Potkali jsme se brzy ráno před depem v pražské Libni. Pohledná žena ve firemní mikině se slunečními brýlemi na očích ostražitě překračuje koleje. „Dnes mám zálohu, takže se může stát, že mě kdykoliv odvolají na trať,“ vítá nás jedna se zhruba 110 strojvedoucích-žen Českých drah.
„Je to něco za něco,“ říká mladá strojvedoucí, „jezdit po lokálkách sice není tak prestižní, na druhou stranu, na Pacifiku je klid a člověk si podle mě užije řízení vlaku víc než na koridorech.“ Trať vinoucí se ve skalách nad Sázavou nabízí romantické výhledy do kraje, na rozhlížení se ale Marie nemá moc čas, musí sledovat jiné věci. Třeba takový divočák u kolejí za východu slunce není zpestření, nýbrž hrozba. „Když vidím takovou scénu, nekochám se, ale houkám,“ směje se.
Marie Sehnalová se odmala chtěla stát pilotkou, začala kvůli tomu studovat i vysokou školu dopravní. Jenže drobná zdravotní nedokonalost ji o sen připravila. K Českým drahám nastoupila nejprve jako vlakvedoucí, po čase si ale uvědomila, že ji pořád láká řídicí pult. „Strojvedoucí tak sice byla až druhá volba, teď ale rozhodně nelituju.“
Výcvik, zkoušky a zase výcvik
I jako žena si musela projít standardním přijímacím kolečkem, či spíše sítem. Nejprve zdravotní prohlídka a psychotesty, potom takzvaný pasivní zácvik. „Jezdila jsem se zkušenými strojvedoucími a koukala jim pod ruce. Vystřídala jsem lokomotivy všech trakcí, dívala se po návěstidlech, abych vůbec zjistila, jak železnice funguje. Kdybych poznala, že to není nic pro mě, ještě bych měla šanci utéct,“ říká s nadsázkou Marie.
Nastartuj svou |
Neutekla. Absolvovala základní kurz v České Třebové, který spočívá ve studiu teorie, zákonů, interních předpisů, zkrátka všeho, co musí strojvedoucí znát. K tomu se přidaly základy elektrotechniky, základy mechaniky, strojařina. Lokomotiva je totiž složitý stroj a k jejímu dobrému ovládání je třeba pochopit, jak funguje.
Po absolvování kurzu začala Marie Sehnalová jezdit pod vedením zkušenějšího kolegy. „Obvykle vás pošlou dělat zácvik na motory, ti nejlepší se ale mohou dostat rovnou na elektriky,“ říká. Potom se ještě jednou vrátila do České Třebové, do kurzu na konkrétní typy lokomotiv, s nimiž se pak bude setkávat v domovském depu. „Nejpozději za rok se tedy novopečený strojvedoucí může vydat na trať samostatně,“ dodává.
Přestože strojvedoucímu stačí výuční list, vysokoškolské vzdělání technického směru určitě není na škodu. Coby inženýrka tak Marie Sehnalová v případě potřeby ví, kam na mašině takříkajíc sáhnout. „Samozřejmě spoléhám na dobře odvedenou práci údržby, ale i lokomotivy jsou jen stroje,“ usmívá se.
Moje práce? Rozmanitá, ale předvídatelná
Mladá strojvedoucí jezdí v turnusu, takže svoje služby zná několik měsíců dopředu. „Střídají se mi denní i noční, ale aspoň vím, kdy budu mít volno, a práci tak mohu skloubit se soukromým životem.“ Neleká ji ani spaní v nocležnách. Skutečnost je prý dávno jiná než pověsti, které kolují po depech. „Často si člověk připadá jako v kvalitním hostelu,“ pochvaluje si Marie.
Marie Sehnalová, strojvedoucí ČD
Na Posázavském Pacifiku strojvedoucí střídají řadu strojů, jezdí žlutými regionovami i starými „orchestriony“, tedy motorovými vozy řady 810. Marie Sehnalová má ale nejraději „brejlovce“ z produkce ČKD. „Jsou silné, mašinfíra má lepší přehled, protože sedí výš než v motoráku. Nikdy mě nenechaly ve štychu, ať už byla sněhová vánice, nebo na koleje napadalo listí,“ pochvaluje si dnes už téměř historické stroje.
Ještě letos by měly do depa Libeň přijít nové motorové regiofoxy. „Všichni jsme na ně zvědaví, snad do vlaků nalákají nové cestující,“ přemýšlí Marie nahlas. Ne že by lidí jezdilo po železnici málo, mašinfíra má prý ale lepší pocit, když veze plnou soupravu než prázdný vlak duchů. „Navíc jízda po lokálce má tu výhodu, že se se ,štamgasty’ z prvního ranního vlaku už známe, a tak bychom mohli za nové soupravy třeba sklidit pochvalu,“ těší se strojvedoucí.
Rozhovor přerušuje strojmistr, mimochodem také žena, že má pro Marii práci: musí vyrazit na trať. Ve Vršovicích má vyzvednout osmsetdesítku, dovézt ji do Čerčan a zpátky dotáhnout jiný motorák, který vypověděl službu. „Zkrátka běžný pestrý den mašinfíry,“ směje se mladá strojvedoucí, když se loučíme.
