Vydat se do Pekla není jen tak. Zvláště když jste líní a spokojíte se s tím, že se moc nedíváte na mapu a prostě zadáte souřadnice parkoviště do navigace. Ta moje evidentně nezná hit od AC/DC nazvaný Highway to Hell (Dálnice do pekla), a tak mě vytáhla do přírody. Nějakých šedesát kilometrů jsem projel po okreskách, které jsou široké na jedno auto, v zimě se neudržují a vypadají jako tankodrom.
Může se hoditKde zaparkovat Peklo GPS: 50,673247/ 14,509651 Parkoviště na Litoměřické ulici v Dubici (u České Lípy) u rybníka Dubice. Do pekla odtud vede červená turistická značka. Sloup GPS: 50,735678/ 14,581607 Parkoviště je přímo u hradu, na vyhlídku vede značený místní turistický okruh. Panská skála GPS: 50,771143/14,486396 Placené parkoviště je těsně vedle ní. Pozor: zadané souřadnice si v navigaci vždy ověřte. |
Pár kilometrů před příjezdem na parkoviště na kraji České Lípy se přede mnou nahromadily kamiony, jely třicet a poslední měl vzadu na plachtě nápis: Blesk je můj rychlejší brácha. Klel jsem, nadával, ale ani to nepomohlo, abych se do Pekla dostal rychleji.
Peklo, o kterém mluvím, je údolí obehnané pískovcovými skalami. Přijel jsem do něho kvůli kobercům rozkvetlých chráněných bledulí jarních.
Z parkoviště je to ke vstupu do Pekla zhruba kilometr a půl. Zrovna odtud vycházejí zástupy školáků, odhadem tak čtvrtá třída. Někteří nevypadají vůbec šťastně.
"Ve škole by nám bylo líp," stěžuje si jedna holčička druhé. Na pobyt v Pekle nadávají i někteří opozdilí kluci. Nechápu: je krásně, teplo, svítí slunko. Já bych ve škole sedět nechtěl.
Romantická minulost
Peklem vede potok, po němž prý mohly v 19. století jezdit loďky. A také po něm jezdily, na palubách dámy a kavalíři z nedalekého zámku Zahrádky (není otevřen pro veřejnost). Za hraběte Kounice totiž Peklo patřilo k romantickému zámeckému parku. V 18. století se tady prý zase ukrývali místní muži před verbíři, kteří je chtěli odvést do války.
Ale zpět k bledulím. Vyrazil jsem ve středu, aby bylo jisté, že to, co napíšu, bude ještě v sobotu a v neděli platit.
Už odkvetlyNečekané teplo a silné slunce udělaly čáru přes rozpočet bledulím, autorovi tohoto článku i turistům: bledule rychle odkvetly. I tak však Peklo stojí za návštěvu. |
Bledule probleskávají mezi popadanými kmeny, pokrývají břehy potoka a to všechno lemují pískovcové skály. Vypadá to divoce a romanticky.
Přestože je polovina pracovního týdne, nejsem tady sám. Po stezkách procházejí zástupy penzistů. Potkávám dvě dámy s turistickou obdobou lyžařských hůlek. Baví se hlasitě. O chlapech.
"Je jaro a toho mého zase berou roupy," říká jedna.
"Opravdu?" opáčí druhá.
"No jo, pořád by chtěl cestovat."
Trochu jsem si oddechl. Už jsem se bál, že nechtě zaslechnu něco, co je určeno jen uším kamarádky a cizím to má zůstat skryto.
Procházka na čtyři hodiny
Přejdu přes můstek, jehož zábradlí je poničeno padlým kmenem, a postupně se blížím k chalupě, kde bydlel Ladislav Lis. Původně dělal kariéru jako komunista, po roce 1968 skončil jako dřevorubec, disident a signatář Charty 77.
Kdo byl Lis?Před chalupou je na skále pamětní deska, u ní květiny. Zastavuje se tam skupina turistů, věk mezi třicítkou a čtyřicítkou. "Kdo to byl, ten Lis?" zazní z hloučku ženský hlas. "Ale to byl takový hodný pán, který měl rád zvířata," odpovídá kdosi. Napřed mě to zarazí, ale pak si říkám, že to nakonec není špatné, když na člověka vzpomínají takhle. |
Čtyřikrát ho za jeho "protistátní činnost" zavřeli. Po revoluci se jako poslanec za Občanské fórum vrátil do politiky a podílel se na jednáních o odchodu sovětských vojsk. Na konci života bydlel tady v Pekle a choval kozy.
Od Lisova domku se dá pokračovat dál, do osady Karba. Opět podél polí bílých bledulí a skalního bytu vysekaného do skal. Celkem je to z České Lípy zhruba pět kilometrů.
Z Karby se vydávám zpátky, a když procházím kolem východu z Pekla, už trochu chápu ty naříkající děti. S focením a zastávkami mi cesta tam a zpátky trvala čtyři hodiny, určitě se dá normálně zvládnout za tři. A když poletíte jako japonský rychlovlak, možná i za dvě, ale pak toho moc neuvidíte.
V Pekle to nekončí
Peklem dnes skončit nechci, zhruba čtvrt hodiny cesty autem odtud je skalní hrad a poustevna Sloup. Kromě toho, že se tyčí nad krajem, jako by to byl zhmotnělý barokní obraz, je Sloup zajímavý ještě jednou věcí.
I když se mu tak říká, není to hrad. Hrad tady stával, pak tu žili poustevníci a to, co se nyní tyčí na 35 metrů vysoké skále, je barokní stavba vybudovaná v souvislosti s tím, že to bylo poutní místo. "Hrad" je v dubnu ve všední dny zavřený, otvírá jen o víkendech. Jak však píší na informační tabuli, v květnu už bude přístupný denně, mimo pondělky.
Od Sloupu je vidět v protějším kopci vyhlídka. Jde se tam kolem roubených chalup a přes pískovcové skalní divadlo. I tady jsou ve skalách vysekané místnosti a průchody.
Od divadla se dá vystoupat k vyhlídce na Stráži, odkud je úžasný výhled a na Sloup se díváte shora. Právě odtud pohled do krajiny připomíná krajinářské malby barokních mistrů.
Cesta nahoru a dolů přidává k deseti kilometrům nachozeným v Pekle další dva. Celkem to zabralo další hodinu, ale dalo by se tady strávit i víc času, v okolí jsou další zajímavosti, třeba Cikánské údolí s jeskyněmi vytesanými do pískovce.
Pohádkový konec
Nakonec vyrážím ještě za jedním turistickým cílem, na Panskou skálu, která je ze Sloupu opět zhruba čtvrt hodiny jízdy autem.
Čedičová skála prý se zrodila před 30 miliony let, když se tudy tlačila žhavá láva na povrch Země. Mnohem známější je však díky pohádce Pyšná princezna z roku 1952. Parkoviště je hned vedle, stačí udělat pár kroků.
Od okamžiku, kdy jsem vystoupil z auta a vydal se do Pekla, právě uplynulo šest hodin. Dá se to zvládnout, ale říkám si, že jsem to (jako obvykle) trochu přehnal. Lepší by bylo jeden ze tří cílů ubrat. Asi bych se nakonec vzdal té Panské skály. Bývá to tam mnohem hezčí v létě než teď na začátku jara.
