Startuje masová privatizace státních firem, která dodnes nemá ve světě obdoby.
Vydělat a hned zas prodělat
Lidé se snažili získávat informace, kde se dalo, a naplno se rozvíjely fantazie o utajovaných seznamech.
Kuponové knížky si za přepážkami "registračních míst" koupilo nakonec téměř šest milionů Čechů a dva miliony Slováků. Všichni snili svůj sen o boháčích z Wall Streetu.
Některým se to podařilo, někteří se neprobrali dodnes a někteří vystřízlivěli hned v následujících letech.
"Vydělal jsem na akciích asi 50 tisíc, o dalších minimálně 35 tisíc jsem pak přišel u jednoho obchodníka s cennými papíry," vzpomíná na kuponovku jeden z tehdejších diků (držitel investičních kuponů), Bohumil Novák z Prahy.
Jeho případ je pro hodnocení kuponové privatizace typický - není snad nikdo, komu by se tisícikoruna za knížku nevrátila, ale také snad není nikdo, kdo by v následující divoké době o nějaké peníze nepřišel, a to ať kvůli rabování firem některými fondy či kvůli krachu jednotlivých podniků.
"Nakoupila jsem ČEZ a vydělala 60 tisíc korun. Hodilo se mi to při zařizování bytu," dodává dnes šestatřicetiletá matka dvou dětí Renata Fialová.
I její případ má určitou symboliku - za kuponovou knížku se dalo získat v první vlně prodeje podniků až 33 akcií ČEZ (později změnily nominální hodnotu z 1000 na 100 korun, takže dnes by jich měl majitel 330), což znamená více než čtvrt milionu korun.
Při špičkách po roce fungování pražské burzy cenných papírů, v roce 1994, se však desítky akcií ČEZ či úspěšných elektráren Opatovice, získané za jednu knížku, daly prodat i za cenu kolem 400 až 500 tisíc korun.
Jen málokdo měl takové štěstí. Většina lidí také naložila s akciemi podobně jako paní Fialová - zařídila si byt, koupila auto či jela na dovolenou.
Kdo s tím přišel?
Co mají společného jména Tomáš Ježek, Dušan Tříska či Jan Švejnar? Ti všichni jsou považováni za duchovní otce kuponovky. Kdo byl opravdu ten první, to už pravděpodobně nezjistí nikdo.
"Bezúplatné rozdělování majetku formou různých kuponů nebylo v roce 1990 nic nového," vzpomíná dnes matematik, podnikatel, pedagog a bývalý šéf odboru privatizace ministerstva financí Dušan Tříska.
Nové bylo to, že by se měl prostřednictvím kuponů privatizovat státní majetek. Podle Třísky takovou myšlenku poprvé zformulovali dva polští ekonomové, podle jiných to byla metoda Jana Švejnara, která použila základy amerických vědců, a podle dalších šlo o obdobu privatizace firmy British Gas provedený vládou Margaret Thatcherové.
Zato datum je jisté: model kuponové privatizace se zrodil v hlavách skupiny ekonomů na zámku v Kolodějích 3. února 1990. "Tehdy byla taková privatizační skupina, vymýšlelo se jak, komu, za kolik majetek prodávat. Tím, kdo řekl ‚Proč to těm lidem nedáte zadarmo?', byl bankéř Gabriel Eichler," tvrdí Dušan Tříska.
S nápadem podle svých slov hned "letěl" za Tomášem Ježkem a potom za Václavem Klausem. "Klaus na to klasicky řekl: Tak to je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel," vzpomíná Tříska. "Bylo jasné, že prodávat firmy po jedné budeme tak dvě stě let," dodává k tomu Eichler, dnes úspěšný byznysmen.
Tříska svolení Klause i ostatních nakonec získal a o rok a půl později už měli lidé v rukou tisícikorunové kuponové knížky.
S fondy se to zvrtlo
Ekonomové se dodnes neshodli, zda byla kuponová privatizace šílený, nebo geniální experiment. "Nebyl to úplný nesmysl, ale zvrhlo se to," zhodnotil kuponovku ekonom John Nellis ze Světové banky.
O tom, že to byla od začátku chyba, je přesvědčen Miloš Zeman, ale i řada světových ekonomů, jako je Josef Stieglitz či Jeffrey Sachs.
Již zmíněný Gabriel Eichler nevidí problém v kuponovce, ale ve vývoji, který následoval. Zato Tříska stále trvá na tom, že to byla skvělá věc.
"Sen každého akademika je dostat takovou příležitost. Vyzkoušet si různé matematické modely a teorie v praxi. Myslím, že ti hoši nám to už tehdy strašně záviděli," říká dnes Tříska.
Kuponová privatizace podle něj znamenala rychlé a spravedlivé odstátnění majetku, jehož hodnota byla na začátku 90. let stejně velmi nízká. Důležité prý bylo i to, že šlo o politicky průchodnou variantu. Zamezilo se tím obávaným výprodejům rodinného stříbra či koncentraci majetku v rukou komunistických šéfů firem.
Za své "mistrovské dílo" považuje hlavně zákon o cenných papírech a vytvoření Střediska pro cenné papíry, které dodnes zpracovává všechny převody akcií.
Podle Nellise spočíval hlavní problém v tom, že nikdo nechápal, co dělá firmu konkurenceschopnou v globální ekonomice.
"Potřebovali jste kompetentního vlastníka, někoho, kdo zná západní trhy a má na ně přístup, rozumí marketingu, reklamě a vývoji," upozorňuje Nellis.
Za jednu z nejproblematičtějších stránek kuponové privatizace je považován vstup investičních fondů. Těch vzniklo v roce 1991 během pár měsíců zhruba 550 a po masivní kampani (na přelomu let 1991 a 1992, před první vlnou privatizace) jim nakonec své knížky svěřilo 72 procent lidí, ve druhé vlně o rok později 63 procent lidí.
"Já byl odpůrce investičních fondů, říkal jsem už tehdy, že jsou to zločinci," hodnotí dnes roli fondů Tříska.
To, že fondy znamenaly pro privatizaci zlom a potíže, potvrzuje i studie ekonomů Jana Švejnara a nynějšího guvernéra Zdeňka Tůmy pro národohospodářský ústav CERGE.
"Nejdříve si knížky koupilo jen devět procent lidí. Byli to takoví ti dobří občané, kteří to udělali proto, že to řekla vláda. Pak ale nastoupily fondy, které slibovaly obrovský zisk, a lidé pochopili, že jejich kuponová knížka má naprosto hmatatelnou hodnotu," napsali Švejnar a Tůma.
Nejaktivnější byly v nabídkách harvardské fondy Viktora Koženého, které lidem slíbily a zpočátku i vyplatily za kuponovou knížku 10 tisíc korun, až 15 tisíc korun pak vyplácely investiční fondy České spořitelny.
Tunely dodnes
Řádění fondů, ale i mnoha jiných "investorů" v českých firmách stálo podle odhadů bývalé komise pro cenné papíry kolem 50 miliard. Tyto peníze byly zřejmě rozkradeny.
Světová banka 10 let po začátku kuponovky dění v českých firmách popsala dvěma výrazy - "rabování" a "vyvádění aktiv", neboli lidově česky: tunelování. Policii se během let podařilo zdokumentovat jen zlomek těchto akcí.
"Za nejrozsáhlejší případy, v nichž policie navrhla obžalovat celkem čtyři muže, považujeme kauzy podvodu v harvardských fondech a v kauze Poldi Kladno," shrnuje dosavadní pátrání mluvčí policejního Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Alena Vokráčková.
Harvardské fondy finančníka Koženého, který se před policií ukryl na Bahamy (a nedávno ho tamější soudy vydaly do USA, kde je rovněž stíhán), podle policie postrádají v Česku 13 miliard korun.
Ze zmíněné kladenské Poldi, kterou v polovině 90. let ovládli otec a syn Stehlíkové, podle policie zmizelo "několik desítek milionů korun".
Poměrně známou kauzou jsou i vytunelované CS fondy, z nichž po několika podivných transakcích zmizela miliarda korun a nedávno byl v této souvislosti obviněn jeden z tehdejších majitelů fondů, finančník Pavel Tykač. Další dva lidé jsou už kvůli CS fondům ve vězení.
Podle policejních statistik je v zemi za posledních deset let vyšetřováno za tunelování zhruba pět desítek lidí ročně a za podvody 300 až 400 lidí za rok. "Nelze však říct, co z toho má kořeny v kuponové privatizaci, taková statistika se nevede," říká policejní mluvčí Pavel Hanták.
K dispozici nejsou ani celková čísla škod. "Nemyslím si, že by se kvůli kuponové privatizaci u nás tunelovalo více než v okolních zemích. Dříve majetky hlídala komunistická strana a my jsme je dali lidem. S tím, že budou řvát, když zjistí, že jsou okrádáni. V Maďarsku a Polsku se dříve kradlo ze státního a nebylo to tak vidět," hodnotí situaci Tříska.
