovacích bažící mezinárodní trh.
Konec energetických tříd s plusy. Spotřebiče budou úspornější a opravitelnější |
Lachman se zároveň neomezoval jen na elektrické spotřebiče. Nutno zmínit, že už jako asistent na vysoké škole v roce 1949 se podílel na důležitém školním úkolu: návrhu salonního vagonu pro Stalina, který byl sice postaven, ale k sovětskému diktátorovi nikdy nedorazil.
Do výroby se dostaly Lachmanovy návrhy elektrických zásuvek a spínačů, výdejní stojany pohonných hmot, několika typů ručních mlýnků, a ještě na počátku devadesátých let oblíbená plastová školní kružítka.
Po další reorganizaci tuzemského průmyslu se Stanislav Lachman stal hlavním designérem sdružení podniků Prago-Union. To propojovalo téměř dvě desítky nástrojářských a plastikářských výrobců – včetně podniku Elektro-Praga Hlinsko. Kariéru průmyslového designéra zakončil Lachman v Ústavu technického rozvoje a informací (UTRIN).
I v důchodu byl nicméně umělecky činný, pokračoval totiž ve své malířské tvorbě, na kterou měl konečně víc času. Vrcholem jeho popularity, kterou přinesla zmíněná výstava v roce 2001 a její reprízy, bylo uvedení do Síně slávy v prvním ročníku udílení Czech Grand Design v roce 2007. Zemřel v nedožitých 90 letech 5. února 2011.
