Říkáte, že české zdravotnictví potřebuje méně akutních lůžek, a naopak výrazně více následné péče. VZP chce mít do roku 2030 o 4,5 tisíce následných lůžek více. Kde se vezmou?
O transformaci zdravotnictví často mluvíme jako o změně úhrad, organizace péče nebo kompetencí. Jenže ona není pouze virtuální. Má také svoji fyzickou podobu. Někde lze existující kapacity akutních lůžek přestavět na péči následnou, jinde ale budete potřebovat zásadnější rekonstrukci nebo budovat zcela nové pavilony. Vedle toho chceme posilovat jednodenní péči, ambulantní služby nebo komunitní péči. To všechno potřebuje prostory, technické zázemí a investice.
Zdravotnictví tedy nelze reformovat jen na papíře. Pokud se shodneme, že v roce 2030 potřebujeme jinou strukturu péče, ale příprava potřebné infrastruktury bude trvat deset nebo patnáct let, máme problém.
Není ale hlavní bariérou spíš nedostatek peněz než stavební povolení?
Peníze jsou samozřejmě zásadní, ale nejsou jedinou podmínkou. Můžete mít investici připravenou a financovanou, ale pokud ji neumíte projednat, povolit a realizovat v předvídatelném čase, peníze samy nic nevyřeší.
A zdravotnictví je dobrý příklad, protože demografie na nás nepočká. Víme poměrně dobře, jak bude česká populace za deset nebo dvacet let vypadat. Chybět budou tisíce lůžek následné a dlouhodobé péče. Opravdu si nemůžeme dovolit deset let pouze připravovat infrastrukturu, která má tento problém řešit.
V Praze jste také v poradním týmu kolem vzniku metropolitní nemocnice. Dokonce jste mluvil o pětiletém horizontu. Není to při českém tempu přípravy podobných projektů příliš optimistické?
Možná jsem optimista. Ale u podobných projektů podle mě potřebujete ambiciózní časový plán. Musíte mít jasně definovaný cílový stav a od něj si zpětně rozkreslit jednotlivé milníky.
Ivan Duškov (43)Od února 2026 generálním ředitelem Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Ve VZP působí od roku 2020, před nástupem do jejího čela zastával pozici náměstka ředitele pro služby klientům. Dříve působil na ministerstvu zdravotnictví, kde vedl Strategickou projektovou kancelář a podílel se na přípravě reformy psychiatrické péče v Česku. Manažerské zkušenosti získal také na Univerzitě Karlově a v Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Vystudoval Fakultu humanitních studií a Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, v letech 2022–24 absolvoval na Oxfordské univerzitě program Global Healthcare Leadership. |
Nejtěžší je podle mě udržet kontinuitu rozhodování. Nemůžete každé dva roky znovu začínat debatu o tom, co vlastně chcete postavit a proč. Potřebujete také dobře zvládnout investiční přípravu, povolování, veřejné zakázky a následnou realizaci.
Když se každý krok odehrává izolovaně a mezi jednotlivými institucemi vzniká ping-pong, pět let samozřejmě nebude reálných. Pokud ale bude projekt skutečně řízený a všichni budou přesně vědět, kdo za kterou část odpovídá, není důvod se automaticky smiřovat s tím, že velká veřejná investice nutně znamená patnáct nebo dvacet let.
Z toho, co říkáte, skoro vychází, že stavební zákon je zdravotnické téma.
Samozřejmě nejsem stavební právník a nechci si na něj hrát. Ale z pohledu člověka, který se zabývá dostupností zdravotní péče, ta souvislost existuje.
Zdravotní pojišťovna může říct, kde potřebujeme jinou strukturu péče, může poskytovatele motivovat úhradami, můžeme pracovat s daty a plánovat kapacity. Jenže v určité chvíli musí někde vzniknout ambulance, přestavět se oddělení, vytvořit kapacita následné péče nebo postavit nová budova.
Zdravotní sestry umějí víc, než jim systém dovolí, říká Vojtěchova poradkyně |
Dostupnost zdravotní péče nakonec není abstraktní pojem. Péče se musí někde fyzicky poskytovat. To platí i pro problém nedostatku lékařů v regionech?
Určitě je to jedna jeho část. Už jsem říkal, že když chcete dostat mladého lékaře do regionu, nestačí mu nabídnout peníze. Potřebuje ordinaci, bydlení, jeho partner nebo partnerka potřebují práci, děti školku nebo školu a rodina nějaké fungující okolí.
Proto se zdravotní politika nedá úplně oddělit od toho, jak se rozvíjejí města a obce. Když se někde dlouhodobě nedaří stavět bydlení nebo občanskou infrastrukturu, projeví se to nakonec i v dostupnosti zdravotní péče.
Obce se bojí, že přijdou o vliv na to, co se na jejich území postaví. A není právě to jeden ze sporů kolem nové podoby stavebního zákona?
Té obavě rozumím. Ale právě proto bych odděloval plánování od správního rozhodování.
Obec podle mě musí mít zásadní slovo v tom, co a kde na svém území chce. To je její politická odpovědnost vůči obyvatelům. Pokud ale jednou stanoví pravidla v územním plánu, následné povolení konkrétního projektu by mělo být především odborným správním procesem.
Podobně je to ostatně ve zdravotnictví. Ministerstvo a další instituce nastavují pravidla a strategii, ale nechcete, aby o každém jednotlivém výkonu nebo každé smlouvě znovu politicky rozhodovala vláda.
Novela stavebního zákona, kterou Senát odmítl, stojí mimo jiné na principu jednoho úřadu, jednoho řízení a jednoho rozhodnutí. Proč je podle vás právě odpovědnost tak důležitá?
Protože roztříštěná odpovědnost je podle mě obecnější problém veřejné správy. Když máte deset různých institucí, z nichž každá odpovídá za desetinu procesu, velmi snadno skončíte v situaci, kdy jsou všichni formálně v právu, ale výsledek není žádný.
Ten princip proto chápu především tak, že má být jasné, kdo proces vede a kdo je odpovědný za to, že na jeho konci vznikne rozhodnutí. A to nic nemění na faktu, že samozřejmě musí být respektovány všechny odborné požadavky – ochrana přírody, památky, doprava a další veřejné zájmy. Nemělo by ale být úlohou občana, obce nebo třeba nemocnice, která staví nový pavilon, aby sama koordinovala jednotlivé postupy státní správy, dílčích úřadů a jejich rozhodnutí. Právě odstranění roztříštěnosti, integraci stanovisek a jasnější odpovědnost stavebního úřadu uvádí MMR mezi hlavními principy návrhu.
Bytový dům se povoluje sedm až deset let, říká vládní zmocněnkyně Landová |
Když to vztáhnu zpátky ke zdravotnictví: co by podle vás rychlejší a předvídatelnější stavební řízení konkrétně změnilo?
Nebudu tvrdit, že novela stavebního zákona vyřeší problémy zdravotnictví. To by bylo absurdní. Ale pokud se bavíme o transformaci lůžkového fondu, rozšiřování následné péče, nových ambulantních kapacitách nebo velkých investicích, jako je pražská nemocniční infrastruktura, potřebujete vedle peněz a zdravotnické strategie také fungující investiční prostředí.
Mně jde především o časovou předvídatelnost. Management nemocnice nebo veřejný investor potřebuje vědět, jestli určitý záměr může realizovat a v jakém horizontu. Nemůže plánovat zdravotní péči do roku 2030, když vůbec neví, zda stavební část projektu bude trvat tři roky, nebo deset.
Senát ale novelu zamítl. Není možné, že problém není v cíli, ale právě v navrženém řešení?
U tak velké změny bych ani neočekával, že kolem ní bude úplná shoda. Důležité podle mě je, že se dnes už poměrně široce shodujeme na cíli: stavební řízení musí být předvídatelnější, odpovědnost jasnější a stát musí být schopen investice připravovat rychleji. Teď máme příležitost najít takové nastavení, které bude dlouhodobě fungovat a získá dostatečnou důvěru státu, samospráv i těch, kteří podle něj budou stavět.
Pro zdravotnictví je to důležité právě proto, že jeho rozvoj plánujeme na desetiletí dopředu. Pokud víme, jakou péči budeme potřebovat v roce 2030 nebo 2040, měli bychom tomu být schopni přizpůsobovat i infrastrukturu s dostatečným předstihem.
Vy máte zkušenost také z Institutu plánování a rozvoje Prahy. Co vám IPR v tomto směru dal?
Asi hlavně pohled na rozdíl mezi plánováním a následným povolováním. Jak jsem již řekl, město potřebuje strategicky rozhodnout, jakým směrem se bude rozvíjet. Kde má být bydlení, kde veřejná vybavenost, kudy povede doprava nebo kde bude infrastruktura. To je politické rozhodnutí a samospráva v něm musí mít velmi silnou roli.
Pak ale přichází druhá fáze: máte konkrétní projekt, který je v souladu s předem nastavenými pravidly, a potřebujete o něm profesionálně a předvídatelně rozhodnout. Když ty dvě úrovně neoddělíte, máte tendenci u každého konkrétního projektu znovu otevírat strategickou debatu, kterou jste měli vyřešit už při plánování města.
Já jsem si později ten rozdíl mohl vyzkoušet i prakticky z druhé strany. Nějakou dobu jsem působil ve společnosti Klimentská Residence, která připravovala dostavbu proluky v centru Prahy. Když jsem do ní v roce 2020 vstoupil, projekt se povoloval už téměř devět let. První žádost byla podaná v roce 2011.
KOMENTÁŘ: Jak Piráti změnou zadání dostali Libeňský most do právní pasti |
Měl jsem k němu vazbu prostřednictvím Společnosti přátel žehu, které předsedám. Ta byla s nemovitostí historicky spojená a z dřívější transakce tam existovaly vztahy, které bylo potřeba dořešit. Nebyl jsem tedy u vzniku projektu, vstupoval jsem do už mnoho let běžícího příběhu. Pro mě to ale byla velmi zajímavá zkušenost, protože jsem najednou viděl povolování nejen z pohledu městského plánování, ale i konkrétního stavebního záměru.
Devět let už v okamžiku, kdy jste do projektu vstupoval? Na čem se to tak dlouho zasekávalo?
Právě to pro mě bylo nejzajímavější. Nebyla tam jedna zásadní překážka, kterou by projekt nebyl schopný odstranit.
Územní rozhodnutí bylo opakovaně vydáno a následně zrušeno. Jednou se řešilo oslunění, potom způsob stanovení referenčního objektu, následně otázky spojené s památným stromem. Každé z těch témat samo o sobě samozřejmě může být naprosto legitimní. Problém nastává ve chvíli, kdy splníte požadavek z jednoho kola a při dalším se objeví úplně nová otázka, která celý proces znovu vrátí zpět.
To jsou ale zároveň věci, které stát u podobných staveb kontrolovat musí. Kde je tedy hranice mezi důkladností a zbytečným prodlužováním?
Samozřejmě je musí kontrolovat. A je správně, že například ten památný strom byl důkladně řešený – mimochodem tam stojí dodnes, dobře se mu daří a bytový dům tam už stojí. Nejde mi tedy o oslabování ochrany přírody, památek nebo práv sousedů. Jde o to, aby stát dokázal všechny tyto veřejné zájmy posoudit koordinovaně, pokud možno najednou, a dospět k výsledku v reálném čase.
Klimentská nakonec získala pravomocné územní rozhodnutí deset let a dva měsíce po první žádosti. To podle mě dobře ukazuje, že rychlejší proces nemusí znamenat méně důkladný proces. Dobře fungující systém by měl zvládnout obojí.
Když to srovnáte s nemocnicí, je ten problém vlastně stejný?
Principiálně ano, byť samozřejmě složitost projektu je úplně jiná. Když připravujete velkou nemocniční investici, máte oprávněně mnohem více technických, urbanistických, dopravních a dalších požadavků. Ale právě proto potřebujete kvalitně řízený a předvídatelný proces.
Nemocnice je možná nejlepší ilustrací toho, proč rychlejší povolování není totéž jako benevolentnější povolování. Nikdo přece nechce, aby stát nad bezpečností nemocnice mávl rukou. Chceme, aby všechny požadavky kvalitně posoudil a potom v rozumné době definitivně rozhodl. To je podle mě i správný pohled na stavební reformu obecně.
Česko čeká rychlé stárnutí populace. Rýsují se plány na posílení paliativní péče |
Může novela skutečně zabránit tomu, aby vznikla další desetiletá Klimentská?
Žádný zákon samozřejmě neodstraní všechny složité projekty nebo všechny spory. Může ale vytvořit podmínky, aby podobných případů bylo výrazně méně. Pokud omezíte duplicity, propojíte rozhodování a jasně určíte odpovědnost za celý proces, dobrým a připraveným projektům dáváte mnohem předvídatelnější cestu k realizaci.
A to je podle mě ten správný cíl. Stát by měl dokázat kvalitní projekt důkladně posoudit, ochránit všechny relevantní veřejné zájmy a zároveň mu umožnit v rozumném čase vzniknout.
U zdravotnické infrastruktury je to obzvlášť důležité. Pokud dnes víme, že za několik let potřebujeme nové kapacity následné péče, modernizované nemocnice nebo nové ambulance, chceme mít systém, který nám umožní tuto potřebu skutečně převést do reality.
Vy ve zdravotnictví často mluvíte o value-based healthcare, tedy že systém nemáme hodnotit podle počtu výkonů, ale podle výsledku. Není to vlastně docela dobrá analogie i pro stavební správu?
Možná ano. Ve zdravotnictví se snažíme opustit představu, že když jsme provedli hodně výkonů, automaticky jsme poskytli dobrou péči. Podstatné je, co jsme pacientovi skutečně přinesli. A u veřejné správy by mělo platit něco podobného. Její kvalitu bych neměřil počtem razítek, stanovisek nebo jednotlivých administrativních kroků. Měřil bych ji tím, jestli dokáže kvalitně, zákonně a včas rozhodnout.
To je ostatně věc, která mě na veřejné správě zajímá dlouhodobě, proces není výsledek. Sportovní terminologií, chcete – li, důležité není propocené triko, počítá se gól.
Jak byste tedy poznal, že změna stavebního práva skutečně funguje?
Stejně jako ve zdravotnictví – z dat. Kolik reálně trvá od podání kompletní žádosti do pravomocného rozhodnutí? Kolik rozhodnutí nadřízené orgány ruší? Kolikrát se jedna věc vrací? Jak rozdílně rozhodují úřady o podobných případech? Nestačí přijmout zákon a po roce oznámit, že reforma byla úspěšná. Musíme být schopni změřit její výsledek.
Co se stane se zdravotnictvím, pokud stát svou schopnost plánovat a stavět nezlepší?
Zdravotnictví samozřejmě bude fungovat dál, ani změny se nezastaví, jen budou dražší, pomalejší a bolestivější. Stárnutí populace stejně přijde. Potřeba následné péče stejně vzroste. Nemocniční síť se stejně bude muset měnit. Otázka je, jestli to budeme dělat plánovaně a s předstihem, nebo pod tlakem ve chvíli, kdy už kapacity budou chybět.
Ve zdravotnictví často říkám, že problémy 21. století nemůžeme řešit metodami století dvacátého. Totéž podle mě platí pro schopnost státu investovat. Můžeme mít sebechytřejší zdravotnickou strategii, ale pokud ji neumíme převést do reality, zůstane jen strategií v šuplíku.
