"Mexičtí tátové to své děti nejspíš učí jinak," uzavřel jsem právě několikaminutový "brainstorming" nad mapou Mexika, jež se rozkošnicky vyhřívá na sluncem rozpálené kapotě naší Julie.
Stojíme uprostřed pouště, nad hlavami nám žhne doběla rozpálený kotouč explodujícího hélia, termonukleární fúze na jeho miliony kilometrů vzdáleném povrchu nekompromisně udávají ráz okolní krajiny.
Řek tu v okolí moc není. Pouze pár se jich modrá na zmíněné mapě, ale i ty jsou nějaké divné. Pramení, potom se rozlévají a mohutní, poté se zase sbíhají do úzké stužky a pak, kupodivu, jakoby opět pramení. Taková je logika pouště. Řeky nikam nevedou. Tečou tak dlouho, než se zcela vypaří.
Ta věc s řekami však není jediné, co nás mate. Všechno tu funguje tak trochu jinak. Snědé postavy postávají celé hodiny při cestě a sledují projíždějící auta a nikomu z nich nikde neutíká žádná příležitost, nikomu se nehroutí kariéra.
Dobytek pasoucí se na přilehlých polích líně odhání dotěrný hmyz bzučící už jen z povinnosti, ani těm trsům trávy jako by se růst moc nechtělo.
|
Ve vzduchu je všude cítit ona příslovečná "maňana" a neznamená to nutně "zítra", ale v podstatě - "kdykoliv, jen ne teď". Jako by všichni tak nějak tušili, že se není kam hnát, že i ty řeky dojdou k cíli, pouze mají-li štěstí.
A tak patrně jedinými lidmi, kteří se zde o něco úporně snaží, jsme my dva. Snažíme se z plných sil nějak pochopit ta nová pravidla fungování tohoto rozporuplného světa, jeho ghetta plná bosých dětí i jeho nablýskaná obchodní centra, jeho vojáky krčící se s kulomety v zákopech při cestách, jeho drogové kartely, jeho pouště i jeho tropické pralesy. A jelikož cesta k pochopení bývá často klikatá, rozhodneme se to nakonec vzít zkratkou.
PEYOTLLophophora williamsii, známý spíš jako peyotl, je malý tmavě zelený kaktus bez ostnů vyčnívající zpravidla pouze pár centimetrů nad zemí. Rostlina má tvar válce radiálně rozděleného do několika laloků, pod jeho kožovitou slupkou se nachází vodnatá dužina obsahující alkaloidy. Výskyt kaktusu je omezen pouze na jih USA (převážně Texas) a některé pouštní oblasti Mexika. Peyotl hraje ústřední roli v duchovním životě domorodého obyvatelstva zmíněných oblastí - již tisíce let se využívá pro náboženské, rituální a léčebné účely. Navzdory faktu, že rostlina obsahuje meskalin, je její užívání v rámci spirituálních a náboženských rituálů ve všech státech Severní Ameriky zcela legální. |
A to je i důvod, proč teď stojíme uprostřed pouště desítky kilometrů od nejbližšího sídla. Já, Michal a Míra - jeden z přátel na cestách. Potkali jsme se již ve Vladivostoku, pak Koreji a teď zase tady v Mexiku. Míra prý ví, kde roste peyotl.
"Peyotl byl odedávna užíván domorodými obyvateli při nejrůznějších náboženských rituálech a ceremoniích. Tento nevelký kaktus bez ostnů je využíván k vyvolání spirituálních stavů umožňujících hlubokou introspekci a vhled. Některé domorodé kulty nazývají peyotl 'potravou duše'," píše náš turistický průvodce.
S vidinou nadcházejícího duchovního osvícení a zásadních Pravd, které na nás v ten večer čekají, tedy nadšeně vyrážíme do pustiny. Ani ne po hodině jsme zpátky v našem tábořišti a máme vše připraveno.
První zásadní Pravda se nám pak odhalí hned po prvním zakousnutí: peyotl je možná potravou pro duši, rozhodně však ne pro tělo. Podle úšklebků a zhnusených grimas na tváři mých společníků poznávám, že si všichni myslíme totéž: být šamanem není žádná sranda.

Sbírání peyotlu není nepodobné našemu houbaření, vyříznete jen vrchní část, aby na původním kořenu mohla vyrůst nová rostlina
Každé další sousto do sebe soukáme jen s maximálním vypětím vůle, toto skutečně není žádná legrace, něco tak hnusného jsem snad nejedl ani ve školní jídelně. Naše žaludky se také vehementně ohrazují, po třetím kaktusu to Michal na protest všude dokola "popeyotluje".
Osvícení aneb magický trojúhelník
Hodinu poté pak sedíme zpocení a zcela vyčerpaní u ohně a nasloucháme vytí kojotů. Zdají se být čím dál blíž.
"Tak co?" ptáme se očima jeden druhého.
"Tak nic," odpovídáme si navzájem rozpačitým pokrčením ramen.
Osvícení si dnes dává nějak na čas.

Peyotl je sice především potravou pro duši, ale také velmi rychle proběhne trávicím traktem. Ranní krize, okolí Matehua.
Minuty se vlečou, dřevo dohořívá, hvězdy nad námi jako by se nám vysmívaly. Uteče hodina, pak další, začínáme se pomalu smiřovat s tím, že se naše spirituální Já dnes nedostaví.
Když tu náhle...
Najednou zřetelně cítím, jak se cosi hluboko ve mně pohne. Je to takový divný pocit, jako by se pomalu roztáčela kola obrovského stroje, jako by se na vás sunulo cosi, co není v lidských silách zastavit. Po tvářích ostatních přeběhne stín nepokoje, vidím, že se s nimi také něco děje. A pak se to stane.
Najednou všichni vyskočíme jako jeden muž a rozběhneme se do pouště, každý na jinou stranu.
Najednou všichni víme, co se děje, naše vědomí je jednotné, naše poznání je kolektivním poznáním. Důkazem souznění, důkazem, že všichni "víme", je tenká bílá stuha, která vlaje za každým z "osvícených". Tenká bílá stuha toaletního papíru.
I když jsme ten večer nedošli vhledu, nakonec jsme přece jen poznali, co v nás vlastně je.
Embéčkem kolem světaNaše trasa Julie |