Otázka případné půjčky z devizových rezerv České národní banky na "záchranu eurozóny" má celkem pět rovin.
První je čistě technická. Má jít o ekvivalent 89 miliard korun. Peníze mají být půjčeny Mezinárodnímu měnovému fondu. Další parametry nejsou jasné: úroková míra a doba splatnosti. Pokud by vyznívaly příznivě z hlediska koncepce správy portfolia devizových rezerv ČNB, pak by bylo teoreticky možné začít uvažovat o půjčce. Raději však jen začít. Účel půjčky je druhá rovina problému. Jde o záchranu eurozóny - ale jak má být technicky provedena? Půjdou peníze na úvěry problémovým státům, nebo na rekapitalizaci francouzských, španělských, italských a německých bank? Bude záchranný plán promyšlen dobře a účelně? To není zřejmé.
Mohli jsme vidět během uplynulých let, že záchranné úvěry vskutku pomohly Lotyšsku nebo Irsku, ale selhaly v případě Řecka. Problémy jižních států s obchodní a platební bilancí pak nejsou vůbec řešitelné cestou záchranných úvěrů.
Selhání evropských elit
Třetí rovina je politicko-ekonomická. Byli jsme svědky totálního selhání kontinentálních politických elit na posledním evropském summitu. Příklad: francouzský prezident se pokoušel silově prosadit daň z finančních transakcí. Nikoli z důvodu ekonomické racionality, protože londýnské finanční trhy nenesly sebemenší stín viny na zadlužení Řecka nebo Itálie ani na špatných úvěrech poskytnutých bankami ve Španělsku, Francii nebo Německu.
Cílem prezidenta Sarkozyho bylo provést osobní naschvál britskému premiéru Cameronovi. Faul ekvivalentní kopnutí do rozkroku. Cameron se zachoval jediným možným způsobem: odešel středem.
Dalším příkladem je neschopnost německé kancléřky vidět problém jinde než jen ve veřejných financích.
Objem úvěrů poskytnutých bankami v eurozóně celkově činil 18 444 miliard eur koncem října 2011. To je 197 procent hrubého domácího produktu eurozóny za poslední čtyři dostupné kvartály! Existuje reálná hrozba zhroucení tvorby bankovních úvěrů během roku 2012, protože evropské banky jsou přetížené. Systémové zhroucení bank by znamenalo katastrofu. Možná byste si mysleli, že tato čísla dělají těžkou hlavu významným osobnostem v Berlíně, v Paříži a v Bruselu. Ale kdepak! Kancléřka Merkelová přijde s oprášenou verzí Paktu růstu a stability, který selhal již jednou. Brusel nepřišel s ničím a o Paříži již byla řeč.
Takto nevesele vypadá politika dvou nejvýznamnějších politických vůdců kontinentu. Máme se přidat?
Za slabost se platí
Čtvrtou rovinou je formulace problému z hlediska teorie her. Hráč A má na výběr dvě volby, jak se zachovat vzhledem ke hráči B. Každá z obou voleb bude mít nějaké okamžité následky a nějaký vliv na pozdější rozhodování v dalších kolech hry. Pokud se hráč A projeví jako slabší, hráč B přizpůsobí svoji strategii. Jinými slovy, pokud Česká republika bez rozmyslu kývne na jakýkoli požadavek jen proto, že přichází z Evropy, budou následovat další. A pak další požadavky, stále tvrdší. Submisivita je drahá. Churchill to věděl, Thatcherová to věděla i Cameron to ví. Vědí to i Slováci, byť bohužel z té druhé strany.
Pasivně agresivní vydírání
Pátá rovina je psychologická. Slýcháme argumenty, že přece musíme pomoci, když přijímáme evropské dotace. Zde bych citoval francouzskou psycholožku Isabelle Nazare-Aga a její knihu Nenechte sebou manipulovat:
"Pocit dluhu občas máme i v případě, že se nám dostane něčeho, o co jsme vůbec nežádali. Zásada reciprocity nás sice zavazuje, abychom opláceli, je však snadno zneužitelná vzhledem k povinnosti přijímat. Manipulátor tedy vytváří asymetrickou situaci. Když například právě potřebujete peníze a manipulátor vám je půjčí, je později schopen vás požádat o ,laskavost‘. (...) Odmítnout je potom těžké. Když to uděláme, uplatní bez váhání pověstnou zásadu reciprocity: ,Když jsi potřeboval ty, já jsem ti pomohl.‘
Většinou se snažíme takovou tíživou situaci vyřešit, tudíž s námi osoby, které nás nutí přistoupit na nerovnou směnu, mohou snadno manipulovat. (...) Takový typ manipulujícího člověka nás ohrožuje zejména tím, že si neuvědomujeme, jaké mechanismy používá. Vytváří vztah závislosti na sobě. A my se do jeho ,přívětivé‘ pasti necháme snadno lapit...“
Máme-li skutečně pomoci Evropě v její tíživé ekonomické situaci, vzdejme se části dotací. Beztak obvykle vedou ke korupci a plýtvání.
Evropské dotace také kazí finanční disciplínu českého státu, který si zvyká na vyšší než přiměřené příjmy - a zároveň vytvářejí výdajové břemeno, neboť přívětivou past je třeba kofinancovat, tedy doplácet z vlastního. Pošleme proto dotace k čertu, alespoň zčásti.
Pomůžeme tím Evropě i sami sobě.
