Kalmykie (česky také Kalmycko) leží zhruba na půl cesty mezi „městem - hrdinou“ Volgogradem a dagestánskou Machačkalou. Tato ruská autonomní republika se rozkládá uprostřed euroasijské stepi a má rozlohu téměř jako Česko. Žije zde ale jen 300 tisíc obyvatel, třetina z toho ještě navíc v hlavním městě Elista.
Co je na zapadlé stepní republice tak zajímavého, že mělo smysl urazit stovky kilometrů a desítky hodin cesty? Odpovědí je zajímavá historie, milí a pohostinní lidé a především buddhistická víra místních obyvatel, která dělá z Kalmykie největší centrum buddhismu v Evropě.
Složité spojení
Elista i většina Kalmykie jsou stále poněkud nedostupnou a vzdálenou destinací a cesta sem je buď finančně, nebo časově náročná. Na letiště Elista existuje pravidelné spojení z Moskvy, které funguje třikrát týdně a cena se v závislosti na sezoně pohybuje okolo deseti tisíc korun. Pro toho, kdo nespěchá, existuje poměrně rozumná alternativa vlakového spojení z Moskvy do Volgogradu, odkud vyjíždějí autobusy a maršrutky do Elisty. Celá anabáze sice trvá asi 30 hodin, ale cenově ji pořídíte i za tisícikorunu.
Kombinaci vlaku a autobusu jsem při své cestě využil i já a tak mě starý sovětský model v pozdním odpoledni vyklopil na liduprázdném autobusovém nádraží v Elistě. Na internetu jsem žádné rozumné ubytování nenašel a rozhodl jsem se vše vyřešit až na místě.
Vyšel jsem na parkoviště místních maršrutek s nadějí, že mě některá z nich doveze do centra, kde se mi podaří něco najít. Uprostřed betonového plácku stála jediná maršrutka s klábosící trojicí postarších Kalmyků, kteří zřejmě brzy prokoukli mé nejisté kroky a už z dálky na mě mávali.
Celkově je příjezd do Kalmykie poměrně velkým kulturním šokem. Na první pohled je jasně patrná fyzická odlišnost Kalmyků, kteří jsou potomky mongolských kmenů z pomezí Mongolska, Kazachstánu a Ruska. Dalším, a možná ještě viditelnějším rozdílem, je prostý úsměv. Na rozdíl od běžného ruského člověka, kterého sovětský režim naučil hledět si svého a nasadit tvář pokerového hráče, Kalmyci mě ve valné většině případů přivítali milým úsměvem na tváři a neváhali prohodit pár slov. Do třetice je to přítomnost buddhistické kultury a monumentů, která vám dají pocit, že se nacházíte na úplně jiném kontinentě a ne na východě Evropy.
Šachová partie na náměstí
Pětilůžkový pokoj se slevou
Nasedl jsem do maršrutky vedle řidiče a ten okamžitě vyrazil do centra města. Cestou mi ukazoval zajímavosti, které jsme míjeli, a nakonec mi zastavil kousek od hotelu „25. hodina“. Paní na recepci měla volný jen pětilůžkový pokoj, který mi však následně celý pronajala za velmi dobrou cenu, se „studentskou slevou“, o kterou jsem si nemusel ani říkat.
Na pokoji jsem ze sebe smyl pot a prach z daleké cesty a vydal se na průzkum okolí. Stotisícová Elista je relativně malé město, které je celé postaveno okolo jedné ulice s klasickým ruským názvem ulice Lenina. Ta vede městem z východu na západ a uprostřed kříží hlavní náměstí, „překvapivě“ znovu pojmenované po praotci Sovětského svazu. Většina hlavních zajímavostí je v okolí této ulice, která je navíc velmi dobře obsluhována levnými a rychlými maršrutkami.
Největší buddhistický chrám Evropy
První místo, které jsem navštívil, je zároveň i nejzajímavější a nejkrásnější stavbou Elisty a možná i celé Kalmykie. Už z dálky jsem jasně poznal majestátní siluetu největšího buddhistického chrámu v Evropě, který nese název Burchn Baršin Altn Sum, v překladu Zlatý příbytek Buddhy Šákjamuniho. Chrám, nebo spíše klášter, byl postaven v roce 2005. Sedmipatrová budova má na výšku 63 metrů a místo, kde stojí, osobně vysvětil dalajláma Tändzin Gjamccho.
Součástí je buddhistický komplex, který byl vyprojektován tak, aby jeho půdorys připomínal mandalu. Sama budova leží na vyvýšeném místě, které je obklopeno spirálovitou cestou, na které jsou modlitební bubny a sedmnáct altánů se zlatými sochami buddhistických učitelů.
Průřez původní jurtou v muzeu
Památník generálu Gorodovikovi a hrdinům SSSR z řad Kalmyků
Musím přiznat, že jsem nikdy neviděl buddhistické chrámy v Asii a nepochybuji o jejich výjimečnosti. Když jsem však poprvé spatřil tento v celé jeho kráse v barvě zapadajícího slunce, působilo to na mě v této bohem zapomenuté části Ruska téměř jako zjevení.
Před vchodem jsem chvíli pohovořil s hlídačem, který mi vysvětlil základní pravidla, která buddhisté před vstupem do chrámu dodržují, a vyložil stručně historii kláštera. Nakonec jsem se vydal po kruhové cestě k bráně a vstoupil dovnitř. Interiér je vskutku překrásně zdobený a uprostřed se tyčí devítimetrová zlatá socha Buddhy, mimochodem prý největší v Evropě.
Lenin vedle buddhistické pagody
Se západem slunce jsem se vydal do centra města, které právě začalo ožívat po lenivém a parném odpoledni. Na náměstí Lenina jsem si při lahvi vychlazeného piva prohlédl dva monumenty, které z tohoto místa dělají poněkud zvláštní kulturní mix. Prvním je socha samotného Vladimíra Iljiče, která se tyčí uprostřed náměstí a stále připomíná sovětské časy, kdy byli Kalmyci nábožensky i kulturně utlačováni.
Hned vedle stojí nová buddhistická „Pagoda sedmi dní“, uvnitř které se nachází dvoutunový zlacený modlitební buben obsahující 75 milionů manter. Ten byl kalmyckým buddhistům darován z indického kláštera v den dalajlámových 70. narozenin.
Leninova socha naproti buddhistické pagodě
Pagoda sedmi dní v centru Elisty
Mekka šachistů i vyhnanství na Sibiři
Do třetice mě na na náměstí překvapilo několik obřích šachovnic, u kterých se zájemci mohou utkat mezi sebou nebo s místními šachovými mistry. Kalmykie je totiž poněkud netradičně něco jako samozvaná Mekka šachistů. První prezident Kalmykie po rozpadu SSSR, miliardář Kirsan Iljumžinov je totiž vášnivým šachistou, dlouholetým prezidentem Mezinárodní šachové organizace FIDE a jeho záliba se tak na mnohých místech promítla do tváře města. Večer jsem tudíž zakončil sledováním napínavé partie dvou místních mistrů, kteří tu před početným publikem bojovali o uznání a potlesk celého davu.
Druhý den jsem vstal brzy, abych stihl projít všechny zajímavosti města, které si mě získalo již první večer. Nejprve jsem zamířil na východní okraj Elisty, kde se nachází tzv. památník exodu a návratu. Kalmyky postihla v roce 1943 doslova národní katastrofa. Kvůli kolaboraci některých Kalmyků s nacistickým Německem v průběhu jeho invaze do SSSR byl celý národ nařčen z kolektivní viny. Z rozkazu nelítostného Josifa Stalina byla celá populace během jediného dne vystěhována a následně deportována na Sibiř.
Kalmycká autonomie byla zrušena, Elista přejmenována na město Stěpnyj a do země byli nastěhováni ruští osadníci. Až Stalinova smrt a povolení Nikity Chruščova v roce 1957 umožnilo Kalmykům vrátit se do vlasti. Tuto smutnou epizodu připomíná malé muzeum právě v takovém v dobytčáku, ve kterém byli Kalmykové deportováni, a skromný monument připomínající všechny, kteří už se vrátit nemohli.
Klášter Zlatý příbytek Buddhy Šákjamuniho, Elista
Pravá tvář okrajových čtvrtí
Šachové město duchů?
V docházkové vzdálenosti od památníku se nachází hlavní projekt bývalého prezidenta Iljumžinova – Šachové město. Tato čtvrť na okraji města byla vybudována v roce 1998, aby hostila nejdůležitější šachová klání včetně světových soutěží. Komplex je vybudován okolo ústřední budovy, hostící šachové muzeum, konferenční sál a samozřejmě stovky šachových stolků pro potřeby turnajů.
V okolních ulicích jsou pak postaveny rezidence pro účastníky turnajů, kterých tu ovšem rok od roku ubývá. Nedostatek financí na dostavbu a malá popularita Kalmykie na mezinárodním poli tak nejspíš odsoudí Šachové město k zániku nebo alespoň brzkou transformaci na běžnou městskou čtvrť.
Před branami Šachového města jsem prozkoumal malý chrám a v zásuvce za Buddhou si nabil mobilní telefon. Hodinovou vycházkou jsem se dostal až na jižní předměstí, kde se nachází klášter Geden Šeddup Čoi Korling (v překladu Svatý příbytek teorie a praxe školy Gelugpa). Starší klášter sice není tak megalomanský a úchvatný jako jeho větší protějšek v centru, nabízí však mnohem klidnější a ničím nerušenou prohlídku a autentický zážitek.
Hlavní hala pro šachisty v Šachovém městě
Šachové město
Na dohled od kláštera můžete také navštívit kalmyckou kavárnu nebo restauraci v jurtě. Určitě doporučuji vyzkoušet některé z místních specialit, jako např. kalmycký čaj (spíš připomíná polévku dochucenou máslem a solí), vynikající skopové šašliky či alespoň sklenici kumysu nebo mléčné vodky Araki.
Na silnici vedoucí kolem kavárny jsem odchytl maršrutku na Leninovo náměstí. Během čtvrthodinové jízdy jsme s řidičem stihli probrat jak Česko, tak Kalmykii. Velmi zajímavé bylo jeho vyprávění o návratu jeho rodiny z nuceného exilu, kdy po příchodu do vlastního domu našli na místě cizí ruskou rodinu.
Odpoledne jsem ještě stihl prozkoumat park v centru města, kde se kromě drobných buddhistických památek nachází i monument slavnému kalmyckému generálovi Gorodovikovi a dalším třiadvaceti hrdinům Sovětského svazu, kteří sice za druhé světové války statečně bojovali za SSSR, kolektivní vinu národa však přesto zvrátit nedokázali.
Jediným návštěvníkem v muzeu
Poslední zastávkou a místem, které by vám určitě nemělo uniknout, je muzeum kalmycké historie v docházkové vzdálenosti od Leninova náměstí. Moderní budova hostí velmi zajímavou exhibici kalmycké historie, kultury a především unikátní sbírku starých náboženských předmětů, které se podařilo některým rodinám zachránit i přes nucené vystěhování. Já měl to štěstí, že jsem byl jediným návštěvníkem a úžasná místní průvodkyně mi osobně ukázala celé muzeum s komentářem a zajímavostmi navrch.
Zapadající slunce pomalu ohlásilo blížící se konec mého pobytu v Elistě a Kalmykii, kterou jsem si během jediného dne zamiloval. V obchodu se suvenýry jsem nakoupil několik drobností pro rodinu a chvíli zvažoval koupi nádherných kalmyckých šachů s plstěnou šachovnicí a figurkami z mytologie.
Pozdě večer na autobusovém nádraží jsem patrně budil podezření dvou hlídkujících policistů, kteří mě důkladně prolustrovali na jejich služebně. I oni však byli usměvaví a přátelští. Zajímali se o moje zážitky a dojmy z cest a nabourali alespoň trochu moje stereotypní vnímání ruských pořádkových sil.
Kalmycká republika
