"Můj pradědeček už v roce 1868 nosil materiál na stavbu České boudy," říká devětašedesátiletý Helmut Hofer, který se svým prvním nákladem na Sněžku vyrazil v pouhých šesti letech.
"Byl to šestikilový poštovní balíček a otec mi na něj vyrobil speciální malou krosničku," vzpomíná.
Hoferovi dodnes bydlí v chalupě na Portáškách nad Velkou Úpou přímo na hlavní trase vynášek na Sněžku, v jejíž blízkosti žila většina nosičů. Ti se šest dnů v týdnu vydávali ze svých domovů dolů do skladů ve Velké Úpě pro zboží. Ještě večer si vynesli náklad do své chalupy, kde přenocovali. Ráno potom vyrazili k České boudě na vrcholu Sněžky.
Trasa výstupu vedla z Velké Úpy na Portášky, odkud nosiči pokračovali na Růžohorky a přes Růžovou horu na Sněžku.
|
Přečtěte si: Sněžka je takový český ementál |
"Chodili jsme v podstatě po stejné cestě, jako se chodí z mezistanice na Růžové hoře na Sněžku dnes. Jen závěrečný úsek výstupu byl trochu jiný," popisuje horal. Na sedm a půl kilometru dlouhé cestě měli nosiči deset zastávek, na kterých odpočívali.
K oblíbeným odpočinkovým místům patřila například lavička u Růžohorek, místo před dnešní mezistanicí lanovky na Růžové hoře nebo kamenné sedátko v poslední zatáčce pod vrcholem.
"Vybírali jsme si místa, kde byl nějaký plochý kámen, stupínek nebo lavička, na kterých se dalo pěkně sedět. Výstup jsme prováděli na jeden zátah a krosnu jsme si nechávali na zádech i při odpočinku. Těžko se s ní manipulovalo a neměli jsme ji ani kde bezpečně opřít, aby se nepřevrátila," líčí Hofer.
Nosiči z archivu Helmuta Hofera z Velké Úpy-bývalý nosič nákladů na horské boudy a chaty v Krkonoších. Vlevo Robert Hofer otec, vpravo jiní nosiči na cestě pod Sněžkou vedoucí na Růžovou horu. Fotka ze dne 8.8.1929.
Nosiči dokázali na Sněžku dopravit cokoli
Krkonošští nosiči nejčastěji používali rovné krosny s popruhy a jednoduchou zádovou deskou, ke kterým přivazovali provazem vynášené zboží.
"Muselo se vědět jak vysoko náklad přivázat. Pokud se připevnil moc vysoko, převažoval nosiče dopředu. Příliš nízko upevněné břemeno zase nepříjemně táhlo krosnu dolů," vysvětluje poslední pamětník dávno zaniklého řemesla.
Žádné zázračné nosičské fígly podle něj neexistovaly. "Tělo si spíš muselo na tu dřinu zvyknout. Naším dobrým pomocníkem byla pouze dřevěná hůl, kterou jsme si dali přes rameno a využívali ji jako páku k nadlehčování krosny. V prudkých stoupáních jsme se o ni někdy i opírali," dodává.
Nosiči na Sněžku vynášeli všechny věci potřebné k provozu České boudy. Na dřevěné krosny přivazovali sudy s pivem, basy s láhvemi vína, krabice s potravinami, povlečení a mnoho dalších věcí.
|
Rekordmanem mezi krkonošskými nosiči byl především Hoferův otec Robert, který v roce 1944 od Obří boudy vynesl na vrchol Sněžky pro meteorologickou stanici dva a půl metru dlouhou ocelovou rouru vážící neuvěřitelných 160 kilogramů. Až z Velké Úpy dokázal vynést i 140-kilovou pokladnu. Mezi zažloutlými fotografiemi, které jeho syn dodnes pečlivě opatruje, lze nalézt i snímek z roku 1929, na němž skupina nosičů vlastními silami dopravuje do České boudy klavír. |
"Nosili jsme úplně všechno. A před rokem 1912, než se postavila v Obřím dole vodárna, se dokonce na Sněžku vynášela i obyčejná voda," říká Hofer. Dospělí nosiči si kvůli dobrému výdělku na záda nakládali osmdesát až sto kilogramů zboží.
Na konci výstupu si na České boudě sedli i s krosnou na váhu a podle množství vyneseného nákladu jim správce vyměřil výplatu. Za každý kilogram se platilo přibližně 40 haléřů, takže zdatný nosič si jednou cestou vydělal asi 40 korun.
"To za první republiky byly docela pěkné peníze. Po válce jsme dostávali výplatu jednou měsíčně a to už za moc nestálo," vzpomíná horal.
Při silném větru došlo i na plazení
Výstup z Portášek na Sněžku trval nosičům za dobrých povětrnostních podmínek přibližně tři a půl hodiny. V zimě se doba výstupu prodlužovala.
"Mnohokrát jsme šlapali třeba i šest hodin. Pamatuji, že na trase běžně bývaly tři i čtyři metry sněhu. Někdy ho bylo tolik, že jsme si při odpočinku mohli sednout na lano spojující vršky telegrafních sloupů," líčí Hofer.
V zimě používali nosiči sněžnice a při náledí jednoduchá stoupací železa. Dopravu nákladu z Portášek pod závěrečné stoupání na Sněžku jim v zimním období usnadňovaly saně, kterým se podle velkých zahnutých rohů říkalo rohačky, které obyvatelé Krkonoš v minulosti používali především ke svážení sena a dřeva.
Někdy se stalo, že nosiči kvůli silnému větru a mlze náklad na vrchol nedonesli a museli se vrátit zpátky. Méně hodnotné zboží v takovém případě často nechávali schované za stromy a později se pro něj vrátili. Cennější věci ale museli nést s sebou domů.
Hlavním nepřítelem nosičů byl především silný vítr, jehož rychlost se na vrcholu Sněžky někdy pohybuje až kolem sto padesáti kilometrů za hodinu. "Běžně se stávalo, že vichr někoho z nás odfouknul pod cestu. Potom nezbývalo než se s pomocí ostatních vyškrábat nahoru a pokračovat dál," popisuje horal, podle kterého museli nosiči při obzvlášť silném větru lézt po úbočí Sněžky po čtyřech nebo se i plazit po břiše.
"Snad ani vojáci se neplíží tak pečlivě, jako jsme se museli plazit my ve větru," říká s úsměvem.
Nosičské řemeslo zachránilo rodinu před odsunem
Až do vybudování sedačkové lanovky na Sněžku byla Česká bouda na nosičích zcela závislá. To zachránilo Hoferovy po roce 1945 před odsunem, při kterém musela po válce Krkonoše nedobrovolně opustit většina německých rodin.
I Hoferovi už měli sbalené věci a připravovali se na svůj poslední sestup do Velké Úpy, odkud se měli s transportem vydat na ostrov Usedom ve východní zóně poválečného Německa, když se ve dveřích objevil tehdejší provozovatel České boudy s potvrzením, že nosiči mohou zůstat ve svých chalupách. "Kdybychom odjeli, neměl by mu kdo dopravovat zboží a přišel by o živnost," vysvětluje Hofer.
|
ÉRA KRKONOŠKÝCH NOSIČŮ JE NENÁVRATNĚ PRYČ |
|
Když se v roce 1949 rozjela lanovka na Sněžku, ubyla nosičům práce. Helmut Hofer se svým otcem nakonec zůstali posledními horaly věrnými tomuto řemeslu. Helmut skončil s nošením po prodělané žloutence v roce 1953, nastoupil pak jako elektroúdržbář do textilky v Horním Maršově, kde potom strávil dalších devětatřicet let. "Lékaři mi po nemoci doporučili, abych si našel nějakou méně namáhavou práci. Tak jsem je raději poslechl," říká. Jeho otec se jako poslední v Krkonoších vynášením nákladů živil až do důchodu, do kterého odešel v roce 1961. I kdyby se ochráncům přírody podařilo prosadit, aby připravovaná nová lanovka nevedla až na vrchol Sněžky a končila už na Růžohorkách, nosiči se podle Hofera do Krkonoš už stejně nikdy nevrátí. "Ta doba je nenávratně pryč. Dnes už se dá na Sněžku vyjet autem, v zimě se tam lidé dostanou rolbou nebo skútrem. Nevěřím tomu, že by se naše řemeslo mohlo do Krkonoš ještě někdy vrátit," myslí si poslední z krkonošských nosičů. |
 Nosiči jdou s pianem-z archivu pana Helmuta Hofera - Helmut Hofer Velká Úpa-nosič nákladů na horské boudy a chaty v Krkonoších. (foto z archivu Helmuta Hofera) |
Nosiči z archivu Helmuta Hofera z Velké Úpy-bývalý nosič nákladů na horské boudy a chaty v Krkonoších. Vlevo Robert Hofer otec, vpravo jiní nosiči na cestě pod Sněžkou vedoucí na Růžovou horu. Fotka ze dne 8.8.1929. |
