Je to víc než rok, co jsme s přítelkyní přes svátky plánovali, že v lednu (2021) na chvíli po celém tom zběsilém roce unikneme a načerpáme nějakou energii. Chtěli jsme vyrazit někam, kde bude aspoň trochu teplo, půjde se tam rozumně dostat a pobýt bez karantény.
Původně nás napadly Kanárské ostrovy. Ne že by tam bylo tou dobou kdovíjaké teplo. Ale vše se tak nějak sešlo a za pár dní jsme koupili na druhou polovinu ledna letenky do Kostariky. Znalí známí nám trochu pomohli s organizací, ale vedle speciálního covidového pojištění bylo vše bez větších komplikací.
 |
Hned večer po příletu do San Jose nás uvítalo tropické klima a především Vlad s Margo, kteří nás vyzvedli na letišti a první den jsme u nich přenocovali. Následující dopoledne jsme se trochu aklimatizovali u bazénu a v prostoru komplexu, kde bydleli. Pak nám doporučili, kde si půjčit jaké auto a na co si tak nějak dát pozor, a my se vydali dál na cestu objevovat pro nás zatím nepoznanou zemi.
Třebaže bylo zimní období, což se vyznačuje především tak, že během odpoledne nedochází pravidelně k tropickým dešťům, a cesty byly suché, byli jsme velmi vděční za doporučení ohledně auta do terénu s pohonem všech kol.
Kudy a kam?
Na plánování nás moc neužije, a tak jsme si na základě doporučení udělali pouze kratší seznam přibližně deseti věcí, které jsme chtěli vidět nebo zkusit, a vyrazili jsme na cestu. Koneckonců, Kostarika není tak velká země.
Čtenář Martin Rendl vyrazil s přítelkyní nabrat síly do Kostariky.
Ale záhy se ukázalo, že není ani úplně malá a přejezdy jsou náročnější, než by se podle kilometráže zdálo. Od šesté hodiny večer je černočerná noc, silnice jsou obklopené srázy a džunglí, případně rovnou v horách, a vedou jen nahoru a dolů. Nedá se tedy úplně spoléhat na nějaké velké večerní přejezdy.
V kombinaci s fyzicky náročnějšími aktivitami tedy záhy vzala za své představa, co všechno objedeme, a během prvních dvou dní jsme zredukovali plán na několik oblastí pacifické strany. Na oblast blíže Karibiku se vůbec nedostalo.
Vyrazili jsme objevit Quepos / Manuel Antonio (s národním parkem, ve kterém jsme nakonec nebyli), Monte Verde, Tamarindo a okolí jezera a sopky Arenal. Oblasti jsme proložili tak, abychom měli „na střídačku” plážové a horské aktivity. V prvně zmíněném místě jsme nakonec naši cestu po vlastní ose zahájili, a nakonec i zakončili. Ale to bychom předbíhali.
Quepos / Manuel Antonio poprvé
Druhý den před pátou jsme tedy vyrazili směr Manuel Antonio / Quepos. Odhadovali jsme, že za tři hodinky bychom tam mohli být, takže cesta pod pět hodin byla celkem dobrý výsledek. Ubytovali jsme se tedy až někdy před desátou a po večeři v místní taverně jsme byli zralí jít do hajan. Mimochodem, v Kostarice se nám oproti Praze, kde s tím máme oba problém, skvěle spalo.
Ráno jsem skočil do krámku a udělal kostarickou snídani: karamelizovaný plantain, černé fazole, nasekaná rajčata, míchaná vajíčka, sýr. A k tomu jsme přidali kávu a džus. Byl to perfektní start dne, který jsme plánovali poctivě věnovat odpočinku po zdlouhavém cestování. Nechali jsme si doporučit menší pláž skrytou v zátoce pod džunglí, kde jsme chvíli dobíjeli baterky. Nakonec jsme přespali ještě jednu noc, vyzkoušeli trochu víc místní kuchyni, omrkli městečko a následující den po obědě a vyblbnutí se ve vlnách jsme se vydali směrem do hor do Monte Verde.
Zelená hora
Do Monte Verde jsme opět dorazili za tmy. Ještě jsme si sjeli do krámku nakoupit na večeři a rozmysleli si plán na další dva dny. První z nich jsme strávili ve sky parku (cesty a mosty skrz/nad džunglí), obhlídkou horského městečka a zamluvením míst na další den. Dopoledne nás čekalo ježdění na lanech nad džunglí, odpoledne pak projížďka na koních k vodopádu.
Monte Verde
Obojí byla naprostá paráda, snad částečně zprostředkovaná fotkami. Průvodce nám ukázal bílého orla, jedovatého pavouka, vodopád i nádherný výhled. Ptali jsme se i na moskyty, které jsem řešil do první noci, kdy jsem spal venku na terase a poďobali mě tak, že už jakákoli ochrana snad ani neměla smysl. Průvodce nám říkal, že kromě oblastí, jako je Libérie, je to vesměs jedno. V horách určitě. A že případná nemoc se pozná s odstupem pár dní, když bude mít člověk závratě.
Jedno doporučení však ale přidám i já: když máte dobré boty na chození, neberte si na výlet do džungle na koních kecky s dírou ve špičce. A vlastně ještě jedno doporučení: po dnu na zip lines a koních už není moc síly na to jet někam dál. Naštěstí bylo v naší chatce ještě jeden den volno.
Slack line nad džunglí dává pocit svobody, na takový zážitek člověk nezapomene.
V Monte Verde lze též doporučit některou z prémiových chatek s nejlepším výhledem na východ slunce nad džunglí. Zážitek je to prý ještě úžasnější, třeba nám to příště také vyjde.
Tamarindo a oblast Arenal
Následujících několik dní jsme strávili v oblasti městečka Tamarindo, kde jsme vedle dlouhých slunných pláží našli i výborný sushi podnik Wabi Sabi a pohodový Falafel Bar. Byla to příjemná zpestření oproti jinak vesměs místní kuchyně, která je ovšem také parádní. Dokonce ani v levných podnicích nebyl nikdy s jídlem problém.
Možností na aktivity bylo nepočítaně: přes výjezdy na jachtě po terénní autíčka na divokou jízdu. Nicméně my jsme měli v plánu vyzkoušet si trochu surfování a celkově jinak užít pár západů slunce u moře, procházky večerním městečkem, po pláži a podobně.
Surfování tu vůbec bylo populární a příboj vln Pacifiku je příjemný i jen na blbnutí ve vlnách. Navzdory zpětným proudům, které místy mohou být prý i hodně silné. Je proto dobré sledovat ostatní surfaře, zakalenost vln a případné pokyny pobřežní hlídky.
Po třech dnech jsme zase popojeli dál, pro změnu zase do hor do oblasti sopky a jezera Arenal. Cestu přes hřebeny hor lemovalo mnoho větrných elektráren, které vlastně byly vidět po celém hřebenu nad jezerem.
Navečer jsme dojeli k našemu ubytování ve vesničce Nuevo Arenal, kde na nás ve výbavě kuchyňky vybafl polévkovar a dvě krásné skleněné číše, jedna mohla mít tak kilo. Program na večer, totiž aztécká polévka a láhev červeného, byl najednou zcela nevyhnutelný. A tak jsme jako tradičně po příjezdu akorát skočili do místního krámku předtím, než zavřel.
Následující den jsme vyrazili na pěknou procházku okruhem pod sopkou Arenal, po sopečných polích, mezi bambusem i džunglí. Příroda v Kostarice je opravdu fascinující. Z větví mezi nás spadl asi metrový had (tmavě hnědý, podle mě nějaká malá krajta), ale chudák byl tak vystrašený, že jsem v tom momentu ani nestihl vytáhnout foťák, než zmizel ve stráni. Cestou k sopce jsme potkali celé stádo zvířátek, kterým místní říkají pizote, kterak pochodovalo okolo silnice. Pizote se nechali obdivovat od všech okolo projíždějících a tuze se jim to líbilo.
Cestou zpět jsme se pro změnu stavili na večeři, a pak už nás čekal odpočinek v termálních lázních. Je to série jezírek, tůní a peřejí s teplou sopečnou vodou – zcela odpočinková záležitost. Fascinující mi také přišlo zjištění, že voda se sopečnou příměsí podstatně méně nadnáší, takže při výdechu jde člověk nemilosrdně pod hladinu. Škoda, že jsme se takto neučili fyziku…
Zpátky na začátek
Poslední tři dny jsme vyrazili zpět na jih směr Quepos. Původní plán byl, že bychom se tam s Vladem a Margo sešli a vyrazili společně do místního národního parku, ale nakonec jim to nevyšlo a my jsme dali přednost dalšímu zkoumání místní kuchyně, blbnutí ve vlnách, jízdě na banánu a parasailingu. Džungli jsme si docela užili, tak třeba příště dojde i na park.
U pláže v jednom podniku měli výborné snídaně (kostarickou, anglickou, ovocnou, a mnohé další varianty) a za šumění vln, svitu slunce a s ananasovým smoothie to je fakt příjemný začátek dne.
Polovinu času strávil Martin Rendl s přítelkyní v džungli a polovinu u moře.
Inspirovala mě jejich cedule, která vlastně obsahovala lekci kostaričtiny za deset sekund vysvětlující, že vše zásadní lze obsáhnout frází „Pura vida“ (životní krédo všech Kostaričanů, které v překladu znamená čistý život – žití plné radosti, barev, úsměvů – poznámka redakce). S trochou nadsázky jsem jim dal zapravdu.
V den odletu jsme už jen docestovali do San Jose, vrátili auto a následujících pár hodin pobyli u Margo a Vlada než přišel čas vydat se na letiště a rozloučit. Moc se nám tedy nechtělo, ale na srdci nás hřálo nádherných čtrnáct dní strávených v ráji. A také vědomí, že sem se ještě někdy určitě chceme vrátit!
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
