Že na Islandu soptí sopka a v důsledku toho je zavřeno pět severoanglických letišť, jsem se dozvěděla na konferenci v Newcastlu při snídani. Byl čtvrtek 15. dubna a v televizních zprávách probíhala informace, že vzdušný prostor nad severní Anglií a Skotskem byl uzavřen do 7 hodin do večera. A pak už následoval jen posun této hranice, nejdřív o šest, potom o osm a o 12 hodin.
Předpovědi vulkanologů pozvaných do televizního studia byly ale mnohem pesimističtější. Přítomnost sopečného prachu ve vzduchu prý vidí jako časově těžko odhadnutelný problém.
Nezájem
Postupně byla uzavřena všechna britská letiště, pak severní Evropa a prach neustále postupoval až k Alpám. Kolegové z Holandska, kteří vyrazili na letiště odpoledne, se vrátili s přebukovanými letenkami a lísky na jídlo, jimiž je vybavila letecká společnost.
My ostatní jsme čekali, že se jisté pomoci ujme pořádající organizace nebo hostitelské město. Naivní představa.
Večer jsme si na slavnostní večeři dokonce vyslechli proslovy i vtipkování Angličanů, kteří prý žijí jen nadcházejícími volbami a naše cesta domů je nezajímá. Těšili se na prosluněný víkend a nás v tom úplně nechali. Poraď si každý, jak umíš.
V noci jsem nespala, svíravý pocit v útrobách mi to nedovolil. S rozbřeskem jsem pustila zprávy na BBC, situace byla čím dál horší.
Tři počítače s internetem, umístěné v hale univerzity, byly doslova v obležení. Lodní lístky z Newcastlu do Amsterodamu se nám podařilo sehnat nejdříve na středu. Za pět dní.
Hlavně schovejte účty
Zkouším tedy letiště. Možná bude lepší, když si nechám přebukovat letenku a taky mi snad dají hotel, abych měla kde spát.
Na letišti je úplně prázdno. Nebývalý zážitek. Zástupci leteckých společností před klienty vysloveně zdrhli a British Airways zanechali u svého stánku hromádku papírů s informací asi tohoto obsahu: Vážený zákazníku, vzhledem k tomu, že došlo k zásahu vyšší moci, za nic neneseme odpovědnost. Pomoz si, jak umíš, letenky si můžeš přebukovat přes internet.
Zkouším se ještě uchytit v "mém" hotelu, ale mají plno. A letenky on-line pořád nejde přebukovat. Zkouším to snad tisíckrát, volám dceři i známým. Situace začíná být dost dramatická a začínám mít na krajíčku.
Vzpomenu si na kartičku pojišťovny, kterou mě vybavil na cestu zaměstnavatel. Na jejím rubu stojí: v případě nenadálé události volejte číslo….Vytáčím ho.
Operátor začíná tak zeširoka, že ho prosím, aby mi kvůli mizejícímu kreditu zavolal zpátky. Nestane se. Nakonec se s nimi domlouvá moje laskavá dcera. Z Čech a na svůj účet. Pojišťovna ještě posílá e-mail, hlavně prý musím schovávat účtenky.
Nejde se dovolat
Volám do agentury, která rezervovala moji letenku. Je pozdě, ze záznamníku se dozvím číslo pro urgentní události. Německá předvolba, záznamník a tam nikdo.
Přes internet zjišťuji čísla na nonstop klientský servis Air France. Volám tam, ohlásí se záznamník a pak nic. Pořád nemám kde bydlet a tak jedu se slovenskou kolegyní do přístavu. Naštěstí mám s sebou kreditní kartu.
Kolegyně je na tom hůř. Zůstala v Anglii trčet bez kreditky, bez bydlení, bez peněz. A bez zdravotního pojištění.
Zmar
V přístavu na recepci je naštěstí laskavá paní, která pro nás našla dvě místa na lodi na neděli. Jsou hodně drahá, váháme, navíc nemůžeme najít kabelku. Jenže během minuty jsou místa pryč a další jsou až na čtvrtek.
Znovu se domlouvám se "svým" hotelem a naštěstí získáme jeden pokoj. Kolegyně spí zdarma na přistýlce a ráno dostane i snídani. Ráno se s ní loučím a porozhlížím se, kde sehnat lístky.
Další marné pokusy. Nádraží, internet, telefony. V poledne už brečím dceři do telefonu, zdá se mi, že to napětí z nejistoty nemůžu vydržet. Přitom se mi nic strašného neděje. Náklady mi uhradí pojišťovna a zaměstnavatel, tak proč si to neužívám?
Tichý vlak
Nakonec nás napadlo zkusit autobus z Londýna do Prahy. První volná místa jsou až na středu, ale zničehonic se objevuje posilový spoj Student Agency v neděli odpoledne. Provádím rezervaci, posílám číslo karty na zaplacení. Finito, jedu v neděli. Jen se musím z Newcastlu dostat do Londýna.
Cesta vlakem trvala tři hodiny a bylo krásné dívat se při tom na anglické domky, louky a ovce. Náš vůz je označen jako Quiet Coach – tichý vůz a nesmí se tady volat z mobilního telefonu a pouštět reprodukovaná hudba. Jediné, co slyším je šustění novin, ťukání na notebooku a tlumený hovor. Úžasné. Ticho jako společenská hodnota.
V Londýně ještě rychle odešlu pohled a za chvíli sedím v autobuse. Na zastávce stojí chumel lidí bez rezervace, kteří čekají už od rána na volné místo. Marně, autobus je beznadějně plný.
Konečně si v klidu sedám na své místo a autobus se rozjíždí. V nedělní příloze Daily Mirror si čtu o tom, jak upéct skvělý domácí chleba. Za třicet hodin budu snad doma.
