Vaše nemocnice sídlí v samém centru Prahy a je lidmi bez domova často vyhledávána. Co v této souvislosti řešíte za problémy?
Bezdomovci se stahují do centra města, protože je tu pro ně dostupnost obživy lepší než na okraji Prahy. Chybí tu však pro ně návaznost a dostupnost zdravotně sociálních služeb. Bezdomovci, které tu ošetříme, se sem vracejí. Úplné uzdravení v bezdomovecké populaci není v podstatě možné, protože neexistuje možnost domácího doléčení. Největší problém s osobami bez přístřeší je, že je nemáme kam přeložit. Jsou často vážně nemocní, ale do následných léčebných zařízení, která by měla na propuštění z nemocnice navazovat, je od nás nepřijmou, protože pobyt je tam omezen zpravidla na tři měsíce a pak by se řešilo to samé – kam s nimi.
Kam tedy od vás odcházejí bezdomovci, kteří potřebují následnou zdravotní péči a doléčení?
Neustále to zkoušíme u ubytoven a následných zařízení. Někdy nám vyjdou vstříc, často nám je ale nechtějí přijímat. Především jde o klienty bez předešlé lékařské dokumentace, bez finančních prostředků, bez dokladů. Neziskové organizace typu Naděje disponují ubytovnami pro muže i ženy, ale nemohou suplovat zdravotnické zařízení, nemají přímou spolupráci s lékařskou službou.
Co třeba ubytovny?
Pokud by pacient chtěl odejít z nemocnice na ubytovnu, musí mít platné doklady, což většina nemá, a musí mít alespoň dávky v hmotné nouzi. I tak je však ubytovny málokdy přijmou – nemají tam doktora a provozovatel ubytovny se bojí, že se jim tam dotyčný zhorší a bude se o něj muset postarat.
Co by systému pomohlo?
Chybí nízkoprahové sociálně-zdravotní zařízení pro bezdomovce, kde by mohli být nemocní staří lidé bez domova, kteří mají dlouhodobě či trvale sníženou soběstačnost. Zde by byla základní ošetřovatelská péče, dvakrát týdně by tam chodil lékař, sestřička na dopolední služby. Mohlo by jít o azylový dům s ošetřovatelskou péčí – dnes máme v Praze jeden, ale jen na tři týdny, člověk musí být mobilní a mít platné doklady.
Co státní domovy pro seniory – jsou pro bezdomovce nedosažitelné?
V Praze je čekací doba čtyři až šest let. Člověk bez přístřeší by si sice zažádat mohl, ale přednost dostanou ti, kteří mohou zaplatit alespoň minimální platbu ze zákona (senior zpravidla domovu odevzdává většinu svého důchodu a příspěvek na péči, dříve „na bezmocnost“ – pozn. red.).
Jak jsou na tom bezdomovci s nárokem na důchod?
Řada z nich nikdy na starobní důchod nedosáhne, protože nemají odpracované roky. Chybí jim doklady, že někde pracovali, spousta jich pracovala na Slovensku a museli by si vyžádat informace od tamní sociální správy. Mé kolegyně navštívily i s klienty správu sociálního zabezpečení s žádostí o starobní či invalidní důchod, kdy důchody po splnění podmínek nároku získali. Toto je možné jen u spolupracujících klientů, kteří mají platné doklady totožnosti a mohou doložit potřebné doklady, těch je bohužel minimum.
Takže systém pro ně není zcela zavřený?
Nyní řeším pacienta, který přišel o oko, na jedno ucho neslyší, je pravidelně dialyzovaný a po zlomenině nohy imobilní. Snažím se o přijetí do domova pro seniory se zrakovým postižením. Přišel o ubytovnu, kterou neplatil, nemá rodinné zázemí, zažádat o důchod nelze, protože nesplnil základní podmínku odpracovaných let. A nastává velký problém, které zdravotnické nebo sociální zařízení si jej převezme.
Proč je nechtějí?
S těmito lidmi jsou obecně špatné zkušenosti, protože obtížně dodržují režim v zařízeních, nehledí na své zdraví, mají problém sžít se s novým prostředím. Veřejnost si možná myslí, že když se dotyčnému zařídí ubytování nebo dostane nějaké peníze, bude šťastný a problémy budou vyřešeny. Tak to ale není, ti lidé byli zvyklí přežívat dlouhou dobu na ulici. Například můj klient pomoci trochu zneužívá – chová se drze až agresivně, o berlích by chodit mohl, protože hulení si sežene. Ví, že ho nedáme pod most, protože potřebuje třikrát týdně z nemocnice jezdit na dialýzu.
Děláte tu práci už přes dvacet let. Jak řešíte dilema, že ti lidé potřebují pomoct, ale na druhé straně někdy pomoc zneužívají a někteří se vůbec nesnaží?
Je to těžké nejen pro mě a mé kolegyně, ale i pro zdravotnický personál. Na jedné straně stresující pocit „marné práce“, protože leckdy se snažíme pomoci člověku, který stejně po ošetření skončí na ulici. Na druhou stranu je tlak od nemocnice, která potřebuje uvolnit akutní lůžka. Lidé ve stabilizovaném zdravotním stavu by se měli přesunout do léčebny dlouhodobě nemocných. Jenže tam se většinou musí něco platit nebo alespoň doplácet. Bezplatné léčebny jej nepřijmou, protože se také potýkají s nedostatkem volných lůžek a personálu. Navíc musí zdravotním pojišťovnám při kontrolách zdůvodňovat, proč tam člověk musí být. A nepříznivá sociální situace není důvod pro umístění člověka ve zdravotnickém zařízení.
Je problém nedostatku kapacit i mimo Prahu?
Praha je specifická tím, že se tam bezdomovci stahují z regionů. A také skladbou obyvatel – Praha stárne, děti se odstěhovaly a staří zůstávají. Umístit někoho mimo Prahu je jednodušší, léčebny tam nejsou tak zahlcené. Lidé se stydí dát staré rodiče do LDN, protože na ně sousedi vidí, raději s dotyčným někdo zůstane doma.
Jsou lidé bez přístřeší informovaní, jak ze sociálního systému získat určité dávky?
Systém znají, leckdy ho zneužívají. Často jde o klienty, kteří jsou o možnostech řešení své sociální situace plně obeznámeni, ale odmítají to řešit. Využívají služeb nemocniční pohotovosti jako svůj obvyklý zdroj zdravotní péče. Málokdy ošetřujeme pacienty s chřipkou či se zápalem plic, přijdou, když je nejhůř.
Mluvila jste o zneužívání. Jak se to projevuje?
Stává se, že bezdomovci po ošetření u nás odmítají odejít, chtějí být hospitalizováni. V případě akutního zhoršení jejich životních podmínek jsou pro ně nemocnice nejsnadnějším řešením – dostanou jídlo a čisté oblečení, je tam teplo. Někdy dotyčného odvede ochranka za velkého křiku a on přijde do areálu znovu v noci. Některé typy už známe, jsou tu opakovaně, zneužívají pomoc, ač jsou o možnostech řešení své situace plně obeznámeni. Když je vykážeme, stěžují si, že jsme je odmítli ošetřit. Vždy takových případů bylo více v zimě, nyní vzhledem k narůstajícímu počtu osob bez přístřeší a jejich zdravotnímu stavu na ročním období nezáleží.
Působí si zranění, aby je nemocnice musela hospitalizovat?
Zažila jsem, že mezi lidmi bez domova kolovala košile se svrabem, aby se dostali na kožní kliniku. A vzpomínám si na jednu známou postavu bezdomovkyně, která obešla všechny kliniky naší nemocnice. Dokonce jsme jí zajistili překlad do dlouhodobého léčebného zařízení, ale ona po propuštění odmítla odejít a s několika igelitkami se usadila v nemocnici. Asi nechtěla měnit prostředí.
