K cestování se snažím využít každé aspoň trochu delší volno. Výjimku netvoří ani dny mezi Vánocemi a Novým rokem, kdy mám obvykle dovolenou. V roce 2018 jsem se vydal do autonomního mnišského státu.
Kde to vůbec je? Mount Athos (či Svatá hora, řecky Agion Oros) leží na nejvýchodnějším „prstu“ řeckého poloostrova Chalkidiki. Nachází se zde dvacet pravoslavných klášterů a mnoho menších mnišských příbytků. V klášterech je zakázáno fotit a na celém poloostrově je zakázáno natáčet videa, žádný cestopis odsud tedy v televizi neuvidíte.
Již od roku 1045 je sem zapovězen vstup ženám a živočichům samičího pohlaví. To první je dodržováno, v historii tu zaznamenali jen pár porušení tohoto zákazu. To druhé platí hlavně pro hospodářská zvířata – u hmyzu, ptáků, hrabošů a podobně by se to samozřejmě těžko kontrolovalo. Zákaz vstupu ženám a živočichům samičího pohlaví nařídila podle legendy sama Panna Marie, když horu Athos navštívila. Každého asi napadne, jak to, že se toto dnes může dodržovat? Zkrátka může. V Evropské unii mají výjimku. Všechno jde, když se chce.
Výjimku mají i v oblasti daní, což je pro fungování tohoto autonomního státu neméně důležité. Místní starobylé kláštery ukrývají nejen památky nevyčíslitelné hodnoty, ale je zde mnichy dodržován přísný mnišský život. Svatá Hora je proto zapsaná v seznamu kulturních památek UNESCO.
O tomto území jsem věděl už dřív, ale vzpomněl jsem si na něj, až když jsem si koupil levné letenky Bratislava–Skopje a Soluň–Bratislava. Následně začalo organizování povolení vstupu na toto území. Denně se vydává stovka povolení pravoslavným křesťanům (což nejsem) a deset povolení ostatním. Hlavně v letních měsících či během svátků jsou tato povolení rozebrána dlouho dopředu.
Během katolických Vánoc (pravoslavné Vánoce se slaví jindy) naštěstí problém nebyl a povolení jsem po žádosti e-mailem dostal, ovšem jen na jednu noc. Ale bylo potřeba vybavit nocleh v jednom z klášterů a v těch, do kterých se dá poslat e-mail, už volno nebylo. Bylo tedy potřeba do nějakého jiného poslat fax. Můj první fax v životě! Jenže kde dneska sehnat funkční fax?
Po neúspěšném pátrání po známých jsem zjistil, že si na internetu jde zřídit virtuální fax. Překvapivě mi na něj odpověděli do dvou dnů. Tak se mi povedlo sehnat nocleh v klášteře Xiropotamu nedaleko od přístavu Dafni. Kdo se sem chce vypravit, potřebuje také jízdenku na loď. Je to sice poloostrov, ale přístup je povolen jen po moři, a to z řeckého městečka Ouranoupoli (čti „Uranupoli“). To naštěstí po internetu zařídit jde.
Tak a jak se dostat z makedonské (tehdy ještě ne severomakedonské) Skopje do Soluně a dále do Ouranoupoli během jednoho dne? Vlak ze Skopje do Soluně jezdí jen v létě (od hranic stejně musíte už několik let autobusem) a autobusů je poskrovnu. Několik jich přestalo jezdit kvůli dohadům o název „Makedonie“, který Řecko neuznávalo, třebaže dnes už je to po přejmenování na „Severní Makedonii“ lepší.
Zkrátka žádný vyhledávač mi vhodný autobus ani jiné spojení nenašel. Naštěstí však existovalo. Autobus z Budapešti do Soluně zastavuje u čerpací stanice nedaleko Skopje a dopravce umožňuje do tohoto autobusu u této čerpací stanice nastoupit (zhruba o půlnoci).
Tímto způsobem jsem se druhý den ráno dostal do Soluně, odkud jsem potřeboval brzy odpoledne pokračovat do Ouranoupoli, což znamená další zhruba dvě a půl hodiny autobusem. Nocleh jsem měl domluvený právě v Ouranoupoli, v tomto termínu tam nával opravdu nebyl, mám dokonce pocit, že jsem byl v hotýlku sám.
Rodinné hotýlky pro poutníky (či netradiční turisty) jsou důležitým zdrojem příjmů místních obyvatel. Ouranoupoli je celkem příjemné městečko, za zmínku stojí stará věž na pobřeží. Na pláži nechybělo graffiti o tom, že „Makedonie“ je řecká.
Další den jsem musel do kanceláře pro papír s povolením ke vstupu do Athosu – tzv. Diamonitirion. Protože měli v lejstrech poznámku, že nejsem pravoslavný, zajímala je má víra. Odpověděl jsem, že jsem katolík (tuto lež mi snad katolíci prominou), což do povolení vepsali. Na základě povolení mne pak vpustili na loď a hned po vyplutí se mi naskytl nádherný výhled na poloostrov a jeho kláštery. Občas loď u některého kláštera zastavila. Cílovou stanicí byl přístav Dafni, odkud jsem to měl k domluvenému noclehu jen asi hodinu chůze. Nemusel jsem tedy řešit dopravu.
Údajně tu občas jezdí nějaký menší autobus. Pro mnichy i většinu ostatních pasažérů si přijela nějaká SUV. Přísný mnišský život se dodržuje uvnitř klášterů, esúvéčkem k němu mnich dojet může. Já se tedy vydal pěšky, okolo jedoucí mi neustále zastavovali a ptali se, jestli něco nepotřebuji a kam jdu.
Asi po hodině jsem se dostal k odbočce ke klášteru Xiropotamu, ve kterém jsem měl přespat. Cestu ke klášteru strážili dva štěkající psi, ze kterých jsem měl respekt. Naštěstí hlídali jen pozemky u cesty, ne cesty samotné, a tak mě nechali projít ke klášteru. Ke komplexu kláštera patří i několik skleníků, v nichž mniši pěstují zeleninu. Kláštery se snaží být co nejvíc soběstačné, ale bez darů (ať už od států, nebo jednotlivců) by těžko přežily.
V klášteře mě přivítali ouzem (řeckým alkoholickým nápojem – čte se to „uzo“). Instrukce mi tam dával člověk, který sám nebyl mnichem, jen v klášteře vypomáhal. Byl z Abcházie (de jure části Gruzie, de facto samostatného státu, který se od Gruzie s pomocí Ruska odtrhl) a postěžoval si, že se tam nemůže vrátit. Přišlo mi to zajímavé, protože na území Abcházie se nachází město Nový Athos, které odkazuje právě na tento poloostrov, a také tam je významný pravoslavný klášter.
Na nádvoří každého kláštera je kostel, kde se mniši i návštěvníci scházejí na bohoslužby. A jsou tu také hodiny, které na první pohled vypadaly, že nejdou. Šly. Svatá Hora je už snad jediné místo na světě, kde se používá byzantský čas, který se zakládá na tom, že začátek nového dne je při západu slunce. To však zapadá každý den jinak, hodiny je tedy potřeba posouvat a posouvá se i čas bohoslužeb. Rozpis, na kterém se časy uvádějí v běžném „řeckém“ čase, se tedy každých pár dní mění.
Součástí ubytování, které je zdarma, je i jídlo, ale musel jsem se účastnit všech bohoslužeb. Ještě před večeří a večerní bohoslužbou jsem se šel projít. Vystoupal jsem po cestě nad klášter a naskytl se mi pohled nejen na klášter, ale i na moře, přístav Dafni a v dálce byl vidět i vrchol samotné hory Athos, který se tyčí do výšky 2 033 m n. m.
K večeři byly jakési veliké fazole a asi nakládané rybí maso. Píše se, že si návštěvník nemusí s sebou vůbec brát jídlo. Já jsem byl celkem rád, že jsem měl aspoň nějaké sušenky, protože jejich porce mi zkrátka nestačila.
Mimo mě zde nocovali ještě dva návštěvníci řecké národnosti. Při západu slunce byla zvoncem svolána bohoslužba, která probíhala téměř ve tmě. Její průběh se ani nedá popsat, to je potřeba zažít. Už během ní mi jeden mnich něco naznačoval, ale mluvil řecky, tak jsem mu vůbec nerozuměl. Po skončení bohoslužby mi to pak jeden z řeckých návštěvníků přetlumočil – na bohoslužbách jako nepravoslavný nemám co dělat.
Bylo mi líto, že tam dělám problémy, ale vždyť mi předtím říkali, že mám na bohoslužby jít. To, že nejsem pravoslavný, viděli na mém povolení ke vstupu. Samozřejmě chápu, že tu nechtějí turisty, kteří to mají jako atrakci. Já tam přijel s pokorou a respektem a komplikace jsem opravdu nechtěl.
Bohoslužbu v noci jsem tedy oželel. Ráno jsem se nasnídal (chalva a ovoce byly nachystány) a potřeboval jsem vyrazit do přístavu, abych stihl loď zpět do Ouranoupoli. V klášteře jsem nikoho nepotkal, takže jsem se nemohl ani rozloučit a omluvit za nedorozumění ohledně večerní bohoslužby.
V přístavu už čekalo několik lidí, z nichž asi třetina byli mniši. Najdete tam i poštu a obchod s náboženskými předměty a suvenýry. V přístavu se také pohybuje podezřele vysoký počet koček. Hlodalo mi v hlavě, že tu přece mají být jen kocouři. Nenápadně jsem si to tedy ověřil. Až zpětně jsem se dočetl, že kočky mají výjimku, aby chytaly hraboše. Bez koček by sem asi museli stále dovážet nové a nové kocoury.
Na cestě zpět bylo výrazně hezčí počasí, a tak jsem vystoupal na horní palubu lodi a kochal se výhledem. Za nějakou půlhodinku jsme přijížděli do Ouranoupoli, které je už zdálky rozpoznatelné již zmíněnou starou věží na pláži. V Ouranoupoli jsem měl před odjezdem autobusu do Soluně několik hodin času, vydal jsem se tedy na průzkum. Zajímalo mě, jak samotná hranice s mnišským státem vypadá. Vyrazil jsem pěšky směrem k místům, kde hranice musí být, podle mapy v telefonu to mělo být zhruba dva a půl kilometru daleko. Asfalt brzy přešel v prašnou cestu a občas mi cestu zpestřovali hlídací psi, kteří naštěstí, i když měli často přístup i mimo své zahrady, jen štěkali. A pak jsem tam došel. Byl tu jen zarostlý plot, deska UNESCO a nápis, že překročit hranici po souši je nelegální.
U hranice, mimo mnišský stát, se nachází pozůstatky kláštera Zygou. Větší překvapení ve mně vyvolal kus hranice, kde je v plotě branka. Znamená to, že někdo má od ní klíč a může tuto hranici v těchto místech překročit? Na tyto otázky jsem se odpověď zatím nedověděl. Brzy jsem musel vyrazit zpět do Oranoupoli a odjet autobusem do Soluně. A tím jsem dal, aspoň zatím, tomuto zajímavému kusu naší planety sbohem.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz