Odhalení švýcarského, do té doby nedotknutelného bankovního tajemství nemělo obdoby.
Švýcaři se rozhodli uveřejnit seznam poté, co byli obviňováni (zejména americkým senátorem Afonsem D'Amatem), že zatajují bankovní údaje, z nichž by mohli mít prospěch potomci obětí holocaustu.
Padala i obvinění, že banky profitovaly z nuceného pracovního nasazení obětí a jejich majetek vědomě zadržovaly.
Dědici obětí o účtech buď nevěděli, nebo je nemohli kvůli bankovnímu tajemství a byrokracii nalézt.
První seznam - 1684 kont
První seznam obsahoval 1684 kont, na kterých bylo 61 milionů švýcarských franků. V říjnu 1997 byl potom zveřejněn druhý s 3687 konty a šesti miliony franků. Celkově seznamy obsahovaly 16 tisíc jmen souvisejících se spícími konty z druhé světové války.
Na jedné straně se oceňoval vstřícnější postup bankéřů, nevoli ale vzbudil fakt, že se mezi jmény (včetně asi 20 z bývalého Československa) objevila i jména nacistických pohlavárů a kolaborantů, kteří si "ulili" do Švýcarska peníze a potom je nestačili vyzvednout.
Mezinárodní komise pod vedením Paula Volckera, bývalého šéfa Federálního rezervního systému USA, kterou založily světové židovské organizace a Sdružení švýcarských bank SBA, poté začala vyšetřovat přímo v bankách. Mezi 4,1 milionu účtů z doby druhé světové války zjistila 53000 kont, která měla pravděpodobně souvislost s holocaustem.
Loni v únoru potom švýcarské banky zveřejnily na internetu dalších 21000 účtů, které by také mohly patřit obětem holocaustu.
Databanka obsahuje 36 tisíc jmen
Seznam, který zjistila Volckerova komise, byl znovu zkoumán v létě roku 2000 a nakonec zredukován na 36000 jmen, jež jsou nyní soustředěna v databance.
Podle dohody uzavřené v srpnu 1998 s židovskými organizacemi vyplatí švýcarské banky poškozeným 1,25 miliardy dolarů; 800 milionů z toho je rezervováno pro opuštěná konta. Naplňování dohody, která odvrátila hromadnou žalobu a hrozbu sankcí proti bankám, bylo odkládáno. Až v červenci 2000 dohodu definitivně schválil americký soud.
Co se dělo od šedesátých let
Švýcarské banky se dlouho zdráhaly otevřít nejtemnější kapitolu svých dějin a existenci kont popíraly. Pátrání v roce 1962 našlo deset milionů švýcarských franků a banky uvedly, že "věc je definitivně uzavřena".
Do poloviny 70. let, kdy bylo šetření formálně ukončeno, rozdělilo 400 bank mezi oprávněné dědice, Švýcarskou federaci židovských obcí a Organizaci pro pomoc uprchlíkům 9,5 milionu švýcarských franků.
Až v roce 1991 se začaly o zlato a svá "nedobytná" konta hlásit žijící oběti holocaustu, pocházející ze zemí bývalého východního bloku. O rok později požadavek na prozkoumání kont vyhlásil Světový židovský kongres WJC a izraelská vláda.
Po zdráhání se případem židovských peněz začalo v roce 1996 zabývat také SBA, které v únoru zveřejnilo zprávu, že 36 švýcarských a lichtenštejnských bank spravuje 775 spících kont, na nichž je 38,7 milionu švýcarských franků. Židovské organizace však stále mluvily o pouhém zlomku celkové sumy, která měla dosahovat až sedmi miliard dolarů.
Pátráním po kontech se v květnu 1996 začala zabývat Volckerova komise, jíž dal "zelenou" i švýcarský parlament. Ten na pět let pozastavil platnost zákonů o bankovním tajemství.
Zahlazování stop švýcarských finančních ústavů ukončil až bankovní noční hlídač Christoph Meili, který 14. ledna 1997 vynesl neskartované účetní knihy, zahrnující bankovní operace od konce 19. století do roku 1945 (Meili později dostal výpověď a požádal o azyl v USA).
V únoru 1997 byl zřízen helvétskými bankami a podniky fond na odškodnění obětí holocaustu.
