Čím to podle vás je, že se tyto sliby jen zřídka přetaví v realitu a administrativa se často naopak ještě dál nabaluje?
Je to tím, že omezování byrokracie se u nás bere jako politické heslo, ne jako tvrdá systémová disciplína. A ten problém má tři roviny, které dohromady tvoří velmi odolnou zeď. První je resortismus. Každé ministerstvo si střeží svou působnost, své procesy a své kontrolní mechanismy. Druhá věc je, že hodnocení dopadů regulace, tedy RIA, se v řadě případů stalo formálním slohem místo toho, aby fungovalo jako skutečná brzda. A třetí je absence kontinuity. S každými volbami začínáme znovu stavět dům, který se po čtyřech letech začne zase přestavovat.
Výsledkem je stav, kdy stát neumí ubrat, umí hlavně přidávat. A podnikatelé mají pocit, že bojují s hydrou – jednu hlavu useknete a dvě nové vyrostou. V analýzách, se kterými jsme pracovali v roce 2025, jsme mluvili o celkové regulatorní a byrokratické zátěži podnikatelů kolem 71,8 miliardy korun ročně. A je fér říct, že dnes to při dalším vrstvení povinností může být spíš víc než míň. Takže se opravdu nebavíme o okrajové nepříjemnosti, ale o systému, který zemi bere čas, peníze a energii.
Snížení byrokracie o 20 procent ušetří firmám 15 miliard, říká prezident Komory |
V čem je byrodetox od těchto slibů jiný? Proč by měl podnikatel uvěřit, že právě tohle je životaschopný způsob, jak byrokracii skutečně osekat, a ne jen další hezky znějící iniciativa bez reálného dopadu?
Rozumím té skepsi, protože těch slibů už byly desítky. Byrodetox je ale jiný v tom, že to není jednorázový balíček ani reklamní slogan. Je to pokus zavést mechanismus, který bude stát nutit u každé povinnosti přesně říct, komu ji ukládá, proč ji ukládá, kdo ji kontroluje, jaké má dopady a co se stane, když ji zrušíte. Jakmile do toho vnesete světlo, data a odpovědnost, ukáže se absurdita řady nařízení v daleko ostřejším světle, než jak ji dnes ukáže obecná důvodová zpráva.
Druhá věc je, že do toho procesu vstupují přímo podnikatelé. Oni nejlépe vědí, že to, co stát považuje za drobnou povinnost, je ve skutečnosti dvacátý kámen do jejich pomyslného batohu, který musí nést na zádech. A třetí věc je, že se konečně snažíme pracovat se systémem, ne s dojmem. Dnes máme kolem 30 tisíc platných právních předpisů a v nich desetitisíce povinností. Dokud je neumíme přehledně popsat, porovnat a pravidelně vyhodnocovat, budeme pořád řešit spíš následky než příčinu. Náš realistický odhad přitom je, že by se ta zátěž dala snížit přibližně o čtvrtinu. To už by podnikatelé opravdu poznali.
Je větší problém samotná stávající byrokratická zátěž nebo spíše vědomí, že zítra může být všechno jinak, pravidla se znovu promění a další povinnosti zase přibudou?
Obojí je drtivé, ale nepředvídatelnost je pro ekonomiku jed. Samotná byrokratická zátěž firmě bere čas a peníze dnes, ale nejistota jí bere budoucnost. Investice, nábor lidí nebo technologický rozvoj vyžadují stabilitu pravidel. Pokud stát mění podmínky za pochodu, podnikatel přirozeně přejde do opatrnějšího režimu.
A to už není jen problém jedné firmy. Pokud se celé podnikatelské prostředí začne chovat opatrněji, promítne se to velmi rychle do výkonu celé ekonomiky. Například analýza, ze které jsme vycházeli, pracovala u malého podniku s odhadem 240 hodin administrativní zátěže ročně. To je zhruba šest pracovních týdnů. A tento modelový náklad vycházel kolem 82 800 korun ročně. U živnostníka to bylo asi 30 hodin a něco přes 10 tisíc korun ročně. To jsou kvalifikované odhady, ale pointa je pořád stejná: i když se bavíme „jen“ o papírech, ve skutečnosti mluvíme o čase, lidech a penězích, které firmě chybí jinde.
Byrokracie v Česku je strašná, řekl Babiš. Vyzval podniky, ať navrhnou řešení |
Česko má pověst země, která si evropská pravidla často ještě zpřísňuje oproti původnímu znění. V praxi se tomu říká goldplating. Proč má podle vás právě Česká republika tak silnou potřebu být ještě přísnější než sama Evropa? Je to opatrnost, nedůvěra, alibismus, nebo spíš zakořeněný způsob fungování státu?
Je to kombinace alibismu, opatrnosti, strachu nést odpovědnost a také určité nejistoty části státní správy. My si často českou pojistkou nahrazujeme neschopnost státu vymáhat právo jednoduše a přímočaře. Je to projev nejistoty státu, ale účet za tu nejistotu platí podnikatelé. A to je přesně důvod, proč říkám, že goldplating není projev vyšší kvality státu. Velmi často je to náhradní řešení za slabší vymahatelnost a nižší ochotu nést odpovědnost.
A navíc je potřeba si přiznat ještě jednu věc. Dlouhodobě upozorňujeme, že velká část regulací přichází z evropské úrovně. Často se uvádí, že velká část, někdy až kolem osmdesáti procent. O to větší disciplínu musíme mít při transpozici, abychom si k evropským pravidlům zbytečně nepřidávali další česká závaží. Jinak si vlastními rozhodnutími podrážíme nohy. Český výrobce pak jde na evropský trh s batohem, který mu naložil jeho vlastní stát, zatímco jeho konkurent běží nalehko.
Dalším neustále omílaným tématem je na evropské úrovni konkurenceschopnost. Nemáte ale pocit, že Evropa i Česko tráví velkou část času spíš popisem všeobecně známého problému, než aby se něco skutečně změnilo? Napadá vás nějaký opravdu užitečný krok, který v posledních letech nabyl účinnosti a firmám reálně pomohl?
Ten pocit mám a je oprávněný. Diagnózu už známe všichni, teď potřebujeme recept a v některých oblastech i skalpel. Abych ale nebyl nespravedlivý, byly tu i kroky správným směrem. Flexinovela zákoníku práce je jeden z nich. Stejně tak dává smysl, když se firmám uleví od povinností, které pro ně nemají odpovídající přidanou hodnotu. Sem patří i zvýšení limitů pro povinný audit, které ulevilo tisícům firem. To jsou věci, které podnikatel v provozu skutečně pozná.
Jenže pořád jsme ve fázi oprav, ne ve fázi změny tempa. Pokud má být konkurenceschopnost víc než jen povinné slovo v projevech a na konferencích, musíme jít po příčinách. Po rychlosti rozhodování, po ceně energií, po předvídatelnosti pravidel a po rychlosti povolovacích procesů. Bez razantnějšího řezu do těchto oblastí se jako země z místa nepohneme dál.
Zdeněk ZajíčekČeský politik a advokát, v letech 1996 až 1998 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2006 až 2013 postupně náměstek ministra vnitra ČR, ministra spravedlnosti ČR a ministra financí ČR. Od roku 2018 zastupitel hlavního města Prahy, je členem ODS, v letech 2022 až 2023 vykonával funkci místopředsedy strany. V letech 2020 až 2023 byl také viceprezidentem Hospodářské komory ČR, od května 2023 komoře předsedá. |
Co v současnosti trápí české firmy a podnikatele nejvíce? Je to obecná nejistota, rostoucí ceny energií, proměny trhu práce, ochabující evropská konkurenceschopnost nebo něco úplně jiného?
Nejvíc firmy oslabuje souběh těchto tlaků. Není to jeden izolovaný problém. Je to koktejl drahých energií, nedostatku lidí, pomalého povolování staveb a investic, administrativy a reportingu bez přidané hodnoty a nad tím vším obecná nejistota ve světě. A to je přesně důvod, proč podnikatelé nechtějí od státu další vysvětlování. Chtějí, aby jim některé z těchto problémů přestal sám vytvářet.
Když se podívám i na náladu v podnikatelském prostředí, tak i z našich šetření mezi podnikateli vyplývá, že firmy cítí regulatorní zátěž jako rostoucí problém. A to se pak neprojevuje jen v ekonomice, ale i v ochotě investovat, najímat lidi a pouštět se do nových projektů. Český podnikatel dnes nepotřebuje slyšet, že mu stát rozumí. Potřebuje, aby ho stát přestal zdržovat tam, kde to není nutné.
Patříte ke kritikům zákazu prodeje o vybraných státních svátcích. Podle vás jde o zbytečnou regulaci, která v praxi paradoxně vede spíše k obcházení pravidel. Není právě toto ukázka typického českého nešvaru, kdy státní regulace nejvíc dopadají na ty, kteří pravidla poctivě dodržují, zatímco ti pružnější si cestu obejít systém vždycky najdou?
Přesně tak. Je to učebnicový příklad regulace tam, kde není potřeba. Má být na podnikateli, kdy chce mít otevřeno, na zaměstnanci, jestli chce ve svátek pracovat za příplatek, a na zákazníkovi, kdy chce nakupovat. Stát nemá suplovat roli organizátora volného času.
Výsledkem těchto umělých bariér je jen nerovné prostředí. Ti poctiví tratí, zatímco ostatní hledají kličky a výjimky. Stát má chránit veřejný zájem a férovost, nemá ale zbytečně komandovat běžný ekonomický život. Čím složitější pravidla, tím víc prostoru pro jejich obcházení.
Ministryně financí Alena Schillerová v posledních týdnech mluví také o Kobře 26 a tvrdším postupu proti šedé ekonomice. Věříte, že v avizované podobě dokáže stát proti nelegální práci skutečně dosáhnout významnějších výsledků, nebo kvůli tomu poctivým firmám naopak přibude další administrativa a nové kontrolní povinnosti?
Koordinovaný postup proti podvodníkům vítáme, protože nekalá konkurence poškozuje poctivé firmy. A dlouhodobě říkáme, že odpovědnost za tuto oblast je roztříštěna mezi několik resortů. Propojení dat a společný postup kontrolních orgánů je správná cesta. To je ostatně přesně to, po čem zaměstnavatelé volají roky.
Rozhodující ale bude přesnost cílení. Pokud se z toho stane plošný bič, který zatíží každou slušnou firmu novou administrativou, budeme první, kdo se ozve. Stát má dnes dost dat na to, aby šel najisto. Kontroly mají být chirurgicky přesné tam, kde svítí červená kontrolka – tedy na pseudoagentury, řetězení firem, zastřené zaměstnávání a další sofistikované modely obcházení pravidel. Právě ty podle našich podkladů připravují veřejné rozpočty o desítky miliard korun ročně a současně deformují trh práce i férovou konkurenci.
V čem podle vás české podnikatelské prostředí selhává víc: v tom, že si nedokážeme dost rychle vychovávat vlastní kvalifikovanou pracovní sílu, nebo spíš v tom, že si přísnou migrační politikou a vyhrocenou veřejnou debatou sami stavíme překážky pro příchod kvalifikovaných pracovníků ze zahraničí?
Selháváme v obojím a je chyba tyhle dvě věci stavět proti sobě. Potřebujeme moderní technické a odborné vzdělávání, lepší spolupráci škol a firem a větší pružnost vzdělávacího systému. To je dlouhodobá podmínka. Pokud ji nesplníme, budeme mít problém pořád.
Současně ale platí, že bez racionální, neideologické ekonomické migrace se v některých profesích neobejdeme už teď. Pokud firma nemůže růst, protože nesežene kvalifikovaného svářeče, technika nebo IT specialistu, ztrácí na tom firma, zaměstnanci i stát. Příliš dlouho jsme si mysleli, že se to vyřeší samo. Nevyřeší. Potřebujeme pružný systém, který sem pustí lidi, kteří chtějí a umějí pracovat, a nebudeme jim v tom bránit zbytečnými razítky.
Platí to i pro chystaný návrh Bruselu CSA 2 (cyber security act)? Jinými slovy může tam jít o ideologii?
Bohužel, Evropská komise opět přichází s návrhem, který může znamenat další výrazné byrokratické a administrativní povinnosti, a to včetně dopadů na malé a střední firmy. V návrhu CSA 2 vnímáme řadu problematických prvků v oblasti bezpečnosti dodavatelských řetězců, kde se podle našeho názoru rozhodování posouvá do sféry, která se bezprostředně dotýká národní bezpečnosti a měla by proto zůstat primárně v odpovědnosti členských států.
Je potřeba zdůraznit, že firmy už dnes podléhají rozsáhlým povinnostem podle existujícího rámce – včetně národní právní úpravy kybernetické bezpečnosti a dalších sektorových předpisů – a současně se připravují na další evropské požadavky, například Akt o kybernetické odolnosti. Není udržitelné vrstvit další a další regulaci, aniž by byl prostor a čas na řádné vyhodnocení dopadů těch pravidel, která jsou nová, teprve se implementují, nebo jejich plné účinky ještě ani nenastaly.
V této podobě proto CSA 2 vnímáme jako neodůvodněný regulatorní tlak. Proto očekáváme a podporujeme, aby se členské státy včetně České republiky ve vyjednávání jasně vymezily vůči tomuto návrhu.
Obdobně se hovořilo i o směrnici Network and Information System Directive 2 (NIS2), ta prošla. Co navíc zavádí CSA 2?
Diskutabilní je zejména vytvoření centralizovaného mechanismu pro určování rizikových zemí a vysoce rizikových dodavatelů s celoevropskými účinky. V praxi to může vést k tomu, že podniky budou nuceny řídit se rozhodnutími přijatými na úrovni EU bez odpovídající politické odpovědnosti, transparentních kritérií a účinné demokratické kontroly na úrovni členských států. Současně se tím zvyšuje riziko nákladných a rychlých změn dodavatelů a technologií, což vytváří nejistotu pro investice i dlouhodobé plánování.
Návrh se navíc může dotknout nejen telekomunikačního sektoru, ale širokého okruhu odvětví, například např. energetiky, dopravy, zdravotnictví, potravinářství, chemického průmysl a dalších. O to více považujeme za problematické, pokud by byly nové povinnosti nastavovány plošně a bez dostatečného zohlednění proporcionality a reálné významnosti konkrétních subjektů pro fungování státu a společnosti.
