Podle Jiřího Rusnoka není otázka vstupu do eurozóny  o vlivu nebo ztrátě vlivu,...

Podle Jiřího Rusnoka není otázka vstupu do eurozóny o vlivu nebo ztrátě vlivu, ale o praktických důsledcích omezení hospodářské politiky. | foto: Dan Materna, MAFRA

Rusnok: V EU hájíme naše zájmy mizerně, nemáme téměř žádný vliv

  • 114
České ekonomice se bude dařit i napřesrok. Mzdy se budou dál krůček po krůčku posouvat k Evropě. A s eurem není třeba spěchat. Česká republika by kvůli nepřijetí měny žádný vliv v Evropě ztratit neměla, říká guvernér ČNB Jiří Rusnok.

Odcházející premiér Bohuslav Sobotka opět rozvířil debatu kolem eura. Prohlásil, že pokud ho Česko nepřijme, ztratí v Evropě vliv a nedokáže hájit své zájmy. Souhlasíte?
Ne. Zaprvé myslím, že téměř žádný vliv nemáme už dnes a že své zájmy hájíme mizerně. Na vlivu je třeba pracovat systematicky, od premiéra přes ministry až k úředníkům. Přijetí nebo nepřijetí eura na to nemá žádný vliv. Jsou země, které nemají euro, a přesto mají vliv. Zadruhé, otázka vstupu do eurozóny není o vlivu nebo ztrátě vlivu, ale o praktických důsledcích omezení vlastní hospodářské politiky.

Co to znamená?
Pokud se zbavíme měnové politiky, musíme mít mnohem pružnější fiskální politiku. Tedy zdravé rozpočty, v nichž bychom dokázali vytvářet rezervy. Ty umožní rozumně zasáhnout do ekonomiky v horších časech. Už nebudeme mít centrální banku, která vypomůže kurzem či jiným nástrojem měnové politiky. Ti samí lidé, kteří volají po euru, na tohle zapomínají. A navíc potřebujeme pružnější trh práce, který dokáže případné šoky vstřebávat.

Jiří Rusnok (57)

Rodák z Ostravy vystudoval Národohospodářskou fakultu VŠE v Praze. Kariéru zahájil ve Státní plánovací komisi, později pracoval jako poradce odborových svazů. Ve vládách ČSSD byl ministrem financí a průmyslu. Od května 2003 do června 2013 působil ve vedení pobočky finanční skupiny ING. Po pádu Nečasova kabinetu se stal premiérem úřednické vlády. Guvernérem ČNB je od loňského července.

A co když vznikne nějaké tvrdší jádro, dvourychlostní Evropa, nezůstaneme stranou?
Všechny takové iniciativy se odehrávají na dobrovolné bázi. Odmítám strašení typu: Kdo nebude v eurozóně, nebude mít evropské fondy. A je tu ještě jeden důvod, proč s eurem není třeba spěchat. Stále jsme zemí s výrazně nižší mzdovou i cenovou hladinou. Mzdy jsou v nominálním vyjádření k průměru Unie někde na 50 procentech, ceny zhruba na 60 procentech. Přepočteno na paritu kupní síly jsme zhruba na 80 procentech unijní ekonomické úrovně.

Cenovou úrovní se však k eurozóně už dost přibližujeme...
Rozumím, že všichni říkají „už máme ceny jako v Německu“. Je to pravda jen zčásti. Ceny se blíží u některých potravin a u spotřebního zboží. To je dohromady necelá polovina spotřebního koše. Pak je další polovina, kde jsou ceny nižší – služby, restaurace, nájemné, energie. Pro ekonomiku bude mnohem zdravější, pokud vstoupíme do eurozóny, až se cenová hladina včetně mezd posune blíže její úrovni.

To je otázka deseti patnácti let?
Při dnešnímu růstu možná relativně rychleji, ale deset let je dobrý horizont. Navíc Česko k evropské úrovni nerostlo jen o něco rychlejším růstem cen či mezd, ale také posilováním nominálního kurzu. Čím pevnější je koruna, tím lepší úrovně vůči Evropě dosahujeme. Předpokládám, že přibližování bude po obou linkách postupovat nadále.

Je nynější rychlý růst mezd v Česku zdravý pro ekonomiku?
Ekonomika je to schopná zvládnout, ale není to něco, co by bylo udržitelné dlouhodobě. Naše produktivita tímto tempem neporoste. Mzdy rostou nejen kvůli akutnímu nedostatku pracovníků, ale také se snaží dohnat dvě mezery z minulosti. Dlouhodobou, kdy jsou naše mzdy výrazně nižší než v jádru eurozóny. Tu ještě prohloubila krize, kdy se zaostávání – mezi lety 2008 a 2013 – ještě prohloubilo. Tuhle krátkodobou mezeru teď vyplňujeme, doháníme ji razantním růstem.

Budou se mzdy přibližovat Evropě i po skončení konjunktury?
Až odezní současný boom, růst mezd se vrátí někam k čtyřem až pěti procentům ročně. Pochopitelně porostou i „západní“ mzdy, byť tam rostou velmi nevýrazně, někde téměř vůbec. Když vezmeme, že v jádru eurozóny porostou mzdy ročně o procento či dvě, o ten rozdíl bychom se mohli přibližovat. To je reálné.

Říkáte, že je třeba mít zdravou fiskální politiku. Maastrichtská kritéria ale plníme, naše veřejné finance působí zdravě...
Nezapomínejme na podmínku udržitelnosti. Nestačí je plnit teď, ale třeba i za pět sedm let. Teď máme historicky nejvyšší zaměstnanost, lidé vydělávají a platí daně, máme příliv peněz z EU v řádu desítek miliard korun ročně. To vše se může zhoršit. Unijní peníze se ztenčí, bude třeba nahradit je z domácích zdrojů, silnice a nemocnice je třeba opravovat pořád. Přibudou vyšší výdaje na nezaměstnané, na sociální dávky. A navíc porostou výdaje spojené se stárnutím populace, jen na důchody dáváme přes 400 miliard ročně. A tahle částka už neklesne.

Co má tedy vláda udělat?
Zbytečně nerozhazovat na věci, které nejsou úplně nutné. Měla by si vytvořit určitý manévrovací prostor. Když už ne nějakým rezervním fondem, tak alespoň bojovat, aby přebytky v dobrých dobách byly spíše větší. A díky tomu snižovat celkové zadlužení. Zatím to vypadá, že bychom v roce 2019 mohli být zpět na 30 procentech celkového veřejného dluhu k HDP, což je jedna z nejlepších úrovní v EU. Pak máte prostor pro rozumné zadlužení, abyste ekonomiku podržel, když bude zle.

Může ekonomice uškodit menšinová vláda závislá na podpoře stran, které škrty asi neuvítají?
Proti tomu, co říkám, může jít jakákoliv vláda, ať už bude většinová, nebo menšinová. Je to odpovědnost vlády a nehraje velkou roli, jak je konstruovaná nebo jakou má míru podpory ve Sněmovně.

Nepřenese se případná politická nestabilita i do ekonomiky?
Určitá politická nestabilita tu asi je, ale to je po volbách normální. Do ekonomiky to prosákne, pokud by se dlouhodobě nepodařilo postavit funkční vládu. Ale vliv vlády na běžný ekonomický život je omezený a česká ekonomika v minulosti prokázala velkou míru rezistence. Řada lidí z byznysu by možná ocenila i tu vynucenou „stabilitu“, kdy se chvíli nic nemění.

Podnikatelé si stěžují, že je dusí mimo jiné vysoké daně. Měla by je vznikající vláda snižovat?
Teď mluvím jen za sebe, ne za ČNB. Země obecně netrpí nějakým velkým daňovým zatížením. Úplně optimální ale asi není jeho struktura, bylo by dobré postupně přesouvat břemeno ze zdanění práce na spotřebu. Je to férovější, spotřebováváme všichni.

Tempo hospodářského růstu letos podle analytiků vrcholí. Jak se nám bude dařit napřesrok?
Po letošním mimořádném tempu růstu někde okolo 4,5 procenta zpomalíme řádově o jeden procentní bod, někam na 3,4 nebo 3,5 procenta. A předpokládáme, že i v roce 2019 by růst mohl být slušný, kolem tří procent. Porosteme pomaleji, ale stále porosteme. A je třeba vnímat, že porosteme z vyšší úrovně.

Vidíte nějaká rizika?
Kupodivu zatím žádná větší rizika na horizontu naší prognózy, tedy během roku a půl, s výhledem do tří let nevidíme. Přehřívá se ale trh práce, nejsou lidi, což řadě podniků dramaticky komplikuje život. Nedostatek pracovní síly tlačí na růst mezd, což přináší riziko vyššího tlaku na inflaci. A protože nejsou lidi, přicházíme o část potenciálního výkonu, ale ekonomika se tomu nějak přizpůsobí. Nikdy však nevíte, co může přijít zvnějšku.

Jede ekonomika stále „na steroidech“, které jí dodal čtyři roky uměle udržovaný slabý kurz?
Oslabení kurzu o pět procent nepovažuju za nějaký zásadní impulz pro růst ekonomiky. Na rozdíl od eurozóny už na žádných umělých stimulech nejedeme, efekt kurzového závazku odezníval ještě v době jeho trvání. Jedeme na domácích faktorech, na spotřebě, domácí soukromé, a do jisté míry, byť je to mnohem slabší faktor, také veřejné poptávce. Vysokou domácí spotřebu generuje právě vysoká zaměstnanost, vysoký růst mezd. To vše je umožněno díky solidní konjunktuře v zahraniční poptávce a díky růstu, který je zejména v eurozóně a postupně i v dalších částech světa.

Váš předchůdce Miroslav Singer tvrdil, že kurzový závazek přispěl ročně k růstu jedním až dvěma procenty...
Kvantifikace je obtížná, jsou to nějaké modelové propočty za jistých předpokladů. V letech 2014 až 2015 bych s tím souhlasil, spíše bych asi viděl nižší číslo, někde okolo jednoho procentního bodu, ale postupem času ten efekt vyprchával. Ano, příspěvek do oživení, jeho rychlosti, jisté pevnosti tohoto oživení tam samozřejmě je, ale výrazně silnější na samém počátku.

Zmínil jste, že rizikem by mohl být negativní impulz zvnějšku. Dlouholetý německý ministr financí Wolfgang Schäuble varoval, že vysoká úroveň dluhu a množství likvidity představuje velké riziko. Ohrožuje to i nás?
S tím zadlužením souhlasím. Jeho úroveň se ve významných zemích eurozóny – kromě Německa – od krize moc nesnížila. Ani přes konjunkturu. V mnoha zemích jsou stále hodně zadlužené domácnosti i podniky a mnohde je velké množství špatně splácených úvěrů. To je velká zátěž pro bankovní sektor a potenciální riziko. Nesouhlasím však s tou druhou částí. Peníze, které centrální banky generují, se nechovají jako reálné peníze, ekonomika je postupným růstem vstřebá. Ostatně ani v USA, v Británii či v Japonsku, kde byla expanzivní měnová politika, inflace nebují. Žijeme v době, kdy inflace ve vyspělých zemích je jen poskrovnu.

Čím to je?
Mluví se o jakémsi novém normálu, o tom, že ekonomika bude mít spíše tendenci stagnovat, protože celková poptávka také stagnuje. Už neplatí co dřív, kdy aktiva vynášela dlouhodobě reálně v průměru kolem jednoho procenta. Souvisí to třeba se stárnutím populace, která mění charakter spotřeby i svého investičního chování. Starší člověk neinvestuje stejně jako mladý. A pak je tu globalizace. Asie, zejména Čína, je schopna zásobovat svět průmyslovou produkcí bez potřeby zvyšování cen. Chybějí faktory, které by inflaci poháněly.

Nenastal tedy čas přehodnotit inflační cíl? Nebo úplně opustit inflační cílování?
O tom se vedou diskuse, ale zatím nikdo k tak silnému závěru nedospěl. Je mnoho důvodů, proč to nedělat. Zatím k tomu žádná významná světová měnová autorita nepřikročila.

Už víte, zda budete již na prosincovém zasedání Bankovní rady hlasovat pro zvýšení sazeb?
U mě je to vyrovnané, půl na půl. Ale mluvím jen za sebe, mám jeden hlas ze sedmi. Budeme analyzovat řadu údajů, mzdy či úroveň kurzu.

Často zmiňujete, že je třeba zohledňovat politiku Evropské centrální banky. Opravdu vám zužuje manévrovací prostor?
Naopak, teď jsme díky určitému předstihu našeho ekonomického cyklu relativně nejméně závislí na tom, co dělá ECB. Opustili jsme kurzový závazek a od té doby dvakrát zvedli úrokové sazby. ECB pokračuje v expanzivní měnové politice, setrvává při záporných sazbách a až do září příštího roku bude nakupovat aktiva. My jsme se dost odpoutali od eurozóny v nastavení měnových podmínek, protože nám to umožňuje náš vývoj. Rosteme rychleji a máme vyšší inflaci.

A nebýt politiky, kterou teď ECB dělá, byly by naše sazby vyšší?
Velmi pravděpodobně by byly o něco vyšší nebo by trend jejich zvyšování byl o něco rychlejší. Primárně nás zajímají naše domácí podmínky a na ně reagujeme. Ale kurz se stanovuje ve vztahu k euru, proto musíme sledovat rozdíly mezi sazbami u nás a v eurozóně. Pokud by se diferenciál příliš rozšířil ve prospěch koruny, mohly by spekulativní horké peníze tlačit na velké posílení koruny. A není důvod si takové výkyvy způsobovat, pokud to není nutné z jiných příčin.

Experti také tvrdí, že dlouhé období nízkých úrokových sazeb připravilo střední třídu ve vyspělých zemích o část bohatství, protože se jim majetek nezhodnocoval. Souhlasíte s tím?
Stejně jako daně má měnová politika jisté dopady při přerozdělování bohatství. Ale zároveň přináší zmírnění výkyvů ekonomického cyklu, ochranu před negativními důsledky ekonomických šoků. A je otázka, co má větší cenu pro společnost. Kdyby nebylo centrálních bank, byly by důsledky světové krize mnohem dramatičtější. A dopadly by nejvíc právě na střední třídu, která možná o trochu přišla kvůli redistribuci.

Dvojčata, která se soudila s Zuckerbergem, jsou první bitcoinoví miliardáři

Na tento rok se možná bude zpětně nahlížet jako na rok bitcoinu, jehož cena stoupla víc než desetinásobně. Co tomu šílenství kolem kryptoměn říkáte?
K lidstvu patří chléb a hry. Chleba je ve většině světa dost, tak lid potřebuje hry. A proč je v digitální době nemít digitální. Cena bitcoinů šplhá do závratných výšin, protože jejich množství je omezeno. Poptávka proto žene cenu nahoru. Ale je to komodita, není to měna, nejsou to peníze.

A chystáte se jako centrální banka do toho nějakým způsobem vstoupit, regulovat to?
Jeden kolega v této souvislosti parafrázoval heslo české policie. Nepomáhat a nechránit. Jestli si lidé chtějí hrát, ať to kupují. Ale musí si uvědomit, že podstupují velké riziko návratnosti investice. Je to stejné, jako by kupovali víno, obrazy nebo sázeli na koně či fotbal. My to regulovat nebudeme, pokud nás k tomu někdo vyloženě nedonutí. Dáváme od toho ruce pryč, ať nikoho ani nenapadne se pak něčeho dovolávat, kdyby na tom náhodou prodělal kalhoty.

Pokud bublina kolem bitcoinu splaskne, bude to problém pro stabilitu finančního systému?
Jsou to naprosto zanedbatelné objemy. Denní objem transakcí na bitcoinu je celosvětově nižší než objem peněz, které projdou naším mezibankovním platebním stykem. Jsou tam miliardy dolarů, ale na světě jsou triliony, to nemůže světovými finančními trhy pohnout.

Centrální banka část svých devizových rezerv investuje. Nemáte je také v bitcoinu?
To rozhodně nemáme. Nejsme tak nezodpovědní, to bychom si netroufli.