Jaká je nyní situace ve vinicích? Co vás trápí nejvíc?
Největší téma je dlouhodobě sucho. Dřív to tady nebylo něco, co bychom museli řešit v takové intenzitě, dnes s tím ale souvisí skoro všechno. V rámci projektu Dovinic.cz, kde pravidelně sdílíme zkušenosti a poznatky napříč oborem, se pravidelně potkáváme s vinaři z velkých podniků a právě sucho je jedno z hlavních témat, která se vracejí pořád dokola.
Vědci z CzechGlobe hovoří o tom, že od roku 2000 vzrostla průměrná teplota v Česku asi o dva stupně. A právě vyšší teploty znamenají i větší ztrátu vody z krajiny – za posledních deset let se odpar zvýšil přibližně o 100 milimetrů. Na jižní Moravě ročně spadne zhruba 400 až 600 milimetrů srážek, tak jen kvůli vyšší teplotě přijdeme asi o 20 procent vody. Ať už to budeme nazývat globálním oteplováním nebo jakkoliv jinak, ten dopad je zřejmý.
Nejde ani tak o to, že by pršelo méně, ale spíš o to, jak srážky přicházejí?
Přesně tak. Podle modelů pro Českou republiku a střední Evropu bychom měli mít i v následujících dekádách zhruba stejný objem srážek. Jenže problém je v tom, že nebudou rovnoměrně rozdělené během roku. Loni to bylo ještě docela příznivé, srážky byly rozložené rovnoměrně, nepřišly žádné extrémní bouřky ani přívalové deště.
Ale už letos je vidět, že se to zase mění. Objevily se kroupy, bouřky, mluví se i o náznacích tornád. Já jsem přesvědčený, že letošní rok bude extrémní. Česká republika má pořád výhodu v tom, že srážky tu mají být, ale tím spíš bychom se měli soustředit na to, jak vodu u nás zadržet, aby jen neodtekla pryč.
Co to znamená konkrétně pro vinohrad?
Úplně konkrétní dopad jsme viděli třeba v roce 2024. Na jižní Moravě byl extrémně teplý podzim, na konci srpna a začátku září byly běžně teploty 30 až 35 stupňů. A denní úbytek hmotnosti hroznů byl kvůli tomu zhruba tři procenta. Když hrozny zůstaly na vinici o deset dnů déle, protože je prostě nebylo možné sesbírat, za deset dnů jsme přišli o 30 procent hmotnosti. A to má obrovské důsledky na ekonomiku.
Dá se na takové výkyvy vůbec připravit?
Úplně připravit ne. Dnes už neexistuje model, že každý rok se dělá všechno stejně. Posledních zhruba deset let mají vinaři jistotu, že každý rok přijde nějaký extrém, ať je to zimní mráz, jarní mráz, kroupy, přívalové deště, jindy zase něco úplně jiného. My se snažíme pracovat s různými signály a doplňkovými informacemi a podle nich si skládat obrázek o tom, co by nás v sezoně mohlo čekat.
Letos jsme se už zkraje roku bavili o tom, co by mohly znamenat určité klimatické souvislosti, a například jsme už před třemi týdny spustili závlahy. Myslím, že jsme jedni z mála na jižní Moravě, kteří to dělají takto s předstihem. Děláme to proto, že věříme, že tato disciplína se v příštích letech stane naprostou nutností pro moravské vinaře.
Když se aktuálně mluví o zákazech zalévání, týká se to i vinohradů?
Ne, tohle je něco jiného. Zákazy se ve většině případů týkají situace, kdy lidé berou pitnou vodu z vodovodního řadu a používají ji na zalévání. My ale na závlahy pitnou vodu nepoužíváme. Využíváme vodu ze samostatné závlahové soustavy, tedy z jiného zdroje.
Víno se pije nejméně za šest desetiletí. Na vině jsou Trumpova cla i změna vkusu |
Odkud tedy vodu na závlahy berete a je jí dost?
V našem případě jde zpravidla o vodu z Nových Mlýnů. V regionu je zavlažovací nádrž, která není vybudovaná jako rybník pro rekreaci, ale jako přečerpávací nádrž. Do ní se voda čerpá právě z Nových Mlýnů a odtud pak pokračuje do závlah v okolí. Problém není v tom, že by tady voda úplně chyběla. Voda tu je, ale čím dál víc se nám vypaří dřív, než ji stihneme využít.
Vy ale nemluvíte jen o závlahách. Často i zmiňujete nový způsob práce s vodou ve vinici.
Pro nás není důležité jen to, kolik vody réva dostane, ale hlavně kdy ji dostane. Máme model, který se používá třeba v Izraeli, Austrálii nebo v Jihoafrické republice. Vychází z toho, že réva v jednotlivých fázích vývoje potřebuje přesně dané množství vody, tedy od rašení přes kvetení až po sklizeň, a dokonce i po sklizni.
Loni jsme ten systém poprvé zkusili na vybraných řádcích Ryzlinku vlašského. Inspirovali jsme se mimo jiné italskou oblastí Valdobbiadene, kde se pěstuje odrůda Glera pro prosecco. Tam mají kolem 1 200 milimetrů srážek ročně, u nás je standard zhruba 400 milimetrů. My testujeme, jestli jsme schopní pomocí závlahy ten rozdíl částečně dorovnat a zvýšit tak výnos.
Loni ten pokus vypadal slibně, letos už to děláme ve větším bloku a po sklizni bychom měli mít první tvrdá data. Pokud se to potvrdí, mohlo by to otevřít cestu k tomu, aby moravská šumivá vína dosahovala konzistentní kvality i během suchých let.
Vedle závlah se čím dál častěji zmiňují i odolné PIWI odrůdy a nové odrůdy obecně. Je to cesta, jak se na změnu klimatu adaptovat?
PIWI odrůdy jsou pro nás důležitá část strategie a věnujeme se jim od roku 2009. Ve velkém se u nás však začínají teprve pěstovat až nyní, a proto máme omezená data. Podle předpokladů by jejich pěstování mohlo vyžadovat o polovinu méně postřiků. A díky tomu by se mohla zvýšit konkurenceschopnost moravského vína.
Obecně bych byl opatrný s představou, že se sem prostě jen posunou jižní odrůdy a bude vyřešeno. Ano, některé odrůdy odolnější vůči teplu a suchu existují. Jenže často zároveň potřebují extrémně moc slunce a dlouhé dozrávání. Není problém je vysadit. Problém je, jestli z nich budete mít deset let produkt, který má kvalitu a ekonomickou hodnotu.
A v čem je tedy konkrétně problém?
Nepotřebujeme odrůdu, která bude dva roky skvělá, tři roky průměrná a pět let nepoužitelná. Potřebujeme, aby devět z deseti let fungovala dobře. To největší riziko pro vinaře dnes je, že čím dál častěji nebudeme schopní garantovat pravidelnou sklizeň. A to pak ovlivňuje ekonomiku celého byznysu.
Co vás přes všechny ty výzvy vede k optimismu?
Víra v to, že moravské vinařství má co nabídnout. Máme tady fantastický terroir, šikovné lidi a díky našemu podnebí pořád ještě příležitosti hledat nové možnosti. Sucho a klimatické extrémy jsou reálný problém, ale zároveň jsou motorem inovací. Vinaři, kteří se dokážou přizpůsobit, budou za deset let v mnohem silnější pozici než ti, kteří čekali, až se situace zlepší sama. A já věřím, že my k těm prvním patříme.
