Sama přitom na stavbu hotelu dobré vzpomínky nemám. Do vily, která nyní patří Petru Kellnerovi, jsem tehdy chodila do mateřské školky a vadilo mi, že klidnou čtvrť najednou brázdí náklaďáky, je v ní prach a hluk, a zatímco my jsme si na zahradě hráli na "krvavý koleno", vedle se ozýval pekelný hukot stavebních strojů.
Kdo bydlí v těsné blízkosti Hotelu Praha
Maminka se doma navíc zlobila, že kvůli "potentátům" už nebude moci se mnou a bratrem chodit přes krásný park, který byl na místě naplánované monstrózní stavby.
Hotel jsem neměla ráda už jen kvůli tomu, jak vypadal. Připadal mi šedivý a temný a obrovské kusy betonu na mě působily depresivně, takže jsem byla ráda, že ho obehnali zdí a nemusela jsem se na "obludu" dívat.
Nicméně po čase mi přišlo, že naprosto věrně zachycuje tehdejší dobu - masivní horu něčeho těžkého, studeného, s čím nelze hnout. Už jen tím je unikátní, a to nemluvím o interiéru, který tvoří svou architekturou i vybavením jedinečný umělecký celek.
Postavit namísto Hotelu Praha novou základní a střední školu pro nadané děti, jak plánuje PPF, je určitě ušlechtilé (více zde). Takový vzdělávací komplex však může stát všude a bourat kvůli němu něco tak výjimečného, co dokonale dokládá socialistické období bývalého Československa a nikdo něco podobného už nikdy nepostaví, je škoda.
Ponechat hotel jako kulturní památku, jak to navrhují odborníci, by bylo mnohem užitečnější. Země, které se nezbavují starých pomníků a dokážou z nich vytvořit součást své identity, dokládají totiž to, že jsou vyspělé a sebevědomé.
