Kromě vysokých cen energií teď Čechy nejvíc sužují rostoucí ceny potravin. Jak moc budou zemědělci a zpracovatelé ještě zdražovat?
Jedná se o globální fenomén, netýká se to jen České republiky. U základních zemědělských komodit, které produkujeme, se nicméně v krátkodobém horizontu bavíme o možném navýšení cen o 50 a více procent. Momentálně se čeká na to, jak dopadne sklizeň na Ukrajině, přičemž některé odhady jsou velmi pesimistické a hovoří o tom, že se dostaneme na polovinu jejich běžné sklizně. Ceny těchto komodit se určují globálně, nikoli v Česku, a je logické, že budou na trhu chybět. Mluvíme o 80 milionech tun obilovin, ale nedostatek očekáváme i u olejnin, sóji nebo kukuřice. Ty patrně budou zdražovat. Další faktor jsou několikanásobně dražší hnojiva. To znamená, že produkci, kterou zemědělci zakládali na konci minulého roku nebo teď na jaře, budou realizovat za daleko vyšších výrobních nákladů. Jinými slovy neexistuje možnost, že by se růst cen potravin zastavil. Spíš se soustředíme na to, jak ho můžeme zbrzdit.
Státní instituce tvrdí, že situaci řeší. Vidíme zásahy antimonopolního úřadu, ministerstvo zemědělství sleduje marže u potravin. To podle vás nestačí?
V první řadě se bavme o vstupních nákladech. V podstatě největší inflační impulz představují pohonné hmoty. O závislosti na ruské ropě a zemním plynu víme a nepůjdou nahradit ze dne na den. Druhý faktor jsou zmíněná hnojiva, kde byla Ruská federace velký dodavatel. Některá jsme vozili i z Ukrajiny. Pokud si je máme vyrábět lokálně v Evropě, potřebujeme zemní plyn. Je to tak trochu začarovaný kruh. Říkáme, pojďme zmobilizovat prostředky z Evropské unie i domácího rozpočtu a podpořme potravinový řetězec na jeho počátku – tudíž podpořme zemědělce v tom, aby mohli produkovat dostatečně a s rozumnými náklady. Evropská komise schválila instrument, který se jmenuje dočasný krizový rámec. Česká republika je prozatím jednou z členských zemí, která se pro jeho využívání ještě nerozhodla. To je trochu v rozporu s proklamacemi o zastavení růstu cen.
V čem dočasný krizový rámec pomáhá?
Komise v souvislosti se situací na Ukrajině připravila mechanismus, který členským státům umožňuje z národních rozpočtů kompenzovat zemědělcům a potravinářům zvýšené náklady na energie. Ať už jde o plyn při chovu drůbeže či prasat nebo plyn pro pekárny, které musejí péct za vyšší ceny než dosud. My to bereme jako inflační brzdu pro stát, ale ten jako inflační brzdu bere to, že nebude do oběhu pouštět další peníze. Ve finále to ale musí někdo zaplatit, a pokud peníze nepustí stát, účet jde za spotřebitelem. Otázka je, jak bude krize dlouhá a vážná. Když bude kratší a méně závažná, tak to spotřebitel krátkodobě přežije. Pokud se bavíme o horizontu několika let a skokovém zdražení, kterému se nevyhneme, když se na Ukrajině nesklidí, tak je to pro některé příjmové skupiny existenční otázka.
Rychlé ukončení konfliktu asi nelze očekávat. Budete po státu chtít, aby více zasáhl do trhu?
Musíme se dívat i na konkurenceschopnost českého zemědělství. Ostatní členské státy už začaly využívat toho, že jim Evropská komise oproti běžným zvykům dovolila z vlastních rozpočtů podpořit své zemědělce a potravináře. To je výjimečná situace, se kterou jsme se naposledy setkali v roce 2016 během mléčné krize. Tehdy byl problém v nízkých výkupních cenách. Nyní jde o druhý extrém, kde jsou vysoké vstupy a konečný postižený je spotřebitel. Tady nejde jen o sto tisíc zemědělců, ale už skoro o 11 milionů lidí žijících v naší zemi. Pokud to nezačneme řešit hned, situace se ještě zhorší. Spoléhat se jen na dovozy z cizích zemí nemusí být sázka na správného koně.
Do toho zemědělci mluví o zavírání chovů. Bude Česko do budoucna alespoň v základní míře soběstačné?
Jsme nyní uprostřed toho, čemu Angličané říkají perfektní bouře, kdy se potkávají všechny negativní vlivy najednou. Zažíváme historickou inflaci, o cenách vstupů už jsme mluvili a ceny zemědělských výrobců jsou meziročně vyšší o 27 procent. To také nikdo nepamatuje. Třicet let jsme prodávali za stejné ceny a rozdíl nějakým způsobem kompenzovaly dotace. No a dotační politika se najedou přehodnocuje. Od roku 2019 máme extrémně zelený Evropský parlament a komisi, která si jako vlajkovou loď zvolila Green Deal.
Ale do toho zasáhla válka a zdražování...
Ano, jako příklad uvedu nejnovější zprávu o tom, že zemědělci budou moci využívat pole, která leží ladem. Pro rok 2022 je to sedm tisíc hektarů. My však chystáme reformu, která říká, že zemědělci v příštím roce budou muset nechat ladem 100 000 hektarů. To je obrovský nepoměr. Na těch polích bychom mohli pěstovat třeba pšenici, která bude chybět. Říkám, že nejlepším lékem na drahotu je produkce. Pokud je něčeho dostatek, není to příliš drahé. Nedostatek na podzim skutečně přijde, protože už nebudeme žít z loňské sklizně a nová bude nižší. V tu chvíli ceny vyskočí ještě víc, a pokud si tady připravujeme půdu nikoli na produkci, ale neprodukci, ženeme se do skutečně nepříjemné pasti.
Green Deal se bude ve světle posledních událostí nejspíš přehodnocovat.
Hovoří se o tom, ale já vnímám ochotu Evropské komise měnit smělé vytyčené cíle jako velice vlažnou. Z Bruselu vždy zaznívá, že „musíme být ambiciózní“. Pokud kvůli Green Dealu potraviny v následujících letech zdraží o další desítky procent, nejvíce to dopadne na obyvatele zemí střední a východní Evropy. V našem spotřebním koši vzhledem ke kupní síle zaujímají daleko větší procento než na Západě. Němec si může dovolit za potraviny vynaložit o 200 či 300 eur měsíčně navíc. Sice bude skřípat zuby, ale zaplatí to. U nás se bavíme o propadu do materiální chudoby.
Čeští politici chystají novelu Zákona o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů. Povede k většímu smíru potravinářů a prodejců?
Vždy říkám, že lepší nějaký zákon než žádný. Na druhou stranu je vzhledem k našemu specifickému prostředí málo ambiciózní. Jednak u nás máme největší prodejní plochu v přepočtu na obyvatele, jednak u nás 75 procent trhu maloobchodu s potravinami ovládá jedenáct hráčů. Zemědělci u nás tahají za kratší konec provazu a zákon je nutno připravit tak, aby vyrovnal nerovné prostředí mezi dodavateli a prodejci. Stávající podoba zákona není funkční. Jde však také o jeho vymahatelnost. V okolních zemích padají vyšší pokuty a zároveň jsou zapojeny silnější kontrolní mechanismy. Velké řetězce u nás mají sílu v právnících i dodavatelském řetězci. Často se stávalo, že ten, proti komu byly použity nekalé praktiky, se vůbec neozval. Buď to předem vzdal, nebo se obával takzvaného vylistování.
Co to je?
Řetězec se rozhodne od dodavatele neodebírat, protože mu takzvaně dělá problémy. Jeho jméno navíc v podstatě zveřejní před ostatními řetězci a daný subjekt riskuje, že si na tuzemském trhu neškrtne. Všichni tak víceméně drží pusu. Obáváme se, že tenhle neduh bude přetrvávat.
Co zemědělcům v novele zákona chybí?
Minimálně je potřeba, aby vznikla nějaká parlamentní komise, která by kontrolovala Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ten je sice nezávislý, ale patří pod ministerstvo průmyslu a obchodu. Už v minulosti se diskutovalo, zdali se nekalé praktiky řetězců řeší více či méně v závislosti na tom, jaká strana úřad spravuje. Je to samozřejmě politická otázka. Kdo úřad obsadí a zdali favorizuje trh či jeho kontrolu.
Na druhou stranu se říká: když nechcete něco řešit, ustanovte komisi.
Já vám rozumím, ale my to chápeme jako novelizaci. Předpokládáme, že přijde další. Samotná EU bude aktualizovat směrnici k novelizaci. V reakci na to, co se děje s cenami v Evropě, možná dříve. Komise by měla mít jednak kontrolní funkci, jednak by měla i sbírat podněty o tom, co nefunguje a co do další novely dát na základě praxe. Zemědělci často narážejí na to, že jejich podněty vyznějí naprázdno. Kdybychom měli možnost poslance přímo oslovit s tím, co funguje, případně selhává na pokutách či jejich vymahatelnosti, můžeme to do budoucna lépe řešit.
