Ze Španělska, přes Andorru, Francii a Německo až do České republiky. Celkem 2 272 kilometrů, 126 hodin na cestě a neuvěřitelně moc nabraných kalorií. Tak by se dal v rychlosti popsat náš výlet.
Gaudí kam se podíváš
Počasí v Barceloně na začátku října bylo příjemné. Žádné horko, ale na to, že bylo devět hodin večer také žádná zima. Ulice La Rambla, u které jsme byli ubytovaní, nám vyrazila dech. Tolik barev, vůní a živosti! Krásný začátek našeho dobrodružství.
Čtvrteční ráno jsme využili ke krátké procházce. Já jsem vyrazila na kopec se zahradami Jardins del Mirador de l’Alcalde na vyhlídku. Poprvé jsme odtud mohli vidět Středozemní moře a panorama města poseté zajímavostmi. Zarazily nás místní stromy s velkými kořenovými systémy, které začínaly ještě nad povrchem. Překvapilo nás i velké množství běžců, které jsme taky brzy ráno potkávali.
„Don´t take photo when I’m around, pls,“ (Nefoťte, pokud jsem poblíž) hlásal nápis na modrém stanu pod vyhlídkou. Barcelona, stejně jako každé větší město, má kromě svých předností také stinné stránky. Bezdomovectví zde kvete. A to obzvláště v odloučených lokalitách mimo hlavní zájem turistů. V parku, který jsme procházeli, jsme narazili ještě na dalších osm stanů, obydlené jeskyně, a dokonce na zahradní domek z plechů, ve kterých někdo žil. Někde měli i pračku. Nad tím, kde ti lidé berou vodu, elektřinu nebo jídlo, jsme raději nepřemýšleli. Jsme tu jen na krátký čas a nemůžeme řešit závažné problémy místních, ač bychom chtěli.
 |
Dopoledne jsme vyrazili na pláž. Sluníčko příjemně hřálo a vlny houpaly. Po koupání nám ale všem začalo kručet v břiše, a tak jsme se vydali na svůj první „plato del dia”, což je jakási obdoba našeho poledního menu. Někdo si dal polévku gazpacho, jiný paellu z černé rýže a další zase smaženou rybu. Vše bylo moc dobré, a když jsme oběd zakončili místní sangriou nebo lokem piva, ani se nám už na prohlídku města nechtělo. Ale touha vidět za jeden den co nejvíce nakonec zvítězila a my vyrazili.
Průzkum Barcelony začal u světoznámé katedrály Sagrada Família. Jde o velkolepou stavbu, kterou Antoni Gaudí zahájil v roce 1884, a jež stále není dokončená. Již z dálky ji nejde přehlédnout. Kvůli zástavbě je naopak problém si ji prohlédnout a vyfotografovat z blízka. Všude kolem se mačkají hostely, apartmány a kavárničky, aby se do nich vešlo co nejvíce turistů.
Místo má však příjemnou atmosféru a katedrála uvnitř skýtá dechberoucí architekturu. Prohlížíme si organické tvary, různorodé prvky odkazující na evangelium, obdivujeme hru světel v unikátních vitrážových oknech a zdobnou jednoduchost. Všechno je to jedinečné a nádherné. Průchod všech prostor tohoto veledíla nám zabral téměř hodinu, stál však za to!
Další klenot od Gaudího. Park Güell je rozlehlý park nad Barcelonou na svahu hory Turó del Carmel.
Po katedrále jsme zamířili za dalším dílem Antonia Gaudího. V parku Güell na zalesněném kopci se nachází komplex budov, které měly původně tvořit zahradní město. Plány se sice v celé šíři realizovat nepodařilo, ale i tak je to moc krásné místo. Gaudí opět využil mozaiky z barevných kachlíků a přirozené organické tvary. A to nejen na budovách, ale také v podloubí, na zábradlí a lavičkách, kterých je v tomto areálu mnoho. Po náročném výstupu centrem města jsme si zde v klidu a jakési vznešenosti mohli odpočinout a vychutnávat výhledy na celou Barcelonu.
Cestou zpátky do centra jsme se zastavovali u tří dalších významných budov, které Gaudí navrhl – u jeho prvotiny, domu Casa Vicens, a dvou dalších objektů vystavených o dvacet let později, které se jmenují Casa Batlló a Casa Milà. Z jednoho je nyní hotel a ze dvou muzea. Všechny domy jsou pestré a neobvyklé. Tak, jak by je člověk od Gaudího očekával. Došli jsme až ke katedrále Santa Eulalia, u které jsme si chvilku postáli a zaposlouchali se do rytmů pouličních hudebníků.
Mezitím padla tma a tak jsme vyrazili na pravou španělskou večeři. Samozřejmě nesmělo chybět víno a tapas, tedy různé dobrůtky k zakousnutí. Dali jsme si od všeho něco – olivy, sýry a hummus, střídaly jsme jamón (sušená šunka) a klobásky chorizo, nemohly chybět ani kalamáry, krevety a mušle. Večer jsme se sotva odvalili do postele a okamžitě usnuli.
Andorra, zima, vrcholy
„Pokud chcete jet někam mimo Evropskou unii, kde Vás bude jeden megabyte internetových dat stát 250 korun, ale zároveň není to moc daleko, vyrazte do Andorry,“ dostalo se nám důrazného varování.
Tento šestý nejmenší horský stát, který se rozkládá mezi Španělskem a Francií, je unikátní nejen svou polohou, ale také svým vládním uspořádáním. Andorra je diarchií (dvojvládím), v níž se o roli monarchy z titulu své funkce dělí francouzský prezident a urgellský biskup (spolukníže Andorry).
Dorazili jsme sem chvíli před polednem. Slunečná údolí nás přivítala výhledy na vysoké horské štíty a teplotou kolem sedmi stupňů Celsia. Nakoupili jsme si něco málo ke skromnému obědu, snědli ho v piknikovém stylu pod jedním z hřebenů, a pak jsme vyrazili na půldenní trek.
Cesta s převýšením osm set výškových metrů nás vedla po čtrnáct kilometrů dlouhé stezce mezi dvěma sedly. Stoupat jsme začali kolem pastviny s krávami a malebného potůčku. Sluníčko hřálo, takže nám ani nevadilo, že je vzduch tak chladný. Než jsme se dostali až k horské chatě Refugi de Juclar, byli jsme všichni solidně zpocení a zadýchaní. Ale osvěžili jsme se jak koupelí v horském jezeře Estany Primer de Juclar, tak pivem či větrem ve vlasech při zkoušení místní slackline.
Pokračovali jsme přes malinké skalky, kde bylo k sestupu dokonce nutné použít řetězy, a vzhůru až na vrchol kopce Collada de Juclar (2 450 m). Ty výhledy!
Pak už nás čekalo několik nepříjemných klesání a stoupání kolem horských jezer, až jsme kolem páté hodiny konečně na chvíli zastavili u jezera Étang de Joclar. Následoval odpočinek na kousku měkoučké trávy a se sluncem na tváři. Jak se nám pak nechtělo zase nazout těžké boty na ochozené a mírně otlačené nohy... Ale bylo potřeba jít dál. Věděli jsme, že západ slunce je nedaleko a že nemáme času nazbyt. Čekalo nás ještě jedno dvoukilometrové stoupání a pak cesta do údolí.
Chvílemi jsme si připadali jako Společenstvo prstenu jdoucí za ctnostným úkolem. Když jsme s posledními paprsky světla dorazili k autu, měli jsme toho všichni tak akorát dost a těšili se do tepla. Nejdřív jsme si ale v místní restaraci dali výbornou večeři, a až potom vyrazili do kempu stavět stany. V noci mohly být tak tři stupně Celsia, ale teplá sprcha po ránu nás rozehřála a my jsme mohli pokračovat.
Pro milovníky deskových her
Sobotní dopoledne jsme strávili přejezdem do Francie. Naší první zastávkou byl hrad známý pro svou podobu v deskové hře. Carcassone je opevněné středověké město, jádro stejnojmenného města, které si i dnes zachovává svou historickou atmosféru s malými uličkami, krámky s rytířskými nezbytnostmi a mnoha místními dobrůtkami. Je možné se jít podívat i do samého srdce hradu, na což my jsme bohužel neměli čas. Ale prostředí rozlehlého panství je krásné samo o sobě.
Zbytek dne jsme strávili přejezdem na úplný východ Francie, do města Annecy. Našim záměrem bylo si z dálky prohlédnout Mt. Blanc. Přijeli jsme ovšem za tmy, takže jsme si po delším hledání dali pravou italskou pizzu k večeři, a zalezli do spacáků s vidinou ranních výhledů.
Romantická rána, propršená odpoledne
Hned po ránu jsme se od pana domácího dozvěděli, že kempovací sezona skončila už v září. Ale na to, že byl říjen, byl pán moc hodný. Zapnul nám teplou sprchu a podaroval nás množstvím brožurek. V jedné z nich jsme také objevili náš cíl pro další desítky minut: Réserve Naturelle de Doussard.
Přírodní rezervace rozkládající se na jižním cípu jezera Lac d´Annecy se skládá z několika mokřin, lužních lesů a jezerního biotopu. Můžete si zde projít hodinový okruh po dřevěných chodníčcích a dokonce navštívit zříceninu strážní věže Tour de Beauvivier s krásným výhledem do okolí. Ve výškách však byly mraky, takže nám plánovaný výhled na nejvyšší horu Evropy nevyšel.
Vyrazili jsme kolem švýcarských hranic dál. Projeli jsme pohořím Jura a pokochali se výhledy na švýcarské rozeklané vrcholy Alp. Nádhera! Jak nám bylo líto, že míříme jiným směrem. Čas byl ale neúprosný a my pokračovali dále na sever.
V pozdním odpoledni jsme zastavili v městečku Besançon. Nejen, že je místo zařazeno mezi památky UNESCO, ale také jsme ochutnali místní alsaskou specialitu. Flammekueche neboli tarte flambée se připravuje z chlebového těsta rozváleného na velmi tenké plátky ve tvaru obdélníku nebo oválu, které jsou pokryty sýrem fromage blanc nebo crème fraîche, cibulí nakrájenou na tenké plátky a sádlem. My jsme je měli na patnáct způsobů. No řekněte, kdy jste si naposledy objednali patnáct koláčů?
Podle předpovědi počasí jsme zjistili, že nás zasáhl pás silných dešťů, takže jsme raději pokračovali dál. Cesta neubíhala a zvláštní chování německých řidičů na dálnici, kteří se drželi výhradně v levém pruhu, i když byly ty vpravo volné, nám to nijak neulehčovalo. Oproti původnímu plánu dojet až do Norimberku jsme se tedy rozhodli zastavit na noc dříve a rezervovali si apartmán v Sinsheimu.
„Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny“
Do Brna nás čekalo ještě tisíc kilometrů, proto jsme hned po ránu vyrazili. Déšť ustal a jelo se nám o poznání lépe. A protože jsme měli ještě dostatek času, rozhodli jsme se hned za hranicemi zastavit v Přimdě a udělat si krátkou vycházku na protažení nohou.
Na oběd jsme zastavili v Kostelci nad Černými lesy. Jejich česnečka a pivní dort byly výtečné, navíc jsme si mohli prohlédnout místní pivovar. Loučení a poslední slova sbohem se nesla větrem, a my jsme se všichni vydali do svých domovů – o pár kilo těžší a mnoho zážitků bohatší.
