„Schválně si ji potěžkejte,“ podává mi Jana Hrdinová vlněnou sukni z prácheňského kroje. Látkou nešetřila, nařasila jí tři a půl metru. „Kroje šiju z kvalitních materiálů, aby vydržely i několik generací, jako tomu bylo dřív. Spodničky a košile jsou bavlněné, jinak používám vlnu, samet, hedvábí nebo brokát. Pracovní kroje se dělaly většinou z kanafasu, aby byly odolné. Lidé dřív neměli takovou spotřebu oblečení. Ve všední dny nosili pracovní kroj, sváteční si brali v neděli do kostela, k muzice, na křtiny, posvícení, poutě nebo veselku,“ popisuje.
Dříve měla zástěra za úkol oděv jenom chránit, nakonec se ale stala nejzdobnější a nejdražší částí kroje. Ručně vyšívaná vyjde i na pětadvacet tisíc, je to hrozně pracné.
