Špicberky, pro mne zatím nejsevernější místo v životě, jsem navštívil loni v září v rámci své čtyřicet dní dlouhé cesty Norskem. Autem jsem dojel do Tromso, hlavního města norského severu, odkud jsem letěl na šest nocí na Špicberky.
Nebezpečná atrakce
Špicberky jsou pod správou Norska, ale nejde o území žádného státu, proto není povolené, aby se na nich narodilo dítě, není totiž možné mít špicberské státní občanství. Přesto tam dlouhodobě žije přes dva tisíce lidí a jsou zde tři školky i univerzita.
Špicberky jsou vyjma své severní polohy známé především přítomností ledních medvědů. I kdyby zrovna člověk během svého pobytu na Špicberkách ledního medvěda nespatřil, slyší o něm ze všech stran.
Stožáry pro svoz uhlí. Těžba uhlí byl hlavní důvod pro osídlení ostrovů.
Na krajích hlavního města Longyearbyenu jsou dopravní značky, které před medvědy varují, mimo město je zakázáno chodit bez pušky a lední medvěd je pochopitelně na většině místních suvenýrů. Během zimy jsou lední medvědi k vidění dokonce i na dohled za městem. Naštěstí do města nechodí nikdy, nemají totiž rádi auta a hluk.
Bez bot nejdál dojdete
Po příletu jsem se ubytoval v guesthousu dva kilometry pěšky od centra města. Jedině tam, vyjma v září zavřeného kempu, jsou relativně rozumné ceny. Špicberky jsou ještě dražší než Norsko, je to jedna z nejdražších zemí světa. Více informací o cenách najdete v boxíku na konci článku.
Guesthousy na kraji města při západu slunce
Guesthouse nabízí samostatné pokoje i sdílené s palandami. Spal jsem ve sdíleném pokoji pro čtyři s Francouzem, Polkou a Číňankou, mladými lidmi, kteří se chtěli také podívat na nejsevernější dostupné místo na světě a utřídit si myšlenky.
Útěk od civilizace
Hned na začátku mého pobytu mě překvapilo, že na Špicberkách je zvyk se zouvat. Lidé se zouvají všude, v hotelech, restauracích, v kostele, turistických centrech, muzeích. Jedinou výjimkou jsou obchody.
První den jsem si půjčil auto a projel všech asi třicet kilometrů silnic, které v Longyearbyenu jsou. Málokdo si půjčuje auto, protože na Špicberkách je zakázáno jezdit mimo silnice a těch je tam málo, ale nelitoval jsem.
Chaty místních mimo bezpečnou zónu
Jel jsem za město k uhelným dolům ve svazích kopců, odkud je krásný výhled na údolí města, i na druhou stranu za letiště, kde jsou chaty místních. Ptal jsem se místních, proč lidé bydlící na tak izolovaném místě jako Špicberky mají ještě chatu pár kilometrů za městem. Důvodem jsou prý malé byty ve městě namačkané těsně na sebe pro šetření teplem a místem.
Počasí mi nepřálo. Vyjma posledních dvou dnů z šestidenního pobytu bylo zataženo, občas hustě sněžilo, lehce mrzlo a foukal velmi silný vítr. Snažil jsem se vymyslet, co v takovém počasí dělat. Plánoval jsem dvě plavby lodí a túru na kopec za městem, ale to vše vyžadovalo slušné počasí pro klidné moře nebo slušnou viditelnost v horách.
Pozor na omrzliny
Protože naštěstí netrpím mořskou nemocí, zkusil jsem nejdříve plavbu lodí. Plavba byla plánovaná na dvanáct hodin se zastávkou u velkého splazu ledovce až do moře a v ruském hornickém městě Barentsburg se sochou Lenina a levnou vodkou.
Ruské hornické město Barentsburg
Kulturní centrum ve městě duchů se sochou Lenina
K obědu jsme měli barbeque z velryby (chutná trochu jako játra) a lososa. Počasí ale ideální nebylo. Sice nesněžilo, ale foukal ostrý mrazivý vítr a na moři byly až dvoumetrové vlny. Většině turistů na lodi bylo velmi špatně a tak se cesta zkrátila na osm hodin. Bohužel byla z cesty vypuštěna návštěva ledovce. Mrzelo mne to, mám ledovce rád a špatně mi nebylo, ale organizátor mi nakonec vrátil třetinu ceny lístku.
Špicberská příroda je nádherná, skutečně arktická, z velké části pokrytá ledovci a na ostrovech nerostou žádné stromy. Následující den jsem se proto vypravil s průvodkyní, která pochopitelně měla pušku, na vrchol kopce za městem. Připadal jsem si jako polárník v pusté zasněžené zvlněné krajině s mačkami na botách.
Výstup na horu za městem probíhal s průvodkyní s puškou.
Výstup na horu za městem
Špicberky jsou geologicky velmi staré, hory nejsou dramatické, ale spíše rozteklé, krajina je hodně odlišná např. od zimní alpské. Na vrcholu hory foukal nejsilnější vítr, který jsem na Špicberkách zažil, a bylo tam asi minus deset stupňů. Průvodkyně mne dokonce varovala, že se mi začíná tvořit omrzlina na obličeji, abych si místo zahřál rukou.
Osudný omyl
Na cestě zpět jsem se ptal průvodkyně, jak je to s ledními medvědy v horách. Říkala, že hodně lidí si myslí, že lední medvědi jsou jen při pobřeží, ale není to úplně pravda, občas jsou zvědaví a nebo hledají cesty z fjordu do fjordu, a tak se někdy ocitnou i vysoko v horách.
Fotogalerie |
Před třiceti lety prý nebylo běžné, že by si lidé na procházku po horách kolem Longyearbyenu brali pušku. V devadesátých letech se jednou dvě mladé dívky byly projít bez pušky a vyšly na kopec nad městem. Viděly z dálky nějaké zvíře, které vypadalo jako velmi hubený sob.
Blížilo se k nim, nebály se, protože vypadalo jako sob. Ale pak se přiblížilo více a byl to vyhladovělý lední medvěd, ale to už bylo pozdě. Jednu dívku medvěd zabil a druhou zranil, ale přežila. Od té doby se nosí pušky pro jistotu i blízko za hranicemi města.
Znovu na lodi
Poslední celý den bylo lepší počasí, polojasno a já se těšil na prý hezčí ze dvou obvyklých plaveb lodí: do ruského hornického města duchů Pyramiden a opět k blízkému ledovci.
Tentokrát loď moc nehoupala, nikomu nebylo špatně. Při této plavbě bývají prý vidět i lední medvědi na pobřeží, ale žádné jsme neviděli. Na zpáteční cestě jsme ale spatřili několik velryb, které vytvářely vodotrysky nad hladinou.
Heliport v ruském městě duchů
Ledovec naproti ruskému městu duchů Pyramiden
Pyramiden kdysi bývalo velké hornické město, chlouba Sovětského svazu, kam navezli černozem z Ukrajiny, aby zde mohli vysadit trávu. Na Špicberkách totiž žádná neroste. Postavili zde i moderní kulturní, sportovní a společenské centrum, opět sochu Leninovi a prováděli delegace ze Západu.
Pro nás z tzv. východní Evropy to byly smutně povědomé stavby, ale lidé ze Západu si zřejmě připadali jako na Marsu. Přesto tam bylo spousta zvláštností: například byty neměly kuchyně a jediné místo, kde se bylo možné najíst, byla společná kantýna, aby si byl každý roven.
Naplánujte si cestu na jaro
Poslední den jsem se byl podívat ještě po městě, nakoupit suvenýry, krásná trička s ledním medvědem a psem husky a podívat se do nejsevernějšího kostela na světě. Na rozloučenou mi také zahrála krásná Norka Randi na klavír.
Hlavní město Špicberk při odletu
Přestože jsou Špicberky daleko, velmi studené a drahé, rozhodně stojí za návštěvu. Hlavní sezona je na jaře, kdy již není polární noc, ale stále leží sníh a je možné tady jezdit všudypřítomnými sněžnými skútry. Ty jsou vedle psího spřežení hlavní možností, jak se pohybovat po pevnině.
Na jaře jsou u Špiberk také lední medvědi, obvykle hlavní turistické lákadlo ostrovů. Určitě se tam na jaře znovu podívám, už proto, abych znovu ochutnal vynikající sobí burger v Husetu.
Pozor na cenyLetenka z Prahy vyjde zhruba na 12-15 tisíc Kč. Nejlevnější ubytování najdete v kempu (400-700 Kč na osobu na noc), kemp je ovšem mimo bezpečnou zónu a pět kilometrů daleko od města vedle letiště. Pro našince jsou cenově přijatelné ještě guesthousy. Jedna palanda v pokoji pro čtyři stojí 1 000 Kč na noc, pokoj pro dva pak 3 000 za pokoj na noc. V guesthousu je kuchyně, podává se snídaně. Regulérní hotely stojí od 5 000 Kč za osobu na noc. Cena levnějšího jídla jako pizza, asijská kuchyně, burgery a podobně se pohybuje kolem 300-400 Kč, za hlavní jídlo v restauraci pak zaplatíte kolem 500-700 Kč. Pivo stojí kolem 150-200 Kč půl litr. Celodenní výlet lodí do hornických měst a k ledovci stojí ca 5000 Kč na osobu včetně oběda. Alternativou jsou cestovní kanceláře, které nabízejí balíček zhruba pěti dní na Špicberkách za cenu kolem 40 tisíc včetně plaveb lodí a dalších výletů. |
