Divoké zaledněné kopce Bernských Alp ukrývají Aletschský ledovec - nejdelší 24 km dlouhý ledovcový splaz Evropy. Ale také celou řadu legendárních velehorských stěn, které psaly dějiny světového alpinismu. Jungfrau, Mönch a Eiger patří i v dnešní době mezi "nejskloňovanější“ jména hor.
Už vlastní cesta pod kopec bývá obvykle nezapomenutelným dobrodružstvím s úchvatnými výhledy na sněhem pocukrované horské velikány, hluboká horská údolí a řeky ledu pomalu tekoucí z kopců do údolí.
Finsteraarhorn je se svými 4 274 m nejvyšším vrcholem celé oblasti. Jeho impozantní pyramida s 1 200 metrů vysokou jihovýchodní stěnou jistě učaruje svými divokými tvary každé romantické duši, o vysokohorských turistech a horolezcích nemluvě.
Kruté ráno ve stanu
Vlakem a později stopem jsme přejeli celé Německo a Švýcarsko. Měli jsme ohromné štěstí a kolem poledne druhého dne stojíme všichni čtyři na parkovišti v Grimselpass nad údolím řeky Rhóny.
"Tak, co teď a co potom?“ ptám se u čokoládové tyčinky a lahve pramenité vody.
"Vyrazíme do hory! Co jiného?“ reaguje Michal a dodává: "Z počátku to bude nuda, nuda, šeď, šeď. Až k restauraci u Oberaarsee půjdeme po přístupové silnici.“
Cesta opravdu stoupá po prašné asfaltce a po chvíli klesá k jezeru Oberaarsee. Je tu restaurace a možnost ubytování. Stezka se dál klikatí vpravo nejprve po hrázi, později po pravém břehu jezera.
Stany stavíme na malých loučkách nad jezerem. Čisté pramenité vody je díky nespočtu potůčků všude spousty. To je ohromná výhoda švýcarských hor. Tábořit se smí téměř všude, kde to není výslovně zakázáno.
Ráno se mi vůbec nechce z vyhřátého spacáku. "Je tma jako v pytli a kosa jako prase," hodnotím situaci, "a nejhorší je, že může být i hůř,“ dodávám.
"Musíme začít vařit,“ reaguje vcelku rozumně Hanka.
"Když jinak nedáš,“ zapaluji vařič v předsíňce stanu a do ešusu nalévám vodu na čaj. "Že by se mi chtělo ze spacáku, to nemohu říct,“ pobrekávám. Nedá se ale nic dělat.
Do tři čtvrtě hodiny po probuzení vyrážíme směr Oberaargletscher a Oberaarjoch.
Dokud jdeme ve stínu, je cesta docela příjemná a postupujeme rychle. Do ledovce se ale v brzkém dopoledni začínají opírat sluneční paprsky a i když se teplota vzduchu pohybuje kolem nuly, je nám nepříjemné vedro.
"Já se potím jako prase,“ hodnotí Michal situaci.
"Ber to tak, že je nádherně, výhledy jsou vskutku luxusní a to vedro, to k tomu tak nějak patří," reaguji a hlubokými doušky hltám šťávu z petky.
Ze sedla Oberaarjoch pokračujeme asi dvě hodiny do sedla Gemslücke. "Tak to je on, našeho srdce šampion,“ ukazuje Michal před sebe na téměř 1 200 metrů vysokou jihovýchodní stěnu Finsterrarhornu.
Vlevo od nás se odkrývá ohled na panorama Walliských Alp. "Podívejte, zleva masiv Monte Rosy, Gastore, Polux…“ začínáme popisovat jednotlivé vrcholky.
"Ta pravidelná pyramida vpravo, to musí být Matterhorn!“ Ten pohled prostě bere dech.
Plni dojmů a s jihovýchodní stěnou Finsteraarhornu po pravici stoupáme do sedla Gemslücke. Ze sedla cesta prudce klesá suťovým svahem k ledovci Fieschgletscher. V podkladu se střídá jemná štěrková suť, sníh a místy i větší šutry.
"Do háje!“ ozývá se svahem každé, když někdo z nás uklouzne a sveze se v lepším případě jen po zadku o pár metrů níž.
"No, hezký," hodnotím situaci a ztráty při odpočinku nad Fieschským ledovcem, "koukněte na ty kalhoty!“ Na zadnici se mi škodolibě vysmívá těžko opravitelná díra velikosti dlaně.
"Jsem na tom podobně," reaguje smutně Hanka. Brácha mlčky sahá do batohu a se slovy: "Čáry máry fuk!“ vytahuje sportpásku. Záchrana přišla v pravý čas a na zítřejší útok na vrchol a snad i sestup jsou kalhoty zachráněné.
Po ledovci k rozeklanému hřebenu
Stany si stavíme přímo na těle Fieschského ledovce asi třicet minut cesty od chaty Finsteraarhornhütte stojící na svazích Finteraarhornu. Ráno nás budí obloha bez mráčku, hvězdy a zima jako v Rusku.
"Ty bláho, klub náročného diváka,“ říkám si při pohledu na nekonečno hlubokého vesmíru a hloubám, kolik času budu potřebovat k opuštění vyhřátého spacáku.
K Finsteraarhornhütte vyrážíme ještě za tmy. Držíme se při pravé straně ledovce, kde tušíme vyšlapanou cestu. Po chvíli začínají vpravo ve svahu vykukovat kamenní mužíčci, kteří ukazují cestu k chatě.
Pohodlnou kamenitou stezkou a v závěru i po řetězech dosahujeme terasy horské chaty. "Teda, přátelé, není nic příjemnějšího než si přesně načasovat ranní vyprázdnění střev," hodnotím kvalitu místních záchodů.
"Á, náš požitkář se ozval," vítá mě zpět brácha, který při výstupu využil stinného soukromí velkého kamene.
"Velké činy si žádají odpovídající prostředí a atmosféru," spokojeně uzavírám debatu o "vytváření hodnot", vyhazuji si batoh na záda a začínám stoupat po skále k ledovci.
Obouváme mačky a pokračujeme po vyšlapané cestě, která bezpečně obchází i překračuje četné trhliny. Cesta po chvíli přivádí k dalšímu skalnatému hřebeni.
Jeho překonání nám nečiní žádný větší problém a opět nastupujeme na ledovec. Strmě stoupáme vyšlapanými serpentinami do sedla Hagisattel.
Tady se v roce 1829 při svém prvním pokusu o výstup otáčel k návratu švýcarský vědec J. J. Hugi. Upřímně řečeno, když se koukám na ten divoký, rozeklaný a vzdušný hřeben, vůbec se mu nedivím.
Po vzoru ostatních lezců necháváme v sedle batohy a stoupáme nalehko jen v sedáku, v mačkách a s cepínem v ruce. Při výstupu se střídá pevná skála, led a sníh, místy s obtížností až 2 UIAA.
Po necelé hodině nezapomenutelného škrábání se kamsi nahoru se najednou otevírá nebe a dál a hlavně výš už to prostě nejde. Stojíme na ostrém skalnatém vrcholu s křížem a hledíme do hlubin pod námi.
"Koukněte, tudy jsme přišli," ukazuje Hanka na sedlo Oberaarjoch, Gemslücke a Fieschgletscher. "A támhle je Jungfrau, Mönch a Eiger, Aletschgletscher a Aletschhorn,“ pokračuje brácha. "Jo, tohle opravdu stálo za to."
Vracíme se ke stanům s vědomím, že nás druhý den čeká dlouhý sestup po Fieschském ledovci. Trochu naivně jsme si mysleli, že budeme za šest hodin dole a ještě začneme stopovat domů.
Ale jak už to bývá, příliš optimismu škodí a všechno bylo úplně jinak. Ledopády ledovce Fieschgletscher jsme se probíjeli téměř 11 hodin. Cesta spletí trhlin a séraků se bohužel moc popsat nedá.
Občas jsme přešli na skálu, jinde jsme v ledu budovali slanění. "Tak tady by někde měl být pohodový sestup z ledovce na stezku ve skále," cituje brácha skoro čtrnáct let starého průvodce. "Támhle na skále je značka," ukazuji na skálu vpravo nad námi.
Problém je jen v tom že ta stezka začíná asi 30 metrů nad ledovcem. "Tak takhle vypadá ten úbytek ledovců v praxi," komentuje brácha, "To, co platilo před patnácti lety, už neplatí, a to, co platí dnes, bude zítra úplně jinak."
Téměř na konci ledovce je vpravo na skále velký červený flek. Asi pět nebo sedm metrů nad ledovcem začíná téměř čtyřicetimetrový žebřík.
K jeho začátku je ale potřeba přelézt nezajištěnou nakloněnou plotnu. Nad žebříkem pak již začíná pohodlná turistická cesta.
"Tak tenhle sestup stál opravdu za to", upřímně si oddechnu na vrcholu žebříku. Ráno sestupujeme do vesnice Fiesch a na obchvatu začínáme stopovat.
Prvním stopem se dostáváme do vesnice Gletsh, druhým do Andermattu a třetím autem až do německého Strobingu, který leží asi 50 km od českých hranic.
Odtud pokračuji nočním vlakem "domů, do Čech, do Podolí, do lékárny…“ a začínám přemýšlet, kam se vypravím příště.
Rady do batohu
Autem: Praha − Plzeň − Rozvadov (CZ/D) − Mnichov − Ulm − Bregenz (D/L/CH) − Chur − Andermatt − Furkapass − Gletsch − Grimselpass Ubytování Horské chaty: chata Oberaarsee Dam u Oberaarsee Co s sebou pro vlastní výstup Na sebe: kvalitní funkční prádlo, druhou vrstvu na zateplení (flees nebo windstoper), kvalitní nepromokavé kalhoty a bundu, čepici, rukavice, rozumné je pro výstup po vrcholovém hřebeni použít helmu, kvalitní a vyzkoušená obuv Výzbroj: mačky, cepín, teleskopické hole (usnadní chůzi), sedací úvazek, slaňovací pomůcku, 2 až 3 karabiny se zámkem, lano, prusíkovací smyčky, 2 ledovcové skoby (pro skupinu), vybavenou lékárnu, sluneční brýle, mobilní telefon, dostatek vody Nezapomeňte: Vhodná doba pro návštěvu: |
|
Autor článku DAVID HAINALL bude přednášet na Cestovatelském festivalu v Praze o svých zážitcích z cestování po Švýcarsku. Svou zajímavou projekci doplní mnoha barevnými snímky a osobními zkušenostmi s užitečnými tipy na cestu. Po projekci bude následovat diskuse s návštěvníky festivalu. Kdy a kde: Cestovatelský festival v kulturním domě Ládví v Praze 8 je tradiční setkání cestovatelů s šestiletou historií. Jedná se o největší cestovatelský festival v Praze zaměřený nejenom na exotiku, ale také na evropské destinace. Více o festivalu včetně nabitého programu: www.setkanicestovatelu.cz |
