Národopisně Záhoří, zeměpisně Kelčská pahorkatina se nazývá venkovský region na pomezí Hané a Valašska v podhůří Hostýnských vrchů. Vyznavače cykloturistiky tato málo známá a nikým nepropagovaná oblast ohraničená městy Přerov – Lipník – Hranice – Valašské Meziříčí – Bystřice pod Hostýnem – Holešov určitě nadchne. Žádné příliš atraktivní turistické cíle, zato však pěkné upravené dědiny a v nich hezké kostelíky nebo malé zámečky.
Hezká je také bezlesá mírně zvlněná krajinka se spoustou nezvyklých pohledů na okolní hory (Beskydy, Hostýnské vrchy) i sníženiny (Moravská brána, Hornomoravský úval). K cykloturistické pohodě přispívá velmi hustá síť málo využívaných silnic a několik vyznačených cyklotras.
Záhorská krajina u Paršovic
Slavní rodáci z Kelče
Valašské Meziříčí slouží sice jako brána na Valašsko a do Beskyd, my však zvolíme zcela opačný směr a vydáme se odtud na západ, abychom zmapovali neznámou oblast Záhoří. Vyjíždíme po značené cyklotrase č. 501, směr určují nejdříve silně zapáchající tovární objekty místního chemického kolosu Deza, za obcí Choryně (s malým empírově upraveným zámečkem) pak mělké údolí říčky Juhyně, která pramení v nedalekých Hostýnských horách.
Příjemné stoupání nás po šesti kilometrech přivádí do městečka Kelče. Jeho dominantu vytváří velký, barokně upravený renesanční zámek (nepřístupný), postavený na místě středověkého hradu. Městečko je však známé především jako rodiště dvou významných osobností – bratří Křičků. Starší Jaroslav (1882-1969) proslul jako hudební skladatel, mladší Petr (1884-1949) se zapsal do dějin české literatury jako básník a významný překladatel. Oba bratři mají ve městě památník, jejich životu a dílu je věnována také malá výstavní síň.
Podle Kelče je rovněž pojmenována vzdálená mohutná silueta nejvyšší hory Hostýnských vrchů (Kelčský Javorník 865 m) a také okolní Kelčská pahorkatina, která je správným geografickým názvem Záhoří.
Upravené dědinky na Záhoří
Vrchol slivovicového kraje
Další zastávkou jsou Všechovice. Stojí na malém kopečku a v okolní bezlesé krajině prozrazují svou přítomnost charakteristickou siluetou špičaté kostelní věže. Zdejší barokní zámeček s parkem je méně nápadný. Ve Všechovicích jsme dosáhli nejvyšších poloh Záhoří.
Ukazuje se, že okolní krajina, při pohledu zdálky plochá a nevýrazná, je při bližším cyklistickém kontaktu značně členitá. Neustále se střídající krátké, avšak dosti strmé sjezdy a výšlapy dokáží odebírat velké množství sil – zvláště pokud člověk s členitým terénem dopředu nepočítá.
Ideální doba, kdy se na Záhoří vydat, je z tohoto důvodu podzim. Všechny silnice jsou totiž lemovány alejemi ovocných stromů, které mohou v dobách sklizně posloužit nejenom jako příjemný zdroj vitamínů, ale i doplněk ztracené energie a tekutin. Pro oblast Záhoří jsou typické především švestky, z nichž se tradičně pálí slivovice – v různých nadregionálních soutěžích se místní vzorky objevují na čelních místech!
Boží muka u Soběchleb
Záhorská katedrála
Během překonávání dalších kopcovitých úseků v okolí Horních a Dolních Nětčic napadá člověka otázka, jestli se nachází ještě na Valašsku, nebo už na Hané. Terén by svědčil spíše pro Valašsko, architektura vesnických stavení je však prokazatelně hanácká – tvoří ji řady zděných domů s typickými vyvýšenými patry, která v minulosti sloužila jako sýpky. V řeči místních obyvatel však vycvičené uši rozeznají řadu valašských prvků – především typické tvrdé L. Takže jednoznačnou odpověď vlastně nenalezneme.
Ozřejmení etnogeografické příslušnosti přichází až v následující obci. Její název Soběchleby vyvolává představu lakomosti a hamižnosti, což jsou vlastnosti – alespoň podle zažitých představ – ryze hanácké. Soběchleby si však rozhodně žádné negativní hodnocení nezaslouží. Je to malebná dědina na kopci, které vévodí hezký barokní kostel. Ten patří k největším v širokém okolí a pro svou dominantní a monumentální polohu bývá nazýván Záhorská katedrála.
Záhorská katedrála
Zemědělským krajem do Dřevohostic
Typický ráz krajiny Záhoří určuje především zemědělská činnost. Široko daleko se táhnou lány obilí, řepy, kukuřice či brambor. Zemědělství tady má dlouhé tradice a v minulosti bylo nedílnou součástí zdejšího života. Hluboký vztah místních lidí k půdě připomíná obec, či spíše osada Simře. V roce 1952 zdejší obyvatelé hromadně odmítli vstoupit do JZD a byli donuceni se vystěhovat.
Se zemědělskou činností je úzce spjat i nedaleký zámeček Lhotsko, sloužící dnes jako domov důchodců. Původně se jednalo o hospodářský dvůr, který v 19. století přestavěli Laudonové na své letní sídlo. Od zámečku Lhotsko jedeme prakticky pořád z kopce až do Dřevohostic, kde se nachází další, v tomto případě však mnohem významnější zámek (rovněž sociální ústav). Čtyřkřídlá stavba, postavená na místě někdejšího vodního hradu, je typickou ukázkou šlechtického sídla v renesančním slohu.
Zajímavé památky najdeme i uprostřed městečka. Patří k nim renesanční radnice na náměstí ozdobená pěti věžičkami, které údajně dokládají někdejší hrdelní právo. Nejznámější je však tzv. žudr na protějším domě – sloupovím ozdobený vstup do stavení, připomínající starobylou lidovou architekturu v oblasti Hané.
Zemědělství určuje ráz záhorské krajiny
Rymický skanzen
Mnohem přitažlivější památky lidové hanácké architektury však najdeme ještě o kousek dál. Nacházejí se v obci Rymice na samém okraji Záhoří, kde Kelčská pahorkatina přechází v rovinu Hornomoravského úvalu. Z Dřevohostic se tam dostaneme přes Prusinovice, Pacetluky a Roštění.
Rymické lidové stavby z hliněných "vepřáků" jsou rozptýleny po celé obci. Pozoruhodné především je, že mají střechu z dnes již málo vídaných došků. Některé z architektonicky cenných domů slouží jako muzejní expozice a lze je navštívit s místním průvodcem.
V interiérech se prezentuje - podobně jako v ostatních skanzenech - způsob života zdejších obyvatel v minulém století. Nechybí samozřejmě starodávné stoly s lavicemi, postele s načechranými duchnami, kachlová kamna, chlebová pec či řada domácích nebo zemědělských nástrojů.
O tom, že se na úrodné Hané žilo v minulosti lépe, než kdekoli jinde, svědčí u všech domů zvýšené patro nad síní, které způsobuje charakteristický lom ve střešní konstrukci. Součástí souboru chráněných lidových staveb v Rymicích je rovněž funkční kovárna, větrný mlýn a renesanční tvrz.
Židovské poutní místo v Holešově
Z Rymic je to coby kamenem dohodil do Holešova na úpatí Hostýnských vrchů. Opět zde nalezneme zámek, který je nejvýraznější památkou města. Mnohem méně nápadné, o to však cennější jsou v Holešově židovské památky. Hmotným dokladem kdysi velmi početné žiovské komunity je nově rekonstruovaná synagoga a hřbitov, jež patří k nejvýznamnějším památkám svého druhu v celé České republice.
Holešovská synagoga, přístupná jako muzeum, pochází z roku 1560. Zatímco vnější část dvoupatrové budovy působí jednouše a stroze, uvnitř se ukrývá bohatá výtvarná výzdoba. Zachovala se například schránka na tóru připomínající barokní oltář, řečniště představující mistrnou kovotepeckou práci a také nástěnné malby ze 17. století.
Zajímavá je ženská galerie přístupná původně samostatným schodištěm se zvláštním vchodem.
Židovská komunita v Holešově byla hospodářsky i kulturně velmi úzce spjata s židovskými obcemi v Polsku. Odtud - konkrétně z Vilna - pocházel i zdejší rabín Sabbatai ben Meir Kohen, jenž je autorem významného filozofického díla Rty knězovy. Jeho náhrobek z roku 1663 se nachází na rozsáhlém hřbitově nedaleko synagogy a je vyhledávaným poutním místem mnohých Židů.
Může se hoditItinerář popisované trasy Mapa Jak se tam dostat |
Text a foto: MARTIN JANOŠKA
