Samota na rozvodí oceánů. V divočině na Aljašce nemá čas žádný význam

  • 28
Tam, kde je ticho nejhlasitější a především daleko od signálu, teplé sprchy a měkké postele jsme se vydali splouvat řeku Alatnu. A vybaveni jsme byli loděmi, jídlem v medvěduvzdorných kontejnerech a pepřovým sprejem. V prvním díle putování expedice s názvem Fjolls expedition se nejdříve dostaneme k jezeru Gaedeke.

Naši expedici tvořili tři „fjollové“ a tři „fjollinky“. I když se v oblasti kolem řeky Alatny nenechází žádné cesty ani stezky, plánem bylo překročit kontinentální rozvodí a plout 300 km na jih s cílem na polárním kruhu. Cestou jsme se chtěli vydat pěšky k Arrigetch Peaks, postavit plachetnici nebo třeba péct chleba.

Alatna je 296 km dlouhá řeka, která pramení v pohoří Brooks Range, uprostřed Aljašské divočiny. Skutečně teče celou dobu na jih, a když konečně dospěje k polárnímu kruhu, vlévá se do řeky Koyokuk.

Většinu doby protéká národním parkem s příhodným názvem Gates of the Arctic. Ten je sice větší než Česká republika a Slovensko dohromady, ale leží takřka na konci světa a není vůbec snadné se k němu dostat. Zná ho tedy jen málokdo. Nejspíš právě díky tomu si tam příroda stále zachovala svou divokou krásu.

Po Dalton Higway se blížíme k Yukonu.

Po cestě na sever táboříme v horách u jezera.

Hydroplánem k rozvodí

Jsme kamarádi, kteří se tak nějak posbírali z Čech, Moravy a Slovenska. Věkový průměr 25. Nepatříme do žádného profi klubu horolezců ani vodáckého oddílu, i když někteří z nás mají s horolezectvím a vrcholovým sportem bohaté zkušenosti. A blázni také nejsme.

Přípravy začaly již dlouho před odletem. Domluvit hydroplán, spočítat, kolik toho sníme, sehnat pořádné vybavení a zabalit se tak, abychom se vešli do letadla a lodí. Tisíc věcí se muselo vyřešit, tisíckrát vše přehodnotit a znovu promyslet. Ale pořádná příprava byla nezbytná a později jsme za ni byli rádi.

K Alatně se jede po lepší polňačce, které říkají Dalton Highway. Je to jediná cesta na Aljašce, která vede za polární kruh. Koupili jsme tedy postarší auto a doufali, že se nám cestou nerozsype. Nakonec nám upadl jen výfuk.

Dojeli jsme až do osady Cold Foot, kde nám půjčili barely na jídlo, odolné proti medvědům. Dál to po silnici nejde, proto jsme do srdce Aljašky letěli hydroplánem. V prvním letu kluci, v druhém holky. Nakonec nám hydroplán zmizel za obzorem a pak už jsme se v okruhu 186 mil mohli spolehnout jen sami na sebe.

Bažiny a moře komárů

Oblast, kde pramení Alatna, je velmi ojedinělá. Leží na kontinentálním rozvodí dvou oceánů, a to Severního ledového a Pacifiku. Představte si široké údolí obklopené horami, daleko za polárním kruhem. Tundru, kde rostou mechy, lišejníky, spoustu různých bylinek a občas nízké keříky, ale žádné stromy nebo cokoli, co by vám bránilo ve výhledu.

Jakmile vyjdete o trochu výš, uvidíte mnoho jezer a jezírek, a všechny propojují malé potůčky. Všechny, kromě dvou. Právě mezi těmito dvěma jezery vede hranice rozvodí dvou oceánů.

Nic. Široko daleko prostě nic není, jen my uprostřed neskutečné divočiny. K nejbližší civilizaci je to 500 km přes hory, bažiny a lesy bez jediné cesty nebo stezky.

No a teď si ještě představte, že jste komár. Stejně jako miliony dalších jste se narodil v některé z místních bažin. Naposledy tudy přenášel loď traper před šedesáti lety a najednou se přímo před vámi zjeví šest fjollů plných sladké čerstvé krve.

Bylo úplně jedno, kolik vrstev repelentu jsme na sobě měli. Pro komáry jsme zářivě červený tepající terč a za každou cenu se k nám museli dostat. Křovím, bažinami a skrz hejna komárů jsme se tedy se vším vybavením vydali přes kontinentální rozvodí k prameni řeky Alatny. Od jezera, kde jsme přistáli, jsme pokračovali přes jezera a potůčky, které tečou do Severního Ledového oceánu až k těm, jež se vlévají do Pacifiku.

Z letadla poprvé spatříme naši řeku Alatnu, jak klidně meandruje údolím. Tudy...

Když to bylo možné, táhli jsme všechno po vodě, pokud ne, tak na zádech. Někdy se naše výprava musela rozdělit a zatímco holky šly s lehčími zavazadly po „souši“, kluci s těžšími věcmi pluli po jezeře. Potkali jsme i bobra a pár divokých kachen a ulovili první rybu.

Vzhledem k tomu, že jsme měli přibližně 400 kg věcí a zásob, zabrala nám portáž tři dny. Věci jsme totiž někdy museli nést po částech. Nejtěžší bylo vždy přenést velké kovové barely s jídlem. Měli jsme tři a každý z nich vážil okolo 70 kg.

Polární den má své výhody

U jezera Gaedeke, kde konečně Alatna pramení, jsme se zastavili na dva dny a v rámci rekonvalescence se vydali na jeden z okolních vrcholků. A když už jsme byli tak vysoko, rozhodli jsme se po hřebenu pokračovat i na druhý a potom i na třetí nejvyšší vrchol. Z výšky 1 400 metrů nad mořem se otevřel nádherný výhled dál do údolí, kam teče Alatna.

Konečně náš cíl, jezero Gaedeke. Tady pramení naše Alatna!

Strach z toho, že se nestihneme do tmy vrátit, jsme rozhodně mít nemuseli. V těchto zeměpisných šířkách v létě slunce nezapadá. Polární den je ostatně velmi praktická záležitost. Naši dva fotografové si kromě úžasného večerního osvětlení (jak říkají „fotografické čtyřhodinky“) také nemohli vynachválit přísun energie. Solární panely nabíjejí i v noci. Ani nepotřebujete čelovku.

Dál na jih koncem července sice slunce zapadá za obzor, přesto těch pár hodin do jeho východu je spíš šero než tma. Ovšem musíme vás i varovat. Velmi lehce se stane, že se vám posune režim. My jsme běžně obědvali o půlnoci a snídali odpoledne. Nevadilo to. Čas je jedna z věcí, která se pro nás stala velmi relativní.

Začalo pršet a vlastně to bylo dobře. Ale to už si necháme na příští vyprávění.

Křišťálová Lupa 2016