Je mezi houslemi nějaký nástroj, na který byste si rád zahrál, ale ještě nebyla příležitost?
Nesmírně rád bych si zahrál na housle, které se jmenují Messiah (česky Mesiáš) a vyrobil je Antonio Stradivari (nejproslulejší italský houslař – pozn. red.) v roce 1716.
Co je na nich speciálního?
Líbí se mi jejich stavba, detailní vypracování a celkový charakter. Jsou to nádherné housle a já bych rád slyšel, jak znějí. Pojí se k nim i zajímavá legenda o tom, jak vznikl jejich název. Stradivari během jejich výroby hovořil o tom, že budou mimořádně povedené, ale dlouho je nechtěl ukázat. Přátelé si jej proto začali dobírat, že ty housle jsou jako Mesiáš – všichni by ho chtěli vidět, ale on pořád nepřichází. Každé Stradivariho housle mají nějaký přídomek, buď podle někoho slavného, kdo je vlastnil, nebo podle toho, kdo na ně hrál. Díky tomu se lépe identifikují.
Už jste si na „stradivárky“ zahrál?
Ano, na patnáctery a byl to obrovský zážitek. Pak se mi poštěstilo zahrát si na housle Giuseppe Guarneri del Gesú (slavný italský houslař – pozn. red.).
Jaroslav SvěcenýJe přední český houslový virtuos. V prosinci oslaví 57. narozeniny. Svoji sólovou dráhu zahájil už při studiích na pražské konzervatoři a AMU. Nahrál přes čtyřicet alb světového houslového repertoáru. Je také soudním znalcem v oboru strunných nástrojů. Na housle hraje i jeho dcera Julie, která letos uspěla v prestižní mezinárodní hudební soutěži. |
Jak se českému interpretovi podaří hrát na nejvzácnější housle světa?
Asi proto, že jsem v Česku jediná kombinace výkonného interpreta a soudního znalce v oboru smyčcových nástrojů. Díky tomu mám možnost nakouknout do zahraničních sbírek, znám spoustu lidí, dělám koncertní pořady, výstavy a projekty, které jsou s tím spojené.
Takže jde i o kontakty?
Mám řadu přátel mezi soukromými sběrateli a za ty roky jsem si u nich vybudoval důvěru. Ta je v tomto případě klíčová, protože jen na dobré slovo vám nikdo takhle drahé housle nepůjčí. V říjnu jsem navštívil v americkém Portlandu výstavu houslí a na všechny jsem si mohl zahrát. Šlo asi o 40 nástrojů od konce 17. století až po rok 1940. Byl to velký zážitek. Housle totiž poznáte hlavně tak, že je držíte v ruce. Je spousta věcí, různé detaily, které z žádné publikace nevykoukáte.
Přirovnáváte housle k výtvarnému umění, co mají společného?
Houslař, stejně jako malíř obrazů, stavěl housle v určité etapě svého života a stejně jako malíř se vyvíjel. No a podívejte se na ty nástroje, pro mě je to nádherné umělecké dílo. Je to rukodělná práce, která má v sobě prvky osobitosti toho, kdo je zhotovoval. Například způsob vyřezávání hlavy houslí (část houslí, kde jsou ladicí kolíčky, vyřezávaná převážně ve tvaru šneka – pozn. red.), to je podpis houslaře. Žádná hlava od houslového mistra není stejná, žádná barva laku není stejná.
Jak dlouho housle vlastně vydrží?
Když je vytvoří špičkový houslař, tak třeba 400 až 500 let a zřejmě i více. Nejstarší housle, na které jsem hrál, byly z roku 1638. I ty nejstarší jsou stále ještě v aktivní poloze, což se týká i viol, violoncell, kontrabasů. V tom jsou tyto nástroje jedinečné. Když to srovnáte například s kytarami, ty v plném zvuku vydrží pár desítek let. Pak je z nich třeba krásná starožitnost, ale na hraní už nejsou. Kdežto sto let staré housle jsou v podstatě mladé housle.
Pozná se stáří nástroje na zvuku?
Ano. Staré housle mají usazený starý zvuk, který je takový barvitější, krásně plastický a pojivý. Jako interpret máte pocit, že se vám při tahu smyčcem všechny tóny lehce ozývají. Nové housle si svůj zvukový příběh teprve tvoří, ale zase nabízejí interpretovi možnost být první a objevovat neobjevené.
Kolik nástrojů vlastníte?
Nemám nijak obrovskou sbírku a z pohledu interpreta ji postupně obměňuji. Jsem patriot, takže mám i několik starých českých nástrojů. Ty jsou cenově řádově níž než ty od italských či francouzských mistrů, ale já tyto klenůtky miluju a prezentuji je po celém světě. Nástroje mám v bance, abych měl klid.
Housle nad zlato. "Stardivárky" se zhodnocují, i když burzy padají |
A o jak vzácné nástroje jde?
Mám po dědovi housle od Jana Oldřicha Eberleho (pražský houslař žijící v letech 1699 až 1768 – pozn. red.). A pak housle, které mám hodně rád, ty jsou od Karla Boromejského Dvořáka z roku 1890. To byl houslař, který byl zároveň mecenášem, měl obrovskou sbírku hudebních nástrojů a pro České kvarteto na přelomu 19. a 20. století obstaral dvoje housle, violu a violoncello od Stradivariho.
Jaké parametry musí nástroj splňovat, aby se o něm dalo hovořit jako o dobré investici?
Musí to být jednoznačně originál, co nejvíce v původním stavu, co se týče laku a konstrukce. Při odhadu se hodnotí, jestli je ve všech dílech původní a jaký je jeho stav. Pokud je poškozený, cena klesá, protože to vyžaduje velkou investici do oprav, pokud ještě opravitelný je. Původnost a originalita jsou tedy úplně zásadní. Potom hraje roli zvuk. Když jde o krásné původní mistrovské housle, které navíc skvěle hrají, dává investice do nich smysl. Nejdražší nástroje jsou italské, potom francouzské, německé, anglické a pak všechno ostatní. České nástroje o sobě také dávají stále více vědět.
Co smyčce?
To je také dobrá investice. Obrovsky ceněné jsou dnes například ty od vynikajícího francouzského smyčcaře Eugéne Sartoryho, který žil v letech 1871 až 1946. Nárůst jejich ceny je obrovský, u některých exemplářů třeba až o dvacet procent ročně.
Kolik stojí ty nejvzácnější nástroje na světě?
To je, jako kdybyste se mě zeptala, jaké výtvarné dílo je nejdražší. Mohou to být housle za statisíce nebo miliony korun, v případě Stradivariho a Guarneriho del Gesú i za miliony eur. Je to individuální. České housle jsou ve finančních parametrech mnohem levnější, i když některé už také dosahují statisícových částek v korunách.
Jak roste jejich hodnota?
U některých italských, zaručených originálů z 18. a 19. století, to může být až 20 procent ročně, u hodně vyhledávaných jmen i více. Podobné zhodnocení, ale v menším okruhu jmen, mají francouzské nástroje, třeba od houslaře Jeana Baptista Vuillauma. Ceny jeho nástrojů rostly v posledních letech neuvěřitelně, i na dvojnásobek hodnoty. Velmi dobře hodnoceny jsou i nástroje italské školy přelomu 19. a 20. století. Ty jsou pro Západoevropana ještě pořád dosažitelné po finanční stránce. Stradivariho a další věhlasné mistry 18. století už si dneska jen tak někdo nekoupí.
Má růst ceny nějaká negativa?
Růst cen je dobrý pro investora, ale už méně pro interpreta, který na vzácné nástroje nemá. V zahraničí proto existují nadační fondy, které sdružují nástroje soukromých vlastníků a vy si je můžete za úplatu zapůjčit. I to je ale někdy tak drahé, že si to český interpret nemůže dovolit. U nás máme Státní sbírku hudebních nástrojů v péči Českého muzea hudby, kde je možné si alespoň některé zajímavé smyčcové nástroje zapůjčit za dosažitelných podmínek.
Na houslích už není co vymýšlet, říká muž, díky němuž přežijí staletí |
Máte přehled o tom, jaké nejvzácnější nástroje se nacházejí ve sbírkách v Česku?
Jsou zde krásné nástroje starých českých mistrů, jako byli například Hulínzký, Strnad, Dvořák, Kulík, Homolka a podobně. Dále pěkné německé nástroje i několik francouzských od J. B. Vuillauma, na které koncertují i moji kolegové sólisté. Nechybí zde ani italské nástroje, ale od těch nejvýraznějších jmen italské školy 18. století jde spíše o ojedinělé případy. V Česku je i několik cenných smyčců od Eugéna Sartoryho. V minulosti u nás byla spousta originálů, ale hodně z nich se během 20. století vyvezlo ven. Proto jsem rád, když se na mě obrátí investor z Česka, který chce koupit špičkový nástroj jakékoliv provenience. Já mu s tím rád pomůžu a vždy se pokusím domluvit, aby nástroj zapůjčil k hraní či k vystavení.
Kolik takových investorů tady v Česku je?
Zatím pár desítek lidí. U nás je to hodně nový způsob investování. Ale během posledních měsíců až roků vnímám, že zájem lidí výrazně vzrostl.
A kdo si takové nástroje kupuje? Jsou to lidé, kteří mají s hudbou něco společného?
Někdy ano, ale většinou ne. Zpravidla se na mě obracejí investoři, kteří si chtějí rozšířit portfolio. Nebo soukromí sběratelé, kteří nějaké housle prodávají a chtějí za ně jiné.
Shánějí investoři konkrétní nástroje, nebo přijdou s určitým rozpočtem a nástroj chtějí vytipovat?
Setkávám se s oběma případy.
Co poté následuje? Kde nástroje na prodej hledáte?
V soukromých sbírkách, aukčních síních, prodávají i jednotlivci. Snažím se dát dohromady portfolio, ze kterého si pak vyberou. Pokud housle zakoupí a ještě je pak zapůjčí interpretovi, tak je to skvělé. Ve mně je duše hudebníka, takže investice dobrý, ale pro mě je důležité, že se tady ten nástroj objeví a že se na něj případně může i hrát. Samozřejmě, majitel může housle uložit do trezoru v bance, to se také stává a já jeho rozhodnutí plně respektuji.
Potřebují housle zamčené v trezoru nějaké speciální podmínky?
Pokud možno stálou vlhkost, velké sucho jim dlouhodobě neprospívá. Výrazné teplotní výkyvy také nejsou žádoucí, při dlouhodobé nečinnosti nástroje je dobré povolit struny. Housle ale nejsou tak křehké, jak by se na první pohled mohlo zdát. V minulosti se na ně hrálo ve studených zámeckých či chrámových prostorách nebo v létě v horku venku a vydržely celá staletí.
Chodí za vámi lidé s houslemi, které našli třeba někde na půdě?
Ano, každou chvíli.
A nacházejí zajímavé kousky?
Většinou ne. I když párkrát se to stalo. Jednou ke mně přišel řemeslník, který našel rozpadlé housle na půdě v jednom domě v Praze na Smíchově. Přišel s tím, jestli prý by se mi ty kusy nehodily na náhradní díly, to mě pobavilo. U houslaře jsme zjistili, že jsou to pozůstatky houslí z 18. století. Opravily se a pán dostal nálezné, protože nebýt jeho, skončily by někde na smetišti. Jednou jsme takto našli také housle jednoho z nejvýznamnějších pražských mistrů konce 18. a začátku 19. století. To jsou ty ojedinělé hezké případy.
Jak často se setkáváte s padělky?
Hodně často. Vzhledem k nedostatku špičkových originálů je u nás bohužel prostor pro dovoz kopií či padělků různých nástrojů, takže dnes musí být člověk hodně opatrný. Při určování pravosti spolupracuji s kolegy ze zahraničí, s nimiž se velmi pečlivě radím. Kolikrát jde o velmi sofistikované kopie.
