Dívka natáhla ruku nad vodu. Žbluňk! Klíč navždy zmizel pod hladinou Seiny. Rychle jsme pochopili, o co jde. A za chvíli už jsme v tom lítali taky.
Polibek na vrcholu Eiffelovky, snídaně ve stínu Sacré-Coeur, lahev dobrého vína v jedné z nepřeberného množství restaurací: to všechno při návštěvě Paříže absolvujeme. Nikdy bych si nemyslel, že tak romantický víkend naplánuji, natož že na něj opravdu s přítelkyní pojedu. Vše vychází dokonale, babí léto nám hraje do karet a já si i díky tomu připadám jako král romantiků.
Po kávě na břehu Seiny s kýčovitým výhledem na Notre-Dame rušeným pouze neustálým pískáním dopravní policistky, jež se snaží zkrotit nekonečného hada aut, se procházíme podél nejznámějšího pařížského chrámu.
Když se blížíme k Pont de l’Archeveché, vypadá to, že tenhle nejužší pařížský most obsadila armáda nějakých kovových kobylek. Jsou jich tu celé mraky, a jak do nich slunce zostra září, blýskají se, lesknou a vysílají jedno prasátko za druhým.
Ty kobylky, to jsou zámky. Jsou jich snad tisíce. Obrovská plocha plná kovové lásky. Na chvilku se snažím vzbudit dojem, že naše kroky sem nesměřovaly náhodně, ale dlouho mi to nevydrží. Vlastně na tom vůbec nesejde, i tak je to další bod pro mě coby romantika. O zámcích lásky jsem už něco slyšel, pár jsem jich dokonce i zahlédl, nikdy jsem jich však neviděl tolik na jednom místě a s tak silnou atmosférou.
Zámečky kam jen oko dohlédne
Tip na dovolenouVydejte se i vy poznat krásu Paříže. Pestrou nabídku zájezdů najdete na Dovolená.iDNES.cz. |
Chvíli si říkám, jestli bychom raději neměli rychle zmizet, protože ty kovové symboly zamilovanosti musí docela dost vážit. Některé jsou obyčejné, takové ty zámky, které koupíte za pár korun. Jsou tady dokonce i zámečky, jaké se dávají k dětským kasičkám, ale najdete tu také zámky obry, masivní kusy železa, které se věšely na pouta trestanců. Ochable mezi tím vším visí i zámky na kola a skútry.
Snadno je vidět, kdo sem přišel nepřipraven jako my. Pozná se to podle zlatavého zámku v hodnotě deset eur. Cenu vím přesně. I my jsme ho museli jít rychle koupit do přilehlé prodejny suvenýrů. Prodavačka nám k němu rovnou podává i modrou lihovku. Oceňuji její připravenost, zároveň si však uvědomuji, že takových zákazníků, jako jsem já, tu má denně desítky.
Ivča bere tužku, napíše na zámek naše jména, datum a to celé obkrouží velkým modrým srdcem. No, mohlo se jí povést líp.
Chou + Chou a další
Kde se ta tradice vzala, nikdo neví. A už se to asi nikdy nedozvíme. Dokonce jsem se dočetl, že je to starý pohanský zvyk. Ale taky jsem našel, že zámky se poprvé objevily v Maďarsku před čtyřmi lety a odtud se rozšířily do světa.
Fotogalerie |
Jiní tvrdí, že za vším stál Ital Federico Moccia se svou knihou Chci tě, kterou vydal v roce 2006. Dva milenci v ní napíší svá jména na zámek, který připevní na jeden z římských mostů, a hodí klíč do Tibery. Protože se nad ním zavřela voda a v zámku jsou symbolicky jejich srdce, nikdo třetí už k nim nikdy nebude mít přístup.
To mi připadalo jako rozumné vysvětlení. Takhle nějak to mohlo být. Ale nebylo.
Stačilo, aby se z nás na chvíli stali Dempsey a Makepeaceová, prostě párek detektivů. Prohlíželi jsme si zámky, rozhrnovali jsme je jako pavučiny a až dole, pod vrstvou kovové lásky, jsme našli ty nejstarší. Jeden z nich měl jako datum rok 2005. Teorie s románem padla. Ale bylo nám to jedno. I kdyby to vymysleli Marťané... Co na tom?
Prohlížíme si ty zámky důkladněji. Každý má svůj příběh, rád bych znal třeba osudy Axela a Amy, vždyť od roku 2009 se toho už tolik změnilo, ale právě v tom tkví to kouzlo. Jediný, kdo zná příběh zámku, jsou jeho majitelé. Kolik je v nich citu a nadějí. A kolik zklamání? Na některých je vidět, že ti, kteří ho pověsili, brali budoucnost svého vztahu fakt zodpovědně.
Nejsou totiž popsané fixou, ale jména na nich jsou poctivě vygravírovaná, takže ani vytrvalý déšť či jednou poctivý natěrač vzpomínku nesmaže. Některé páry jsou podle jmen očividně francouzské. Lauren B et Jacques M, Pierre et Mélanie. Jiné sem dali turisté, je to patrné na první pohled: Aaron a Jennifer, Tomek + Jovi, Masatoshi & Ayako, našel jsem dokonce Pavla s Klárou.
Holubi na trávníku s Eiffelovkou v pozadí
Paříž romantická
Pár zámků je tady čtyřprocentních, třeba Aurélie et Marion. Chvíli přemýšlíme, kam zařadit zámek s nápisem Chou + Chou, třeba je to něco jako Novák a Nováková, kdo ví. Některé zámky mají dokonce jen jedno jméno. Třeba tenhle: Garry Pinder, Iowa. Buď Garrymu nedošlo, oč jde, nebo je to největší narcis světa a miluje jen sám sebe.
A taky jsme objevili jednoho mazaného. Jeho zámek je obzvlášť velký. A je na něm jméno Phillipe S. Je vyryto hodně hluboko. Jméno jeho lásky tam bylo doplněno později. Ale jen fixem. Déšť a mlhy ho vymazaly, takže už není k přečtení. Možná tam brzy napíše další. Představujeme si, jak pan S. kráčí s fixou k mostu a dodává na zámek nové jméno své nové věčné lásky, a pak ji sem přivede a ona je šťastná, protože je to tak romantické a on je tak úžasný, že to zrovna pro ni vymyslel.
Pont de l'Archevêché (česky Arcibiskupský most) se klene přes Seinu z východního cípu ostrova Cité (4. obvod) do 5. obvodu na levém břehu.
Ať raději neuklízejí
Teď tam visí i ten náš. Nebylo to nic lehkého. Ne snad, že bych neuměl otočit klíčem, ale nechtěli jsme, aby náš zámek byl pár centimetrů nad chodníkem v dostřelu i těch nejmenších psů. A tak jsme se museli opravdu snažit. Místa je totiž málo. Podařilo se, zamčeno... Snad napořád.
Zbývá poslední krok. Ivča si stoupne k zábradlí, natáhne ruku a pustí klíč do Seiny. Tohle žbluňk je naše. Doufám jen, že náš zámek nedopadne stejně jako ty na jiném mostě Pont des Arts.
Pařížská radnice, správce města zamilovaných, kvůli nim asi protrpěla muka volby, protože se musela rozhodnout mezi věčnou láskou a úklidem. A bohužel úklid vyhrál. Jednoho dne tam prostě nebyly. Zámek na Pont de l’Archeveché rozhodně není náš poslední, romantické body je totiž třeba sbírat průběžně. Míst, kam se věší zámky lásky, je na světě víc. Jedno je i v Praze. Stačí jít po pražské Kampě a... Ale to už si najděte sami.
