Ceny autobusů: nebrat hned první
Přilétáme na letiště Sabiha Gökcen na asijské straně. Do centra města na náměstí Taksim to máme přes padesát kilometrů. Z průvodců víme, že do centra jezdí pravidelné autobusy. Jejich cena je podle staršího průvodce 5 eur, podle novějšího osm. Odbavíme se a jdeme k prvnímu takovému autobusu. Řidiče se ptám na cenu. Dvanáct eur, dozvídám se. Při vědomí si, co to má stát, se otáčím k přátelům a navrhuji vyhledat jiný autobus. Uděláme asi dva kroky a za sebou slyším od řidiče: Šest!. Nasedáme a v celém velkém autobuse nás jede osm. Příjemná cesta.
Welcome to Istanbul
V centru trochu bloudíme. Hledáme tramvaj, nechceme jet městským busem, jejichž systém je dost složitý. Nakonec vláčíme kufry hodně přes kilometr, ale jsme úspěšní, našli jsme linku T1. Překonáváme nástrahy tarifního systému a vyrážíme. Při vystoupení nám obsluha otevře extra turnikety a propouští nás ze zastávky slovy Welcome in Istanbul (=Vítejte v Istanbulu). Nádhera.
Hotel máme levný, ale útulný a hodně v centru. Kufry nikam nenosíme. Jenom se k nim přiblížíme a už startuje chlapec z recepce a nese je do pokoje. Celý pobyt nám otevírá dveře a každé naše setkání provází formulka welcome. Nezdá se, že by očekával spropitné.
Smlouvat, smlouvat, smlouvat!
Istanbul |
U všech památek jsou vtíraví prodavači všeho možného. Už toho mám dost a říkám si, že je převezu. Nakonec převezli oni mě. První vnucovač knížek o památkách, kterého potkám, ode mě dostane odpověď, že jedině v češtině, jinak nic. Za pár sekund třímám českou knihu v ruce. Překvapeně zírám a chápu, že té už se nezbavím. Cena byla stanovena na 37 eur. Měnu tedy mumlá úmyslně tak špatně, že není rozumět.
Nastává smlouvací souboj o cenu. Zatímco já házím cifry a myslím to přitom v nových tureckých lirách (1 TRY je asi 10 Kč), prodavač hází vyšší čísla a jistě myslí na eura. Nakonec skončíme na 10 tureckých lirách a dostanu k tomu ještě sadu pohledů. Vyšel jsem z toho celkem levně.
Do chrámu bez slivovice
Do chrámu Haghia Sophia, což byl až do postavení chrámu sv. Petra v Římě mnoho století největší křesťanský kostel na světě, můžeme vstoupit až po prohlídce rentgenem jako na letišti. Kámošovi v tašce bez problému propustí kapesní nůž, ale všem nám zabavují placatice se slivovicí. Že by byl alkohol výrazně nebezpečnější?
Levné restaurace bez alkoholu
Obecně platí, že restaurace, která má aktivnější naháněče, je také dražší, až předražená. Když už vás polapí, tak si nenechte vnutit nic ústně, vždy jen podle jídelního lístku, abyste cenu znali předem. Jinak se nestačíte divit.
Bokem hlavních ulic jsou ale restaurace na cenách polovičních, ba až směšných. V levných lokálech ale nepočítejte s žádným alkoholem, ani s pivem ne. Je jedno jaká restaurace, zda levná či drahá, všude je neuvěřitelně mnoho personálu. My tomu říkáme umělá zaměstnanost. Bufet, který má odhadem asi 20 míst k sezení, obsluhuje klidně osm lidí.
Finta čističe bot
Brouzdáme památkami. Předejde nás pouliční čistič bot. Pár metrů před námi mu z přenosného stolku vypadne kartáč. Zvedám ho a na pána volám. Otáčí se a je mi neskonale vděčný. Za chvíli nás dožene a znova mi děkuje. S rukou na srdci mi nabízí, že mi vyčistí boty, jak jsem byl na něj hodný. Nechávám si tedy čistit boty. Během čištění zapřádá řeč na to, že je z Ankary z chudých poměrů, že má doma čtyři děti a jak je to všechno celé hrozné. Za svou asi tříminutovou práci požaduje osm lir. Tedy žádný vděk za nalezený kartáč. Mám na sebe vztek, jak jsem naletěl, dávám mu liru a urychleně mizíme.
O den později vidíme v jiné části města skupinku Němců. Pouliční čistič bot počká, až ho přejdou, pak se vydá na cestu. Předběhne je a pár metrů před nimi ztrácí kartáč...
Kam jedete?
Může se hodit
|
Jedeme tramvají na předměstí a domlouváme se, kde vystoupit, abychom došli k hledanému kostelu. Jeden z mnoha cestujících z ničeho nic pronese: "Kam jedete?" Česky. Pak nám vše vysvětlí a vypráví, že u nás pár let pracoval a rozloučí se přívětivou formulkou, kterou slyšíme několikrát denně: welcome.
Přezaměstnanost je vidět na každém kroku. Nejlepší jsou asi tramvaje. Žádní průvodčí, žádní revizoři. Každá zastávka je oplocená a vstoupit do ní je možné pouze po vhození speciálního žetonu do turniketu. Pak lze jezdit libovolně dlouho a daleko. Žeton je potřeba předem zakoupit ve vedlejším automatu. Aby plot nebo turnikety nepřelezl černý pasažér, je na každé stanici v kukani hlídač. Dopravní podnik je velký zaměstnavatel.
Do tramvaje se všichni cpou jak o život. Nechat nejdříve lidi vystoupit, se nenosí. Ale v tramvaji vzorně uvolňují místa starším. Dokonce i naší skupince vyklidí čtyřsedačku a bez vyzvání si přesednou jinam, abychom my mohli sedět pohromadě. Opět to doprovodí formulkou welcome. To by se u nás nestalo. Byť jsou tramvaje občas nacpané k prasknutí, s nějakým pokusem o kapesní krádež jsme se za celou dobu pobytu ani jednou nesetkali.
Velký bazar
Jedno dopoledne vyhrazujeme nákupům na Velkém bazaru. Jako asi většina mužů nemám rád nákupy oblečení a zkoušení, vybírání a tady k tomu ještě dohadování o ceně. Ale když vidím kalhoty za 50 lir, a to s cenovkou, začínám váhat. Váhám proto, že ty kalhoty schvaluje i moje polovička, tedy s ohledem na materiál, střih i kvalitu šití. Zkouším je vzadu v krámku a padnou mi jako ulité.
Abych měl na nějaký čas pokoj, rozhodnu se, že si vezmu hned dvoje a chystám se na smlouvání o ceně, když si tedy vezmu dva kusy. Ptám se na cenu. Odpověď mě tak překvapí, že se naprosto šokovaně nezmůžu na nic jiného než na vyndání peněz z peněženky, zaplacení a pouhé opuštění krámku. Za oboje kalhoty platím dohromady 40 lir.
Na silnici jen s funkčním klaksonem
Skoro zde neexistují jednosměrky. Když najednou přijedou auta ze všech směrů, často se křižovatka zablokuje. Někdo musí vycouvat. Nikdo se nerozčiluje, nikdo si neklepe na čelo. Ale všichni troubí.
Tip na dovolenouJeďte se podívat do Istanbulu ještě dnes. Široká nabídka zájezdů na Dovolená.iDNES.cz. |
Troubí i taxíky, pokud vidí osamělého chodce a nemusí jít na první pohled o cizince. Dá se říci, že troubí i tramvaje. Troubí prostě všichni a pořád. Při pohledu na některá vozidla si říkám, že asi jedinou podmínkou pro technickou způsobilost k provozu je funkční klakson.
Turecké ceny vs. české
Člověk je tak nějak dopředu varován, že ho při nákupech všude oškubají a proto je potřeba vyjednávat o cenách. Sice vyjednáváme, ale lze mluvit o škubání? Tady se dohadujeme o desetikorunách. Konstatuji, že jediný, kdo nás škube, jsou naše obchody doma. Kde všechno stojí několikanásobek místních cen a o cenách se nesmlouvá.
Budíček z minaretu
Ráno, když je člověk v nejlepším, najednou zazní naplno z amplionu na nejbližším minaretu výzvy k modlitbě. Zpívané verše se ozývají několik minut. Mešit je tu přes 300, každá má aspoň jeden minaret a na něm všemi směry rozvěšené silné reproduktory.
Verše je slyšet i při odpolední dopravní špičce na hlavní tepně, prostě to celé přehluší. Poplachové zkoušky našich sirén jsou proti tomu tichou muzikou. První noc, když vás toto probudí krátce před šestou, je to šok. Pak si zvyknete a už se jen usmíváte. Ostatně, je zde rozdíl, když nás v italských Alpách každý den ráno v šest budil zvon z velmi blízké kostelní věže?
Pivo a turecká káva
V obchodě konečně objevuji plechovky s místním pivem. Jsem bohužel závislák. Cena začíná na 3,50 lirách za plechovku. O hospodách ani nemluvím. Když už ho mají, tak se pod 6 lir nedostanete. Podobné je to s vínem.
Zato turecká káva, tedy ta s lógrem, je všude levná a dobrá. Drobky z lógru vám mezi zuby nezůstanou, jako u nás. Tady je to taková kašička. Zvykem v restauracích, a to i v těch levných, bývá, že vám po jídle nabídnou kávu nebo čaj zdarma.
Nákupy i s čajovým obřadem
Kupujeme na přání mé maminky kožené povlaky na polštáře. Dávám první dotaz na cenu. Patníáct lir za kus, dozvídám se. Automaticky říkám: polovinu. Prodavač se na mě podívá a praví, že vůbec nevím, jaké má to zboží cenu. Kdyby mi řekl 40 lir, tak bych také reagoval slovem: polovina. A má hlubokou pravdu. Nakonec se dohodneme na ceně 40 lir za 3 kusy.
Abych neztratil tvář, říkám, že k tomu ale se ženou dostaneme dva čaje. Obchod je uzavřen. Prodavač přináší dvě stoličky a hromadu polštářů, ať si můžeme vybrat barvu. Za chvilku před námi přistanou i oba dojednané čaje.
Pod dohledem policie
Policie je všude. A často se samopaly v rukou. Uniformovaní hlídači nejsou jen u zastávek tramvají, ale i na parkovištích, u vstupů do památek, na Velký bazar, do nákupních pasáží. Často ozbrojení a vybavení ručními skenery na kov. Máme se cítit bezpečně, nebo je to naopak znak velkého nebezpečí?
Zpátky do divného klidu a vysokých cen
Letíme domů. Přistáváme ve Vídni. Překvapuje nás, že ceny jsou zde podobné jako v Istanbulu. Rozdíl je ten, že tady nejsou v tureckých lirách, ale v eurech. A chybí nám ten ruch a zdánlivý nepořádek. Je tu divný klid. Do Istanbulu se určitě vrátíme, to je jasné!