Skoro stejně.
Na autobusových zastávkách často nemají ani jízdní řády. Jednou to přece přijet musí, vědí domorodci.
Za generální stávky zůstaly vedle škol zavřené i úřady; což se dá bez nich vůbec žít? Hladce. I když zrovna nestávkují, hájí si řečtí úředníci právo na odpolední siestu - a ta se může pořádně protáhnout, potvrdí mnohý turista, který se dobýval do banky přesně podle úředních hodin.
Tam, kde Češí šílejí, Řekové jsou v klidu
Můj kamarád George, Řek, který studoval v Česku, tvrdí, že řecká uvolněnost je životodárnější nežli české lpění na pravidlech. Dokládá to na morbidním příkladu. Dejme tomu, že zhrzený milenec hodlá v Česku skočit z mostu. Dojde na zastávku, pár minut mlčí v dešti vedle stejně zachmuřených lidí, pak ho spolehlivý spoj v daný čas dopraví na vyhlédnuté místo - a dokonáno jest.
Zatímco v Řecku se odhodlaný sebevrah musí daleko víc přičinit. Na svůj poslední autobus čeká pod slunečnou oblohou půl hodiny, hodinu, dvě hodiny...
Spolu s ním tu vysedávají usměvaví lidé, kteří se srdečně zajímají, odkud je, kam má namířeno, jestli si nedá trochu vína a proč chce propána udělat takovou hloupost. A než se autobus přikodrcá, muž si svůj skok rozmyslí, pokud si ještě vůbec pamatuje, kam měl vlastně namířeno.
Řekové stávkují za všechny, čeští dopraváci za své režijky
Řekové stávkují na protest proti úsporám, které se snaží dostat tamní ekonomiku z nejhlubší poválečné krize. Nelíbí se jim, že by měli stejné platy, ale vyšší daně, a že by šli později do důchodu. Což se týká všech, takže si společně udělali den volna; co na tom, že z dluhů tak své zemi rozhodně nepomohou.
V Česku hodlají stávkovat zaměstnanci v dopravě: nelíbí se jim vyšší zdanění benefitů, třeba režijních jízdenek na dráze. To se zdaleka všech netýká, přesto si menšina hodlá vyvzdorovat na většině, aby na rodinné výlety jezdila levněji.
Když budeme zuřit, vyhrají. Když začneme volat "radši jim ty benefity nechte, ať se dostaneme v klidu do práce", prohrajeme. Jediná možnost je vydržet pár hodin; jako v Řecku na dovolené. Jednou to přijet musí.
Stávka není pohroma
Zvykejme si, že stávka není živelní pohroma; spíše něco mezi protivnou sezonní rýmou z přirozené lidské lenosti a průhledným dětinským trucem, jako když mrně vříská, že chce čokoládu místo večeře.
Stávkuje se v Římě, stávkuje se v Paříži; zejména před lokálními svátky tam bubnují odborové centrály jako jeden muž - "jdeme do stávky, prodloužíme si volno". Znalci poměrů už neriskují, na poštu nezajdou, jezdí jen taxíky, léky si vozí s sebou a občas žasnou -"ono se tu dnes nestávkuje?".
Vážně, zvykneme si. Možná v pondělí nedorazíme tam, kam chceme a kdy chceme, ale platí-li řecký příměr, ubude u nás sebevražd.
