Díky tomu se paprsky slunce opírají do vinic s mimořádnou intenzitou, a tak není divu, že toto místo dostalo jméno Cote-Rotie - "pečený kopec". Podobně extrémní sklon vinic, dosahující až 55 stupňů, lze v Evropě nalézt již jen v údolí německé Mosely a na pyrenejských svazích jihofrancouzské apelace Banyuls.
Použití mechanizace je v takových podmínkách zcela vyloučeno a na mnohých místech neuspěje ani kůň nebo osel.
Člověku tu nezbývá, než aby veškerou dřinu vzal na svá bedra a do svých rukou stejně tak, jak tomu bylo před 2000 lety, kdy zdejší vinohrady vznikaly. Již tehdy musela tato lokalita své první tvůrce zaujmout svou mimořádně atraktivní polohou. Dnes je Cote-Rotie nejdražším francouzským "velkým" vínem, jehož původ neleží v Bordeaux či Burgundsku.
Špičková kvalita, omezená produkce a schopnost zrát až několik desítek let žene ceny zdejších vín trvale nahoru. Cote-Rotie tvoří jeden souvislý svah, který má dva oblé vrcholy - Cote Brune a Cote Blonde. Komu by toto jméno v uších znělo jako vzpomínka na nějakou brunetu či blondýnu, bude na správné stopě.
Středověký pán tohoto kraje Maugiron údajně rozdělil Cote-Rotie jako věno svým dvěma dcerám, z nichž jedna měla světlé a druhá tmavé vlasy. Podle nich potom dostaly svahy své jméno.
Může to být i pravda, ačkoli jiné vysvětlení původu jmen nabízí již sama barva půdy. Cote Brune je tmavší, složená především z břidlic a žuly, na Cote Blonde najdeme podstatně větší zastoupení písků a vápenců.
Obě části mohou posloužit jako názorná ukázka vlivu geologického složení půdy na charakter vína: Cote Brune dává tvrdší, mohutnější víno, které k harmonickému tvaru potřebuje dlouhá léta zrání, zatímco Cote Blonde je přece jen jemnější a také vyzrává rychleji. A to přesto, že na celé ploše Cote-Rotie najdeme jednu a tutéž odrůdu.
Téměř neomezeným samovládcem zdejších svahů je totiž Syrah, sytá, výrazná odrůda s velkým množstvím přírodních tříslovin. Skutečností je, že vinaři mohou do Syrahu přidávat také omezené množství bílé odrůdy Viognier. Této možnosti však využívá jen menší část výrobců a i potom podíl Viognieru málokdy přesáhne pět procent.
Zlé časy nastaly pro Cote-Rotie koncem 19. století a vyvrcholily druhou světovou válkou, kdy nebyl dostatek mužské pracovní síly k obdělávání vinohradů. Zanedbané vinice se od padesátých let pomalu začaly zvedat zpět ke své někdejší slávě, o níž lze nalézt řadu zápisů i dávno v historii.
Třeba v pochvalné zmínce pozdějšího amerického prezidenta Jeffersona, který si na "pečeném kopci" objednával víno v roce 1787. Poučnější je však jiná poznámka z jeho zápisků, která říká: "Víno se pro mne stalo každodenní nezbytností..."
