Česko potřebuje nové velké (plynové) elektrárny. Takové a obdobné zprávy, že někdy okolo roku 2030 bude nutné zprovoznit nové elektrárny jako náhradu za očekávaný uhelný útlum, se stále více objevují ve veřejném prostoru. Nejde přitom jenom o náhradu za uhlí. Nové plynové elektrárny by měly sloužit jako doplněk pro jádro a obnovitelné zdroje, což bude mít pozitivní vliv na provoz elektrizační soustavy, a také pomohou s rostoucí poptávkou po elektřině.
Pokud Česko skončí s uhlím, hrozí dle analýzy výpadky a nedostatek elektřiny |
Když však zohledníme legislativní prostředí, nezbytné plnění povolovacích procesů, spory s lokální opozicí a další jiné komplikace, tak pro ilustraci jenom větrné elektrárny se v Česku staví přinejmenším osm až deset let. Je proto velmi odvážné si myslet, že postavit nové fosilní elektrárny, typicky o jednotkovém výkonu 600 až 850 MW, zvládneme rychleji.
Konzultant poradenské společnosti EGÚ Brno Matěj Hrubý.
Když je řeč o výstavbě nových (nikoli podnikových či teplárenských) elektráren, od roku 1990 se v Česku podařilo zprovoznit čtyři nové významné zdroje. Jedním z nich a tím naprosto klíčovým byl na začátku tisíciletí jaderný Temelín, který je schopný zajistit více než pětinu české spotřeby elektřiny.
Dále bylo mezi roky 1996 až 1997 zprovozněno 400 MW v paroplynovém zdroji Vřesová, v roce 2013 následoval další paroplynový zdroj v Počeradech o výkonu 850 MW a mozaiku doplnil v roce 2016 uhelný blok v elektrárně Ledvice s výkonem 660 MW. Pro úplnost (a jako pátý zdroj) je potřeba zmínit i přečerpávací elektrárnu Dlouhé stráně s výkonem 650 MW, jež se podílí na stabilizaci elektrizační soustavy a byla zprovozněná v roce 1996.
Důvodem, proč se upínáme právě na plynové zdroje a žádné jiné, spočívá zejména v jejich schopnosti flexibilního provozu, který slouží jako doplněk obnovitelných nestálých zdrojů. Tyto obnovitelné zdroje, typicky fotovoltaika nebo vítr (i přes svůj očekávaný nárůst), samy o sobě nemohou být bez další pomoci dostačující pro provoz elektrizační soustavy.
Byly by toho schopny v kombinaci s velkým množstvím denní a sezonní akumulace, což však stále naráží na technické i ekonomické limity. A protože to vše nebude dostupné tak rychle (navíc poroste poptávka po elektřině), budou se muset i uhelné zdroje provozovat výrazně déle, než se očekávalo.
Unikátní pohled do útrob větrníku. Nových se plánují desítky |
Přitom instalovaný výkon uhelných elektráren v Česku dlouhodobě klesá. Vrcholem byl instalovaný výkon okolo 9 GW (číslo nezahrnuje teplárenské ani závodní zdroje). Během první vlny odstavování v 90. letech došlo například k uzavření Tušimic I (postupně bylo odstaveno 660 MW), dále pak tří bloků v Tisové, jednoho bloku o výkonu 200 MW v Počeradech, části elektrárny Prunéřov I a ještě několika dalších.
Druhá významná vlna odstavování následovala až okolo roku 2020. Na konci roku 2019 to byly dva bloky po 110 MW v Ledvicích, v polovině roku 2020 celý Prunéřov I a 500 MW v Mělníku III ke konci roku 2021. Nyní na začátku dubnu 2023 dosahuje instalovaný výkon přibližně 5,1 GW. Za rok 2022 tyto zdroje vyrobily přibližně 25 TWh elektřiny, což odpovídá čtyřiceti procentům české spotřeby.
To zásadní odstavování však teprve nastane, respektive se podle současných plánů očekává. Z portfolia společnosti ČEZ se budou postupně odstavovat (původně již měly být odstaveny) černouhelné Dětmarovice na severu Moravy (600 MW). Větší série odstavování pak přijde na Ústecku, kde je stále v provozu 800 MW v Tušimicích II, 750 MW v Prunéřově II a zmíněný blok o výkonu 660 MW v Ledvicích (společně s jedním 110MW blokem).
Dalším hráčem, jehož se odstavování týká, je společnost Sev.en Energy provozující v Ústeckém kraji elektrárnu Počerady o výkonu 1 050 MW a na Pardubicku elektrárnu Chvaletice (820 MW). Na základě obecné znalosti lze předpokládat, že snaha o delší provoz uhelných zdrojů bude spíše u společnosti Sev.en než u ČEZ, protože nepodléhá tak silnému tlaku ze strany akcionářů, veřejnosti nebo třeba mínění o ESG.
Delší životnost těchto zdrojů je možná i díky tomu, že Sev.en vlastní také uhelné lomy, odkud jsou tyto elektrárny zásobovány. Především jde o lom Vršany, který má relativně dlouhou perspektivu a jeho postup není brzděn územními limity ani potřebou likvidace osídlení. Zároveň platí, že byznys je byznys, takže lze počítat se snahou udržet uhelné zdroje v provozu alespoň tak dlouho, dokud to bude rentabilní.
Češi elektrárny chtějí, ale ne za humny. Brání se větrníkům i úložišti |
Příznivou rentabilitu uhelných zdrojů zatím zajišťují dostatečné rozdíly mezi náklady na výrobu elektřiny (včetně emisní povolenky) a cenou prodávané elektřiny. Pokud v budoucím horizontu ekonomická stránka selže (další navýšení ceny emisních povolenek), můžeme očekávat pomoc státu prostřednictvím plateb za pohotovost, což jsou takzvané kapacitní mechanismy. Za uhlí nebude rychlá a adekvátní náhrada a stále bude nezbytné pro zajištění dodávek elektřiny a stabilizaci elektrizační soustavy.
Vzhledem ke složitosti všech povolovacích procesů, lokálním sporům či obecně nepříliš stabilnímu prostředí pro podnikání v energetice je na čase se smířit s tím, že do roku 2030 a ani v několika následujících letech nebudou potřebné nové plynové elektrárny uvedeny do provozu. Z toho pak vyplývá, že uhelné elektrárny budou vyrábět elektřinu déle, než si myslí nejenom část široké společnosti a politiků.
Případná importní strategie elektřiny na delším provozu uhlí nic nezmění, protože deficitní bude celý region a ani akcelerovaný rozvoj obnovitelných zdrojů stačit nebude. Pokud to politici s plány na odstavování uhlí myslí skutečně vážně, je nezbytné začít urychleně jednat. Jenže už včera bylo pozdě.
