„Fungujeme na principu co-livingu, moderního trendu bydlení. Tento studentský a mladistvý styl bydlení je určen svou povahou lidem do té doby, než se páry rozhodnou pro založení rodiny,“ vysvětluje ředitelka platformy Milana Vernerová. Chillhills Apartments v Brně provozují 11 bytových komplexů tohoto typu. Maximální délka ubytování tam však nesmí přesáhnout jeden rok.
„Umím si představit, že by princip co-livingu fungoval jako střednědobé bydlení (v rámci měsíců) například pro pracovní stáže. Střednědobé bydlení má v Čechách poměrně velkou poptávku, ale stále téměř žádnou nabídku,“ uvádí Gabriela Machovská ze studia Jestico + Whiles.
Střednědobé pronájmy v Česku nabízí například portál Flatio. Jeho spoluzakladatel Ondřej Dufek věří i v postupné rozšiřování co-livingu. „Těšíme se, až v Česku bude běžná výstavba developerských projektů založených na myšlence co-livingu, tak jak to vidíme v zahraničí,“ tvrdí Dufek.
Aby si nekradli jídlo
Spolubydlení neboli co-living je způsobem, jak se vyhnout pasti vysokých cen nemovitostí. Ty pro většinu mladých učinily z pořízení vlastního bytu či domu nedostupný sen. Co-living nabízí řešení.
Ve své podstatě jde o komunální způsob života, v němž rezidenti sdílejí veškeré ubytovací prostory kromě ložnic. Mnohdy se dělí také o koupelny. Výměnou za to, že se vzdají značné části soukromí, získají obyvatelé co-livingových projektů nižší nájem a spoustu potenciálních přátel okolo.
Tento nový druh spolubydlení, který zdaleka nevyužívají pouze studenti, zažívá v současnosti celosvětový boom. Obzvlášť vysoká koncentrace těchto „kolejí pro dospělé“ se nachází v okolí Sanfranciského zálivu.
V San José plánuje platforma Starcity otevřít komplex 800 obytných jednotek, čímž podle představitelů firmy vznikne největší co-livingový prostor na světě. Současně půjde o jeden z mála komplexů tohoto typu, jenž vznikne na zelené louce. Co-livingové platformy totiž v drtivé většině případů zprostředkovaně pronajímají starší nemovitosti.
Provozovatelé těchto prostor však nejsou pouze „bytnými“. Většinou zajišťují úklid společných prostor, jejich vybavení a také vybírají vhodné nájemníky, kteří nebudou krást lidem jídlo ze sdílených lednic.
Klientela těchto moderních ubytoven je značně různorodá. Jejím společným znakem je nejspíš relativně mladý věk. Může jít o studenty, zaměstnance, kteří byli nuceni se přestěhovat za prací, ale i lidi v těžké životní situaci.
Co-livingové projekty však v drtivé většině cílí právě na mileniály akladou důraz na mezilidské vztahy. Podle některých odborníků je tento životní styl atraktivní pro mladou generaci, protože tolik nelpí na materiálním vlastnictví. Psychologové míní, že mileniálové místo toho vyhledávají spíš zážitky, které mohou sdílet na sociálních sítích.
Vzrůstající popularitě co-livingu napomáhá také důraz některých zaměstnavatelů na flexibilitu. Na pracovním trhu mnohdy uspěje ten, kdo je ochotný se kvůli vysněné pozici přestěhovat. Mladí lidé navíc mění zaměstnaní častěji než starší generace.
Možná pro chudé
Bytové komplexy nabízející co-living jsou na vzestupu i v dalších amerických velkoměstech. New York tento měsíc dokonce nabídl finanční pobídku developerům, pokud se pustí do výstavby projektů sdíleného ubytování.
Zejména velké světové metropole už totiž zaznamenávají, že do nich proudí stále víc obyvatelstva. Podle OSN bude do roku 2050 žít ve městech o 2,5 miliardy lidí víc než dnes. I to zvyšuje poptávku po inovativních řešeních bydlení.
Ze Spojených států se tak fenomén co-livingu postupně přelévá do Evropy a zbytku světa. V Česku si však na jeho výraznější rozmach budeme muset nejspíš několik let počkat. Projekt Chillhills Apartments je totiž zatím ojedinělý.
„Co-living nemůže v Česku fungovat kvůli komunistické minulosti. Lidé u nás mají potřebu něco vlastnit. Pokusy o kolektivní domy tu byly již v době socialismu, ale neměly úspěch,“ říká Jiří Houda, vedoucí ateliéru pozemní stavby Obermeyer Helika.
Zvýšený zájem o spolubydlení už se projevuje i na trhu s nemovitostmi. Podle ředitele portálu Bezrealitky.cz Hendrika Meyera jsou mezi zájemci stále častěji dospělí lidé. „Spolubydlení se tak může stát běžným standardem pro nízkopříjmové skupiny obyvatel,“ míní Meyer.
