Rozhodli jsme se, že nebudeme nic plánovat a organizovat. Tím myslím hlavně zajišťování nějakého noclehu. Je nás šest, všichni ve středním věku, naprosto netrénovaní a turisticky nezkušení. Prostě jen takoví amatéři.
Ale víme, že máme mít pořádné boty, něco proti dešti a něco malého k jídlu a pití. Nechceme tahat zbytečně věci a za ubytování jsme ochotni zaplatit něco navíc, ale chceme veškerý komfort.
I s tímto předsevzetím žasnu, jak mám plný batoh. Litrová láhev s pitím, goratexová bunda, nějaké namazané housky, to vše má svůj objem. Když k tomu připočtu dobíječku GPS navigace, náhradní ponožky, kartáček na zuby a spousty drobností, tak batoh pěkně nabobtnává.
Nestarejte se
V šest budíček, po půl osmé už jedeme autobusem z Harrachova podél celých Krkonoš až na Pomezní boudy v Malé Úpě. Autobus zajíždí do Krkonošských cestiček a je na co se na co dívat. Líbí se nám, že jde o specializovaný cyklobus a zájemci si s sebou mohou vzít i kolo.
Ale na řidiči je vidět, že ho práce nebaví. Když se jeden z pasažérů jde s obavou zeptat, zda stihne ve Vrchlabí přípoj, jen mu odpoví: "Nestarejte se, pane!".
Jelenní bouda
První úsek je vcelku pohodový a na Jelení boudě děláme první zastávku. Je tu docela plno, ale dáme si nějaké občerstvení. Na Sněžku se nechceme spoléhat, bude tam určitě hodně lidí a zřejmě i astronomické ceny. První dnešní pivo nám dodává síly na další postup.
Všude plno
Dalším postupovým cílem je Sněžka, nejvyšší bod našeho putování. Čím blíž jsme k vrcholu, tím víc lidí přibývá. Nahoře je to ten pověstný Václavák. Rychle uděláme povinnou vrcholovou skupinovou fotografii pomocí stativu a samospouště, vyfotíme kapličku, Poštovnu a polské létající talíře a rychle pryč.
Poštovna na Sněžce
Polská bouda na Sněžce
Pěší provoz je tak hustý, že jsou dokonce zavedeny jednosměrky. Svalíme se k Obří boudě a pohled na davy před ní nám říká, že tady se nezastavíme. Stejný had lidí se valí i na červené značce směrem na západ. Rozhodneme se udělat si malou obcházku a jdeme po modré na Luční boudu.
Zpátky pro nášup
A dobře jsme udělali. Lidí podstatně ubylo a jdeme nádhernou krajinou, která připomíná severskou tundru. Dokonce ani na Luční boudě nejsou žádné velké davy. Je čas se občerstvit a tak se posadíme v restauraci. Šokem jsou pro nás ceny, ale pouze prvotním. Jsme v horách, asi s tím musíme počítat. Pivo nebo půl litru točené limonády stojí 50 Kč a v podobném duchu je to i s jídly.
Na Sněžku směřují davy lidí
Touha po odpočinku je ale vyšší a bohatě nám to vynahradí velmi příjemná obsluha. Porce jsou slušné, takže vládne velká spokojenost. Při odchodu si ještě koupíme dole u okénka místní borůvkový koláč a nestačíme zírat.
Borůvky jsou utopené ve sladkém tvarohu, který je ještě teplý. Natolik nám to podráždí chuťové buňky, že se okamžitě vracíme dovnitř pro nášup. Bohužel je mezitím doprodali a další budou až za pár minut. Vyrážíme dál.
Rašelniště u Luční boudy
Konečně sami
Po žluté jdeme na sever přes hranici do Polska a napojujeme se opět na páteřní červenou směrem na západ. Je po čtvrté hodině odpolední a davy zmizely. Všichni zamířili dolů do údolí, potkáváme jen pár turistů. Teď si ty hory pořádně užíváme. Míříme k Polednímu kamenu a pod námi zůstává nádherný pohled na polská Jezera Wielki a Maly Staw. Vidíme i dál, až na Karpacz a do polské roviny.
Hory jsou teď nádherné. O tom to je: klid, samota, příroda. Bohužel se hlásí únava a nohy začínají bolet. Sestup ke Špindlerovce je skoro utrpením a v našem týmu se ozývají první pochybovačné hlasy, které navrhují zítřejší přesun do Špindlu autobusem.
Jak se dělá obchod
Pohled na Špindlerovou boudu označenou čtyřmi hvězdičkami a obloženou drahými auty nám stačí. Sestupujeme o několik set metrů níže a před námi je Vojenská zotavovna Malý šišák. Restaurace otevřená, před domem pár aut. Vcházím dovnitř a ptám se recepční, zda by měla tři dvoulůžkové pokoje na jednu noc. Odpověď mi vyráží dech.
"Ano mám", odpovídá. A pak dodá: "ale nejsou uklizené, takže vlastně nemám". Tím to končí. Pracuji v oblasti cestovního ruchu celkem dlouho, ale s tímhle jsem se setkal tak naposled před dvaceti lety.
Až toto budu vyprávět některým majitelů penzionů v Jizerských horách, kteří bojují o každou korunu, tak mi to určitě nebudou věřit. Ale zotavovna zřejmě patří pod Ministerstvo obrany, potažmo stát, a tím už to lze pochopit. Platí stará známá dobrá pravda, že stát podnikat neumí. Ale to už je jiný příběh.
Josefova bouda
Vojenská zotavovna Šišák
Jdeme o dvě stě metrů dál, vcházím do nově zrekonstruované Erlebachovy boudy a vytáčím číslo mobilu na dveřích s dotazem na nocleh. "Ale samozřejmě že máme!", sděluje mi příjemný dívčí hlas. Přitvrzuji a říkám: "Ale my jsme na lehko, potřebujeme všechno. Pokoje s vlastní sprchou a toaletou, ručníky a restauraci, kde vaří minimálně do devíti". Slečna na druhém konci telefonu se začne smát. "Ale my jiné pokoje ani nemáme a restauraci máme otevřenou dokud hosté sedí."
O několik minut později sedíme v útulné Josefově boudě. Za chvíli bydlíme, osprchujeme a špičkově povečeříme. Pokoje jsou nově zrekonstruované, čisté a útulné. Spíme tvrdě. Později se dozvíme, že se jedná o rodinný podnik, tchýně majitele nás osobně obsluhuje, dává nám spoustu tipů na výlety do okolní přírody a vůbec se dozvídáme zajímavé věci.
Snídaně podaná formou bufetu je rozhodně lepší než v mnohých čtyřhvězdičkových hotelech v Praze. Nocleh stál každého z nás 540 korun, k tomu připočtěme večeři, nějaké pití a dohromady jsme tam nechali asi 4 500 korun. Já jim to moc přeji, ty služby byly dokonalé. V kontrastu s vojenskou zotavovnou, kde zůstaly socialistické časy, to bylo jako z jiné planety. A jsem radši, že jsem peníze nechal v rodinném podniku než v nějakém státním molochu.
Mužské kameny
Záhada
Je devět hodin ráno, obloha bez mráčku. Nohy si odpočinuly a všichni bez jakýchkoliv námitek vyráží na druhou půlku putování. Stoupáme k Petrově boudě, která je již několik let zavřená a začíná se rozpadat. Škoda. Dále přes Dívčí kameny, Mužské kameny a kolem Vysokého kola k Sněžným jámám.
Pohledy jsou opět nádherné, zjevují se před námi vrcholky Jizerských hor. A když se ohlédneme zpět a vidíme v dálce Polední kámen a Sněžku, hřeje nás u srdce pocit, co už jsme vlastně ušli.
Chodník je vzorně postavený. A to mi právě vrtá hlavou. Kameny, z kterých je udělaný, jsou tak velké, že ani dva dospělí chlapi by s nimi nepohnuli. Že by tu byla kdysi nějaká malá mechanizace? Pak na jednom kameni vidím letopočet 1900. Jsou toho kilometry, tisíce těžkých kamenných kvádrů. Fakt nechápu.
Chodníček postavený v 19. století
Sněžné jámy je vlastně stavba na polské straně hranice, která snad ještě stále slouží jako televizní vysílač, ale nikdy tu nebyl ani kiosek. Pohledy do skalnatých propastí zdůvodňují, proč se to tady takhle jmenuje.
Váháme jak dál. Na celém asi 20kilometrovém úseku není jediná hospoda. Původně jsme plánovali odbočku k Labské boudě právě za účelem občerstvení. Ale teď jsme se nasytili z vlastních zásob a ztrácet výšku se nám moc nechce. Tak pokračujeme po červené směrem k Vosecké boudě a kousek za Violíkem zahneme k pramenům Labe.
Tohle kultovní místo navštíví asi každý, kdo se v těchto místech pohybuje. Lidí je tu dost. Labskou boudu vidíme aspoň z dálky. Socialistický megalomanský projekt je v téhle krajině skutečně pěstí na oko. Doslova hangár mezi stromečky.
Odbočíme na modrou směrem na Krakonošovu snídani, kde už nepotkáváme skoro nikoho. Klesáme z oblasti kosodřeviny, les houstne, vlhkost stoupá. Už je to zase o něčem jiném.
Mumlava
Mumlavský vodopád
Na Krakonošově snídani si dáváme poslední svačinku z vlastních zásob a už nás čeká jen pohodový sestup po asfaltové cestě podél Mumlavy až do Harrachova. Není potřeba si fotografovat jenom známé Mumlavské vodopády nad Harrachovem, řeka vytváří nádherná zákoutí neustále na celém několikakilometrovém úseku.
U Mumlavských vodopádů si dáme první dnešní teplé jídlo, zapínáme mobily a na internetu si najdeme vhodný autobusový spoj, který nás následně z Harrachova odveze k autům. Nádherný víkend končí. Celkem jsem ušli něco přes 42 kilometrů a náš krok připomíná kachny, ale jsme na sebe hrdí! A zkušené turisty prosím o soucit, my jsme přeci jen netrénovaní amatéři.
může se hodit* Cyklobusy podél Krkonoš jezdí z Harrachova na Pomezní boudy a opačně. Ráno i večer. O prázdninách každý den, v září pouze o víkendech a ve čtvrtek. * V úseku od Špindlerovy boudy směrem na Západ po polské hranici až k Vosecké boudě není jediná hospoda ani kiosek. Zásoby s sebou. Je možno si jedině odskočit do Labské boudy. * Na Luční boudě si nenechte ujít prodej místního pečiva. Ať už pověstné housky, nebo borůvkový koláč. * Uprostřed Krkonoš se dá vždycky určitě ubytovat ve Špindlerově mlýně (snad kromě Silvestra). Zpátky nahoru na hřeben jezdí pravidelně autobusy. |
