Nejdříve jsem sem léta vyrážel hlavně o prázdninách na kole. Bylo to zase něco nového a civilizačně méně zasaženého než u nás, takže krásná příroda. Ale především měl člověk dojem, že tam s válkou skončil čas.
V lese jsou patrné ještě zemljanky, některé domky jsou spíše zbořeniny a kamenité cesty většinou příliš jízdního komfortu neposkytují.
Známí mě přesvědčovali: "Zkus to v zimě na běžkách, nebudeš litovat, je to lepší než u nás."
A tak jsem to před třemi roky zkusil. Zhýčkán kvalitní stopou Jizerské magistrály a neméně lépe udržovanými trasami v Krkonoších jsem si říkal: "To jsem zvědav."
Na novém hraničním přechodu přes řeku Jizeru jsem pod osadou Jizerka překročil hranici a asi 1 km jsem musel zdolat lesem, kde byla stopa pouze vyšlapaná jinými lyžaři. "Jasně," říkal jsem si, "to jsem čekal". Pak jsem ale přišel na křižovatku a užasl: "To jsem teda nečekal."
Neuvěřitelně široká zrolbovaná běžkařská dálnice, po stranách umožňující klasický styl a prostředkem styl volný. O dost širší, než jsem byl zvyklý z Jizerské magistrály.
Po 2 km dorážím na samotu Orle. Znám to již z léta. Nádherní přítulní psi, čekající nějaký pamlsek a vděční za každé podrbání. Uvnitř útulno s hořícím krbem, výběrem teplého a studeného a obsluhou, která nejen akceptuje české koruny, ale dokonce v nich i vrací drobné. Příjemná pauza.
Po ní zase nasazuju fidlátka na nohy a vyrážím jihozápadním směrem. Ona lyžařská dálnice pokračuje podél naší hranice až nad přechod nad Harrachovem. Podstatné je, že oproti české straně je tam tak destina lidí.
U harrachovského nádraží mohu buď zamířit zpět do země krále Václava, nebo se ještě projet po polských stopách. Volím druhou variantu. Ale teď teprve přichází ten pravý úder.
Na běžkách po kolejích
Železniční trať hojně provozovaná do války, poté zarostlá stromy a po revoluci opět zprovozněná. Ale z té euforie zbyly tak dva mimořádné vlaky ročně při příležitosti nějakého výročí. V zimě ale polští sousedé tuto trasu rolbují pro běžkaře. To je neuvěřitelný zážitek. Sklon je skoro nulový – pro vlaky ani nemohl být jiný. Nad vámi sem tam ještě stojí sloup bývalého trakčního vedení. A vy jedete v jedné z krajních kolejí (stop).
Po náspech, které se střídají s přejezdem po mostech a následně zářezem do skal. Sice žádné rozhledy, ale takováto kombinace přírodních útvarů v lese je jedinečná. Troufám si tvrdit, že snad ani jinde neexistuje.
A připadáte si jako ta mašinka, co projíždí jednu zatáčku za druhou, chvíli máte pod sebou hloubku náspu, následně zase zatáčka prokrajuje skalní masiv. Nezapomenutelné. Možná chybí jen průjezd nějakým tunelem, ale ten by nebyl zasněžený. Tady si skutečně vychutnáte pohyb na lyžích po téměř vrstevnicové trati, hodně zatáčkami a neuvěřitelnými scenériemi.
Tak si to takhle mašírujete asi pět kilometrů lesem a dojedete k polské osadě Jakuszyce. To je u bývalého silničního hraničního přechodu. Odtud můžete zamířit jinou, naprosto stejně kvalitní trasou do Orle a odtud zpět na Jizerku. Nebo zde můžete obtočit zase jiné kolečko všude naprosto stejně kvalitně upravované tratě.
Je to asi čtyři kilometry od Harrachova, s hraničními kontrolami si od ledna lámat hlavu nemusíte (dříve se občas stalo, že nás někde pohraničníci zastavili a byly menší potíže), takže sem můžete zajet autem, parkovacích míst je víc než dost, a projet některou z mnou popisovaných tras nebo si vymyslet něco jiného. Možností je dost a kvalita je super.
Tříletá zkušenost mi ukázala, že ty tratě jsou na svém perfektním standardu udržované celou zimu. Já jsem tomu vyprávění o kvalitě a kráse nevěřil, dokud jsem nepřijel a neviděl.
Může se hoditJak se tam dostat |
| Autor článku Tomáš Flaška má svůj blog na iDNES.cz. Více o jeho blogu -ZDE. |
