Připravujete rozšířené vydání knihy o českých míchačkách. Co v ní čtenáři najdou navíc?
Především asi padesát nových stran. Od vydání první knihy uběhlo šestnáct let a za tu dobu se mi ozvalo obrovské množství lidí s dalšími názvy, recepty nebo regionálními variantami. Všechno jsem si poctivě zapisoval jako kulturní antropolog do terénního deníku.
České míchačky jsou vlastně lidová tvořivost – neexistuje žádný oficiální receptář a každá parta nebo hospoda si je upravuje po svém. Právě proto mi připadá důležité je zaznamenat, než zmizí. A také přibyly nové fotografie jednotlivých drinků.
Nejde tedy jen o nové recepty?
Ne. Ale opravil jsem i některé postupy. U prvního vydání jsem byl hlavně teoretik, dnes s míchačkami jezdím po festivalech, večírcích nebo svatbách, kde je lidem míchám a vyprávím jejich historii. Díky praxi jsem třeba přišel na jednodušší způsob, jak správně navrstvit legendární Semafor z vaječného likéru, griotky a zelené tak, aby vznikla správná „kolínka“ a místo nich se likéry neslily do Mozku nebo Flusance.
Kouzlo tkví v tom, že se nejdřív dává griotka, na ní se dá vaječný likér, který je ale hustší, takže se nalije na lžičku, která se potom jemně odebere. A podobně se postupuje i se zelenou, která oddělenou triádu dokončí.
Kolik těch míchaček jste vlastně ochutnal?
Ty nejznámější téměř všechny. Vedle klasiky, jako jsou Semafor, Mozek nebo Vítr z hor, jsem posbíral i řadu hospodských kuriozit, ovšem ty už bez vlastní degustace. Některé recepty jsou spíš recese než pití, například Skřetí saké, tedy pivo v popelníku, nebo legendární Cesta do lesa a z lesa. Právě takové výstřelky ale ukazují, jakou fantazii čeští štamgasti měli.
Na sociálních sítích recepty ukazujete. Jaké jsou reakce?
Kvůli sbírce na novou knihu jsme založili instagramový profil, kde některé míchačky předvádím. Nepiju je, jen ukazuji jejich přípravu a vysvětluji jejich názvy. Některá videa mají desetitisíce zhlédnutí.
Zároveň jsem ale po reakcích sledujících přestal zveřejňovat recepty, které by mohly být nebezpečné – jako například nalámané párátko v Drátěnce. Místo toho jsem radši zařadil některé bizarní kombinace, třeba Krokodýla v Nilu, což je vaječňák s malou kyselou okurkou. To není životu nebezpečné, maximálně způsobí známou faraonovu pomstu.
Názvy nápojů a jejich vysvětleníKoně v trávě Horníkův zával Krvavá záda Mozek Flusanec Klíďo píďo Sauronovo oko Skřetí saké Semafor Sparta Slavie Trikolóra Vítr z hor Vodníkovo sperma Krokodýl v Nilu Drátěnka (varianty) Cesta do lesa a z lesa |
Vznikají ještě dnes nové české míchačky?
Ano, i když už mnohem pomaleji. Typickým příkladem vlivu novější popkultury je Sauronovo oko, které podle mě vzniklo až po filmové adaptaci Pána prstenů. Nové likéry navíc inspirují další nápady.
Červenobílá Slavie z pražské vodky a griotky je známá, ale třeba modrý likér, co je nově na trhu, otevírá možnost vytvořit drink Sparta nebo opět namíchat českou Trikolóru, jejíž modrou součástí byl v osmdesátých letech legendární likér Raketa, který byl nedávno znovu nadšenecky vyroben. Lidová tvořivost zkrátka stále funguje a vždy s tím, co se zrovna nabízí.
Nejsou ale české míchačky spíš minulostí?
Je v nich velká dávka nostalgie. Lidé si vzpomínají, co pili v mládí v hospodách nebo na studentských akcích. Přesto jsem přesvědčený, že ještě nezmizely. Na festivalech nebo vesnických zábavách pořád potkáte lidi, kteří znají Koně v trávě, Krvavá záda nebo Vodníkovo sperma. Jen už to není masový fenomén jako v osmdesátých a devadesátých letech. O to větší smysl má je zachytit jako součást českého folklóru.
Existují regionální speciality?
Rozhodně. Neměl jsem sice možnost udělat systematický výzkum, ale regionální rozdíly jsou patrné. Na Ostravsku znají Horníkův zával, na Jindřichohradecku jsem objevil Klíďo píďo, což je griotka s pivní pěnou, z Olomouce mám zase recepty s vodkou a octem. Právě podobné objevy mě baví nejvíc, protože ukazují, jak pestrá česká hospodská kultura je.
Může ještě někdo přispět vlastním receptem?
Určitě. Na Hithitu nám aktuálně finišuje crowdfundingová sbírka na knihu a zároveň se díky ní ozývají lidé i s dalšími názvy nebo variantami. Když zjistím, že stejný recept žije na více místech, rád ho do vznikajícího vydání zařadím. Nechci vytvářet žádný kánon, ale zachytit živou lidovou kreativitu v celé její rozmanitosti.
Čím jsou vlastně české míchačky výjimečné proti klasickým koktejlům?
Především tím, že nevznikaly za profesionálním barem. Klasický barman má šejkr, odměrky a spoustu vybavení. České míchačky vznikaly doma, na kolejích nebo v hospodách, kde si lidé museli poradit s tím, co měli po ruce. Proto se tolik experimentovalo s vrstvením, litím přes lžičku nebo po skle. Nešlo jen o chuť, ale i o efekt.
Vznikaly barevné vrstvy nebo různé optické hříčky. Ostatně hravost je patrná i v jejich originálních názvech. Je to vlastně takové české kutilství převedené do skleničky – improvizace, nápaditost a humor. A právě proto si myslím, že stojí za to, tenhle kus hospodské kultury zachovat.
