Evropské ocelářství prochází jednou z největších krizí. „Kapacity jedou asi na 65 procent. Aby ocelářské firmy mohly být životaschopné, potřebují mít kapacitu naplněnou aspoň na 85 procent. Pokud se těch pětaosmdesát procent nenaplní, nezbývají potom peníze na investice a další rozvoj,“ vysvětluje Kubalová.
Evropské hutě ztrácejí dech
Jedním z důvodů upadajících zakázek může být fakt, že Evropa byla do roku 2018 velmi otevřená dovozům, kdy trh nebyl prakticky nijak chráněn a mohly se sem dovážet výrobky ze třetích zemí, hlavně z Asie. Druhým důvodem komplikujícím průmysl je podle předsedkyně Ocelářské unie samotný Green Deal, který ustanovuje, že by ocelárny měly být klimaticky neutrální do roku 2050.
To, čemu se ze začátku tleskalo, nebylo podložené žádnými dopadovými studiemi a brzy se to tak ukázalo jako poměrně problematické. Negativní dopady se projevují až v praxi, kdy kvůli „zelené dohodě“ Green Deal a jejích opatřeních týkajících se povolenek, se zvedají ceny finálních výrobků.
Zatímco EU si žádá zelenou ocel, v Číně či Vietnamu se otevírají nové továrny, které zdaleka nepodléhají tolika regulacím. V podobných zemích lidé pracují jen za zlomek českých mezd a navíc jsou to často země levných energií. V Evropě levné energie nejsou a kde není energie, tam není civilizace, myslí si Kubalová. „A jak se říká: na čem civilizace vyrostla, na tom většinou zanikne.“
„Ocel je komodita, to znamená, že se obchoduje na světových trzích a my se buď do té ceny vejdeme, nebo ne. A nyní nejsme konkurenceschopní,“ dodává předsedkyně Ocelářské unie.
Miliardová investice bez návratnosti
V Evropě se dnes vyrábí ocel dvěma hlavními cestami – první jsou vysoké pece, například v třineckých železárnách, druhou cestou jsou elektrické obloukové pece. Výhodou vysokých pecí je velmi kvalitní ocel, nevýhodou je vysoká emise CO2. V elektrických obloukových pecích je technologie jiná, používá se pouze šrot a tím už nevzniká CO2.
„Šrot však není kvalitní tak, jak bychom potřebovali. Není čistý, jsou tam příměsi, z čehož největší problém je měď. Zatím neexistuje na světě technologie, která by měď ze šrotu odstranila,“ dodává Marcela Kubalová s tím, že měď mění vlastnosti a tvrdost materiálu a takto vyrobená ocel tudíž nepůjde donekonečna recyklovat.
„Přeměna z vysoké pece na elektrickou obloukovou pec se vším navazujícím kolem, je 1 miliarda eur. Z ekonomického hlediska tak investujete 1 miliardu euro a váš zisk se pohybuje v desítkách milionů korun, takže návratnost investice je desítky až stovky let, na to vám žádná banka nepůjčí,“ vyjmenovává úskalí Kubalová.
V Česku na podobné inovace pomáhají dotace z modernizačního fondu, ten však může poskytnout pouze 50 procent a to nestačí. Zelená ocel tak zákonitě znamená významné zdražení, které ve finále dopadne na bedra koncového zákazníka.
Ochrana evropské výroby, nebo nový problém?
Jelikož původně navrhovaná uhlíková cla se dají snadno obejít, chce Evropská unie zavést systém „melt and pour“, tedy pravidlo, že ocel musí být vyrobena v evropských pecích.
„Doteď to funguje tak, že když někde vyrobíte třeba branu (polotovar z oceli), pak ji převezete do jiné země, tam ji převálcujete a dovezete ji do Evropy, tak se to bere tak, že byl produkt vyrobený v zemi, ve které se brana převálcovala. Ale v budoucnu budete muset uvést, kde ocel byla primárně vyrobená, to znamená, kde byla roztavená a kde vytekla.“
Teoreticky dobrý systém však naráží především na volný obchod, který musí zůstat zachován. Pracuje se tedy s myšlenkou, že evropská ocel musí být používána alespoň ve státních zakázkách – v ideálním případě Třinec vyrobí ocel, z ní poté vyrobí koleje a ty dodá do státní zakázky na rychlodráhy.
I tento způsob má však své odpůrce: firmy mimo EU, které už postavily zelenou fabriku a investovaly obrovské peníze do technologií jen proto, aby se na evropský trh dostaly, nyní nedosáhnou na státní zakázky – na nichž může být závislých až 90 procent výroby – protože nejsou vyrobené v Evropě.
Jednoduché řešení neexistuje, podle Kubalové by se měly cíle EU přehodnotit, aby se ocelářský průmysl zachoval a aby si zachoval stejnou kvalitu. „Československo kdysi vyrábělo 15 milionů tun, tedy milion na hlavu, dneska máme 2,5 milionu, což je obrovský pokles a ještě přísnější regulace nepomohou. Měli bychom se vrátit na začátek k revizi Green dealu,“ myslí si Kubalová.
Ocelářství potřebuje mladé mozky
Aktuálně v ocelářském průmyslu v České pracuje kolem dvaceti tisíc kvalifikované pracovní síly, na který navazují další obory průmyslu. Jde tak o významného zaměstnavatele v Česku, který výrazně přispívá do státní kasy.
Oboru by podle jejích slov pomohl rovněž zájem mladých lidí, ten však rok od roku klesá. Hutní obor zavřela například Technická univerzita v Košicích, obor materiálové inženýrství uzavřela pro nedostatek zájmu i Vysoká škola báňská.
„Pamatuji si, kdy učitelé na školách říkali žákům: dobře se uč a můžeš pracovat v Třinci. Dneska to říkají obráceně: jestli se budeš špatně učit, skončíš v Třinci. A to je škoda.“
„Přitom potřebujeme, aby mladí lidé šli studovat technologie. Potřebujeme svěží mladé mozky, co nám vymyslí technologii na zachytávání uhlíku. Potřebujeme, abychom tu měli čistý vzduch, ale ne na úkor toho, že zavřeme průmysl,“ apeluje na mladé.
Kam Evropa směřuje, jak vypadá budoucnost ocelářství v Evropě a v čem nás mohou předběhnout jiné kontinenty? Poslechněte si v dnešním díle Industrial.
